[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Báro, když se řekne dětství, co se vám vybaví jako první?
Vzpomínek na své dětství si vybavuji celkem dost. Jak jsme byly taková skupina holčiček na tenisové Slavii v Plzni, kde jsme si po škole hrály do sedmi, osmi do večera, v létě pak každý den. Dělaly jsme bunkry, vybíraly peníze na psí útulky... Do toho jsme hrály tenis o zeď a spousty dalších her, hodně jsme mezi sebou soutěžily. Vzpomínky na dětství mám opravdu moc hezké. Ráda vzpomínám i na dětství na turnajích, na které jsem jezdila s babi a dědou. Vzpomínám i na svého trenéra na atletiku, kterého jsem měla v sedmi letech...
Moje dětství bylo plné radosti a zážitků. Nepociťuji, že bych v něčem strádala, nebo že bych kvůli tenisu o něco přicházela. Tenisový život byla moje volba a já to takhle chtěla mít. Rodiče měli asi štěstí, že moje povaha je taková, jaká je. Možná mě maličko mrzelo, že jsem neměla maturák, ale to bylo asi jediné. Mně nevadilo, že jsem nechodila s kamarády na diskotéky a po škole si někam sednout, to u mě prostě nebylo. Prioritou byl pro mě sport. Vůbec jsem nevnímala, že by to mělo být nějak špatně. Měly jsme se sestrou fakt krásné dětství, obzvlášť mezi sedmým a desátým rokem, kdy jsem trávila čas s ostatníma dětma na Slavii v Plzni. A nebylo to jen o tenise, hrály jsme i různé jiné soutěže a bylo to skvělé. Když jste si chtěla hrát třeba s panenkami, ale musela na trénink, co vás dokázalo namotivovat?
Já jsem milovala panenky Barbie! Jinak jsem hodně tréninkový typ, takže když jsem byla menší, nebyl problém mě k tréninku motivovat. Naopak jsem ho hodně vyhledávala, což občas bývalo i na škodu. Stejně jako moje chování a můj charakter, kdy jsem byla na kurtě hodně vzteklá. Pro mě bylo hrozné spíš to, že když jsem neudržela nervy na uzdě, rodiče mi zamkli rakety do šatny a nesměla jsem třeba týden hrát. To pro mě byl velký trest a motivace se zlepšovat, hlavně mentálně. Ale do tréninku mě nikdo nutit nemusel. Samozřejmě časem, v průběhu kariéry, kdy už jsem byla dospělá, byly momenty, kdy jsem potřebovala nakopnout od lidí, které jsem měla vedle sebe. Můj tým mě musel namotivovat ve chvílích, kdy jsem se necítila na trénink. Když jste menší a nechce se vám, o nic extra nejde. Když jste však dospělí, už víte, co se stane, když na trénink nepůjdete. Pocit váhy si pak uvědomujete daleko víc... Bylo něco, co jste si kvůli tenisu musela odříct?
Takhle to vůbec nevnímám. Chtěla jsem dělat tenis a tomu jsem obětovala vše, tak jsem to měla v hlavě nastavené automaticky. Odříkávat jsem si proto nic nemusela. Některé děti nechápaly, že jsem po škole běžela na trénink, měla individuální plán kvůli tenisu a jezdila po turnajích... Ale tohle bylo moje rozhodnutí, moje touha a můj sen, stát se profesionální tenistkou a snažit se být nejlepší tenistkou, jakou můžu být. To mě hrozně motivovalo a tím pádem jsem neviděla, o co bych měla přicházet.
Myslím, že je důležité, aby rodiče dávali svým dětem na telefony a iPady časové mantinely.
O generaci dnešních dětí se říká, že je choulostivá, navíc minimálně sportuje. Přibylo obezity, děti tráví čas u mobilů, tabletů. Přemýšlela jste, coby dvojnásobná máma, nad tím, jak jednou od tohoto nešvaru ušetříte své děti?
Přiznám se, že o tomto nešvaru přemýšlím denně. První věc je, že syn to vidí u nás, my jsme také hodně na telefonech a na iPadech. Děti to, co vidí u svých rodičů, samozřejmě opakují. Nemůžeme jim říkat, aby na telefonech nebyly, a přitom jsme na nich taky. Sama se musím naučit to omezovat. Je to pro mě velké téma a velká věc. Myslím, že je důležité, aby rodiče dávali svým dětem na telefony a iPady časové mantinely. Úplně bych je nezakazovala, ale musí to mít svá pravidla a časový limit, kdy dítě ví, že se blíží dvacet minut a je konec. Snažím se to dodržovat. Jednou denně, před koupáním, se syn na iPad podívat může, ale pak už ne.
