[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
"Přijeďte za námi na tenis, budeme tam celá rodina,“ napsala mi Lucka, když jsme se domlouvaly na setkání. Raketu ale v ruce překvapivě nedržela ona, nýbrž Matyášek a Adámek, synové jejího manžela – hokejisty Tomáše Plekance (39). Ani nejmladší Leontýnka ale během našeho povídání nezahálela. Několikrát zdolala žebřiny nahoru a dolů, s vervou se vrhala na připravenou opičí dráhu, a kdyby mohla, na trampolíně skáče doteď. Nutno říct, že energie má tahle rodina na rozdávání!
VIDEO: Lucie Šafářová pro časopis Maminka
Jak často vyrážíte společně na tenis? Matyáška s Adámkem máme dvakrát týdně a jeden den mají vždycky odpoledne tenisový trénink. S Leontýnkou na ně mezitím čekáme na trampolíně nebo v tělocvičně, ale už se těším, až se začne taky aktivně zapojovat. Leontýnka slavila těsně před Vánocemi narozeniny. Jak za poslední dva roky, kdy je na světě, proměnila váš život? Ze sportovce na maminku je obrovská změna životního stylu. Vrcholový sportovec je zvyklý, že se všechno točí kolem něj a jeho potřeb, dbá se na hodně spánku i na stravu, kdežto maminka to má vlastně přitom úplně naopak. (smích) Všechno je o dítěti, člověk se nevyspí a nemá čas pro sebe. Ale zase je to opravdu krásné, když člověk drží v náručí miminko, je to ta největší radost, kterou nevykoupí žádné sportovní vítězství. Jaké období pro vás bylo nejnáročnější? Myslím, že pro mnoho žen je náročné šestinedělí. U mě najednou s miminkem přišel i obrovský strach o něj a o to, že je to všechno na mně. Myslím, že na to se asi nikdy člověk necítí připravený, i když si o tom ledasco přečte. Najednou je to naostro a musím říct, že takový strach jsem nikdy předtím necítila. Na deficit spánku si člověk zvykne, ostatně zvykne si na cokoli. (smích)
Jak dlouho poté, co jste zjistila, že jste těhotná, jste aktivně hrála tenis? Docela dlouho. Hrála jsem pražský turnaj i turnaj v Paříži, kde jsem se už loučila s kariérou. Byly to ale jen čtyřhry, protože přece jen singly jsou hodně náročné.
Zmínila jste, že šestinedělí bylo stejně jako pro většinu maminek i pro vás emočně hodně náročné. Vzpomenete si na své pocity, na to, co jste prožívala? Bylo to takové turbulentní období. Pamatuju si, jak jsme jeli z porodnice a já jsem plakala, a vlastně jsem neměla důvod. Hormony pracovaly, emoce se nakupily. Do toho miminko, začít s kojením, aby všechno bylo tak, jak má… Měla jsem bohužel velké problémy se záněty prsu, celkem jsem měla zánět pětkrát a postupně jsem víc a víc přicházela o mléko. Vždycky mi se zánětem prsu přišly horečky, a o to náročnější bylo starat se o miminko. Pro mě bylo kojení celkově trošku boj a už ve čtyřech měsících jsem musela skončit. Hodně mě to mrzelo, ale holt to nešlo a jsem ráda, že jsem ho alespoň částečně vybojovala. Jak dlouho jste vydržela kojit? Do čtyř měsíců jsem plně kojila, ale pak se malá pořád budila a plakala, takže jsem musela začít přikrmovat. Když přešla na lahvičku, oběma se nám ulevilo. Ona byla spokojená a já mnohem klidnější. Ten tlak na to, aby žena kojila, je podle mě celkem velký, i proto jsem ten přechod na lahvičku tolik prožívala. Většina žen si, myslím, přeje kojit. Pro mě to bylo zklamání, ale zase jsem si říkala, že když je malá v pohodě a umělá mléka jsou kvalitativně daleko, není důvod se s tím stresovat. Takže jsem se s tím docela rychle srovnala.
Jak rychle jste se vrátila ke sportu? Po porodu jsem si nechala šestinedělí, dbala jsem na doporučení lékařů, ať tělo nechám odpočinout, aby se samo vrátilo do normálu. Po šestinedělí jsem znova začala cvičit, zrovna byl covid, lockdown, takže jsme cvičili společně s manželem. Hrozně rychle jsem se vrátila do původní postavy, až mě to překvapilo. Sportovec totiž není zvyklý na přibírání, kilo dvě, to bylo maximum, co jsem přes rok přibrala. A najednou plus čtrnáct kilo… A to je ještě tabulkový přírůstek! Ale co říká na poporodní tělo někdo, kdo je zvyklý tam mít břišní pekáč? Musím říct, že to bylo trošku nepříjemné, na druhou stranu s tím člověk počítá a zase má upřímně starosti úplně někde jinde. Nemůžu říct, že bych se tím nějak stresovala. O to radši jsem byla, když jsem se do tří měsíců vrátila zpátky jak s váhou, tak vzhledem. Břišní pekáč trval o chvíli déle (smích), ale šlo to rychle. I díky kojení a zdravé stravě.
Na zdravé stravě se s manželem shodnete. Jak je to s pohledem na výchovu, a to třeba i u kluků, které má ve střídavé péči? Myslím, že i tady se shodneme, a jsem za to hrozně ráda, protože to musí být složité, když jsou ty názory jiné. Asi i tím, že jsme jako sportovci vyrůstali hodně podobně, máme i na spoustu věcí stejný nebo alespoň podobný názor. I když musím říct, že s Leontýnkou je to občas náročné, protože docela zlobí. A to jsem, řekla bych, dost klidný člověk. Jaký vztah máte s Matyáškem a s Adámkem? A jak si rozumějí oni s Leontýnkou? Dokážu si představit, že tyhle vztahy mohou být hodně komplikované, a o to jsem radši, že my to máme v pohodě. Leontýnka brášky zbožňuje a oni se k ní chovají opravdu strašně hezky. Mají krásné vztahy, což je nejvíc, co si můžu přát. I běžné fungování máme bezproblémové. Je to ale i tím, že kluci jsou opravdu moc hodní a empatičtí. Díky nim je to hodně v pohodě. Máte s manželem jako vrcholoví sportovci ambici mít z dětí také profesionály? Váš tatínek měl totiž od začátku jasno. Jak to jako máma teď vidíte vy? Já to takhle nemám. Jak já, tak Tomáš jsme si prošli profesionálními kariérami a víme, co to obnáší a že to není jednoduché. Procento dětí, které jsou pak úspěšné, je velmi nízké. Rodič očekává, že bude mít zrovna on toho vítěze, a málokdo je schopen k tomu přistupovat tak, aby to dítě bavilo. Myslím, že sport má hlavně přinášet radost, na což se ve finále nejméně dbá. Já bych chtěla, aby Leontýnka dělala jakékoli sporty.
Myslím, že u dětí je hodně důležité, aby se naučily všestrannosti, skvělá je do začátku třeba gymnastika. Chtěla bych, aby se naučila všechno, ať si vybere, co ji pak bude bavit. Kdyby to měl být zrovna tenis, mám jí co předat, ale nechci určitě kvůli tomu ztratit vztah matky a dcery.