[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Na této myšlence postavila svou Teorii typů – osobnostní typologii – psycholožka Šárka Miková. Pokusí se poradit, jak u dítěte příjemně rozvíjet talent s ohledem na jeho osobnost.
Šárka Miková vymezuje 4 základní typy osobnosti s různými vrozenými potřebami. Pokud tyto potřeby coby rodiče nenaplňujete, nebo dokonce při podpoře talentu jdete proti nim, nejenže dítě nebude svůj talent dobře rozvíjet, ale navíc se bude cítit nepřijaté a bude se narušovat jeho sebehodnota. O jaké potřeby se tedy jedná?
„Některé děti například potřebují hlavně stabilitu a předvídatelnost (SJ typy), proto by mu rodiče měli vytvářet prostředí naplněné řádem a pravidly. Jiné děti potřebují svobodu a okamžitý dopad (SP typy), a rodiče by mu v rámci nutných hranic měli dopřávat co nejvíc akčních výzev. Další dítě potřebuje všemu rozumět a být kompetentní (NT typy) a rodiče by mu měli dopřávat dostatek intelektuálních podnětů a logických vysvětlení. Jiné děti potřebují hlubší smysl a jedinečnost (NF typy), mají potřebu vědět, že mají speciální místo v srdcích svých rodičů, kteří by měli podporovat jejich fantazii a nevracet je příliš brzy tzv. nohama na zem,“ vysvětluje Šárka Miková. Podrobnější informace najdete v jejích knihách „Milovat nestačí“, „Nejsou stejné“ nebo „Ani mámy nejsou stejné“. Více se dozvíte i v našem podcastu (video níže).
Přestože dítě může mít talent na sport, osobnostně se může jednat o typ, který nechce soutěžit. Jak je to možné? Mohou ho např. trápit prohry druhých, nebo nesnese výkonový tlak necitlivého trenéra.
„Dítě také může mít talent třeba na matematiku, ale zároveň být vnímavou, empatickou duší. Proto bude tíhnout spíš k pomáhajícím profesím než k ekonomickým oborům. Jiným případem je dítě, které má odmala vůdcovské tendence, přesto ale může mít potíže v kolektivu, protože se přirozeně nevciťuje do druhých a sociální dovednosti bude rozvíjet pomaleji než jiné typy dětí,“ uvádí příklady psycholožka.
Děti aktivně rozvíjející svůj talent prožívají tzv. eustres. Pouští se do činností vyžadující určitou námahu, ale protože je naplňuje a působí jim radost a hrdost, stojí jim to za to. Jenže aby se zlepšovaly, musejí ještě překračovat svou komfortní zónu. To už s sebou přináší tzv. distres, tedy pocit nepohodlí a určitého ohrožení. Pokud se ale jedná o výzvy, které na dítě kladou mírné, předvídatelné a pro něj zvládnutelné nároky, dítě si díky jejich zvládání posiluje svou odolnost.
„Houslista hraje stále těžší skladby před náročnějším publikem, běžec zkouší běhat dál nebo rychleji. Mladý vědec musí umět obhájit své objevy před odborným publikem, dítě angažující se např. v pomoci druhým se zase musí seznamovat s novými lidmi a zvládat náročnou komunikaci. Při zvládání těchto výzev jsou pro dítě zároveň klíčové podporující a pečující vztahy s dospělými, kteří mohou být vhodným vzorem, poskytovat povzbuzení, nabízet pomoc, blahopřát k pokroku či úspěchům,“ vysvětluje psycholožka.
Pokud budou na dítě opakovaně kladeny příliš velké či nepředvídatelné nároky a bude nad jeho reálnými možnostmi je zvládnout, bude se jednat o distres. Jeho následkem se bohužel bude zvyšovat jeho zranitelnost, nikoliv odolnost.
„Jakmile si rodiče do dítěte promítají své nenaplněné ambice a jsou netrpěliví, chtějí rychlejší pokrok a lepší výsledky, může to mít na dítě destruktivní vliv. To si totiž všechny zmiňované snahy rodičů může vysvětlovat tak, že ho dostatečně nepřijímají, že neplní jejich očekávání. Výsledkem kombinace velkých nároků a malé vztahové podpory může být dítě se zcitlivělou stresovou reakcí, které se tváří v tvář novým výzvám bude psychicky hroutit,“ varuje Šárka Miková.
Velmi důležité je mít možnost si o všem promluvit, poslouchat, co vám děti říkají, nebrat je na lehkou váhu. A naslouchat také signálům neverbální komunikace, jako jsou třeba i projevy emoční nestability. Ta se může projevovat např. tím, že se dítě oproti dřívějšku snadno naštve, rozpláče nebo uzavře do sebe. Je totiž možné, že se míra stresu, který by měl posilovat odolnost, překlopila do stavu, kdy už je stres příliš velký a dítěti nepomáhá, ale naopak brání zvládat výzvy spojené s jeho talentem.
„Dítě by mělo především mít důvěru v dospělé, na které se může obrátit. Ideálně by to mělo být více osob – jedna mu bude naslouchat, aby mohlo zpracovat svůj stresující zážitek, na druhou se obrátí pro expertní názor, třetí mu poskytne praktickou pomoc.“
Dítě by mělo mít z velké míry možnost ovlivňovat to, co se ho týká. Rodiče totiž mnohdy rozvíjejí talent dítěte tak, že všechno zařizují a organizují za něj. Takové dítě je ve vleku cizích rozhodnutí a vyrůstá v naprosté závislosti na tom, co řekne a naplánuje autorita. Chybí mu tzv. vnitřní pocit kontroly, který je klíčový pro zdravý psychický vývoj dítěte.
„Když dítěti nedáváme prostor pro autonomii, neučí se samostatně uvažovat, zvažovat dopady svých rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost. V neposlední řadě je vnitřní pocit kontroly zásadní pro prevenci stresu. Když máme pocit, že nemáme situaci pod kontrolou, když jsme jen ve vleku okolností, prožíváme bezmoc. A ta je obrovským stresovým faktorem," vysvětluje psycholožka.
Talent dítěte a jeho rozvoj se může stát důležitou součástí sebeúcty dítěte, která má dvě složky – sebehodnotu a kompetentnost. Sebehodnota znamená přijetí sebe takový, jaký jsem, bez ohledu na mé výkony. Úzce souvisí s vrozenou složkou osobnosti a svými reakcemi a hodnocením ji zásadně ovlivňují rodiče. Kompetentnost je naopak vázaná na pokrok a úspěch, že se mi něco podařilo.
„Zvyšovat kompetentnost v oblasti určitého talentu bez toho, abych mělo dítě základ ve zdravé sebehodnotě, může být destruktivní. Místo toho, aby se dítě učilo přijímat sebe takové, jaké je, bude sobě i okolí dokazovat, že je „dost dobré“ v oblasti svého talentu. Jakmile ale dost dobré nebude, bude se hroutit ze svých neúspěchů, nebude schopné se poučit ze svých chyb a celkově bude psychicky strádat,“ doplňuje psycholožka. „Narušená sebehodnota přitom vznikne velmi snadno, když se dítě cítí v rodině nepřijaté a nepochopené, často v případech, že jsou rodiče jiný typ než ono samo. Známe-li tedy typ osobnosti dítěte dle Teorie typů, snadněji dítě podpoříme v jeho talentu, aniž bychom přitom narušovali jeho sebehodnotu,“ dodává Šárka Miková.