Snažíte se jít mu příkladem i sportem? Ano, Vincentovi se snažíme jít celá rodina příkladem tak, že před ním sportujeme. Jezdíme na kolech, plaveme, sami běháme. Co vidí, to do sebe dostává. Vidí, že je pro nás normální denně sportovat, a že je to náš denní chléb. Myslím, že Víňa chápe, že jde máma trénovat. Rád se kouká v televizi na sporty, rád sportuje, miluje kolo, skákání a běhání. Je pro mě důležité, aby měl vztah ke sportu. Není nutné, aby ho dělal na té nejlepší a profesionální úrovni, ale až mu bude třeba patnáct a bude se nudit, tak aby si nesedl k televizi nebo pařil hry, ale radši si zavolal s kamarády a šli ven zahrát si tenis, fotbal, cokoliv. Pozitivnímu vztahu ke sportu ho prostě chci naučit.
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Barbora Strycova🐝 (@barborastrycova)
Příspěvek sdílený Barbora Strycova🐝 (@barborastrycova)
Sportovní geny nezapřete, na Instagramu jste sdílela několik jeho sportovních úspěchů. Má našlápnuto jít ve stopách své mámy? A jaký sport ho momentálně baví nejvíc?
Víňa moc rád kope do balonu, jezdí na kole, snažím se s ním sem tam chodit i na tenis. Sportovní geny po nás v něm asi budou, ale nejsou mu ještě ani tři roky, tak nedokážu říct, jestli talent na tenis má, nebo ne. Vidím na něm, že ho sport baví. Miluje míč. Nevzteká se, když jdeme sportovat, což mě těší a budu ráda, když mu to vydrží. Pokud by na tenis neměl chuť, budu hledat jiné alternativy, které by ho bavily. Ale když sportování vidí u nás, předpokládám, že to u něj bude taky přirozené.
Jak přivítal do rodiny mladší sestřičku? Nebála jste se, že by mohl třeba žárlit?
Měla jsem obavy ze spousty věcí, protože Vincent pro mě byl jediná láska a najednou do toho vstoupilo nové miminko. Říkala jsem si, jak tu lásku rozdělit, jestli to vůbec jde.
A ono to šlo... Samozřejmě, že to šlo. Obě své děti miluju a dala bych za ně život. Bála jsem se ale všeho - že bude Vincent žárlit, že bude na malou zlej... Žárlení tam zatím není, což je fajn, ale když byla Josefína doma, Víňa se začal chovat jinak. Chtěl víc pozornosti, poukazoval na sebe ve všem, co dělal. Jinak má ale vůči ní moc hezký vztah a je na ni hodný, za což jsem moc ráda. Doufám, že tohle období nebude dočasné a vydrží napořád, i když mu malá jednou začne brát hračky. Pojďme zavzpomínat na vaše těhotenství. Lišila se od sebe nějak? Co s vámi dělaly těhotenské hormony?
Měla jsem to podobně u obou těhotenství. Obě byla klidná, jen během toho druhého jsem měla cukrovku, ale to se stává. S Víňou jsem měla obavy, jestli to všechno zvládnu, jestli mám všechno připravené a jestli jsem vlastně já sama připravená na to, že život teď pár let nebude jen o mně. Přece jen jsem dělala sport, který je hodně individuální, v pozitivním slova smyslu. V tenise se všechno točilo kolem mě a najednou už to tak nebude? Říkala jsem si, jak to budu vnímat, jak mi bude. Obavy jsem tedy měla. Když jsem čekala Josefínu, to jsem se cítila zase víc unavená, taky mi přibylo pár let, což bylo trochu znát. Neřešila jsem ale zase tolik věcí, byla jsem o jedno dítě zkušenější. No a hormony v těhotenství i v šestinedělí s Josefínou lítaly dost. Naštěstí to ale nebylo nic výrazně šíleného. Snažíte se být máma liberálka, nebo umíte i zvednout hlas a dát nějaký ten příkaz, zákaz?
Máma liberálka se fakt být nesnažím. Jsem spíš ta, která zvedne hlas a dá příkaz nebo zákaz, protože sama jsem byla takhle vychovaná a nemyslím si, že by to bylo špatně. Dítě potřebuje mantinely, dávají mu pocit bezpečí. Když je nemá, pak si dovolí všechno. Když má Vincent mantinely, cítím z něj, že se cítí bezpečně. A děti se mají u svých rodičů cítit bezpečně. Takže se snažím být přísná, ale jde mi to taky jak kdy. Někdy zakazuji víc, někdy míň, podle toho, v jakém rozpoložení zrovna sama jsem. Asi neumím dlouho vyjednávat nebo vysvětlovat.
Dnes se na sociálních sítích vedou vášnivé diskuse, zda je vhodné plácnout dětem jednu na zadek, nebo ne, zda jim nedopřát víc svobody... Jak se k fyzickým trestům dětí stavíte vy?
Dřív jsem říkala, že plácnout dítě přes zadek asi nevadí, ale změnila jsem názor. Když rodič plácne dítě, ujede mu ruka, protože už sám nemůže, je to pochopitelné. Kdyby ale mělo být dítě mláceno, je to prohra rodiče. Děti by se bít neměly, je to špatně. Jsem spíš pro výchovu s mantinely. Ne pro to, aby dítě mělo svobodu a vychovávalo se samo. Na tom dát dítěti mantinely, není nic špatného. Neznamená to, že jste na něj coby rodiče zlí. Ale možná je to jen můj názor, beru to pocitově...
Cestování je důležité i pro děti, aby nebyly jen na jednom místě a aby poznávaly i jiné kultury.
Jak vypadá váš den bez dětí, máte-li tedy takovou možnost?
To vám fakt neřeknu, protože den bez dětí jsem ještě neměla. Měla jsem celý den bez Vincenta, ale s Josefínou. Kdybych jednou takový den měla, tak ho prožiju tak, že si dám o jeden trénink navíc, zajdu si do sauny, půjdu do ledové vody, zajdu si na dobré jídlo a po obědě si lehnu a odpočinu. Poklidím si pár věcí doma, u kterých momentálně dělám, že je nevidím. Zatím to tak není, ale jsem s tím v pohodě. Někdy to beru trošku hůř, někdy líp, ale aspoň hoďku dvě si na trénink nebo meditaci najdu. Nebo si jdu zaběhat, projet se na kole...
Radíte se o dětech se svými kamarádkami nebo kolegyněmi, které jsou už také mámami?
Že bychom si radily, to úplně ne, ale občas si zavoláme, ptáme se jak naše děti spí, doporučujeme si jaké věci fungují...
S rodinou rádi cestujete. To se dvěma caparty už ale vyžaduje kvalitní logistiku. Kdo, nebo co, vám na cestách pomáhá, usnadňuje život a šetří čas na zábavu?
Bez cestování si život nedokážu představit, jsem na něj zvyklá odjakživa. Když jsem byla sama, cestovala jsem hlavně za prací. Je ale fakt, že jsem toho z míst kde jsem byla, moc neviděla. Tenisový život je hodně o pobývání na hotelích nebo trénincích. Na nic jiného moc času nezbývá. S dětmi je to jiné. Vždycky jsem byla proti resortům a hotelům, které nabízí pro děti zábavu, ale teď jsem pro ně všema deseti. Fandím tomu, protože vím, že si díky takovému zázemí odpočine i ta máma. My cestujeme hodně do hor, přítel je sportovec, tak jezdíváme na jeho závody. Přesuny s dětmi mi usnadňuje moje Toyota RAV4, do které se vejde vážně všechno. Půjčujeme si taky Toyotu ProAce, kam se dá dát i triatlonové kolo. Nedávno jsme takhle vyrazili do Rakouska. Cestování je důležité i pro děti, aby nebyly jen na jednom místě, a aby poznávaly i jiné kultury. Kdy se o své děti bojíte nejvíc?
Neustále. Není moment, kdy bych se bála míň a kdy bych se bála víc. Jako rodič jste pořád ve střehu, máte v sobě strach, takový ten celoživotní. Nejvíc se bojím, když mi Vincent ukazuje na pump tracku, jak pojede z kopce a najednou tam zatočí, to pak mám velký strach. Je ale důležité dítě nechat, ať strach samo překoná. Jako máma se ale budu o své děti strachovat už napořád.