Jsou prázdniny, jak je s Laurou trávíte?
Vzhledem k tomu, že je festivalová sezona, každý víkend hraju s kapelou. Udeří pátek a já nasedám do kolotoče zvaný Monkey Business. Vracím se až v neděli odpoledne. V tu dobu je Laurinka s babičkou a od pondělí do čtvrtka se snažíme trávit čas hlavně u známých na chalupách, chatách nebo na koních – na ně jezdíme dokonce dvakrát týdně.
Je pro tebe hraní s Monkey Business taková „dovolená“ od mateřských povinností?
Zní to možná drsně, ale asi to tak trochu je. Podle mě to tak má každá máma, je třeba změnit prostředí. Ale nakonec je to u mě tak, že se v pátek moc těším, až vypadnu a budu free, v sobotu se mi začne šíleně stýskat a v neděli už se moc těším domů!
Bereš Lauru někdy na koncerty?
To nedělám, zkoušela jsem to, když byla malinká, ale nemám na to energii a nervy. Jedinou výjimkou je karlovarský festival, kam se mnou jezdí, protože je tam s námi i babička. V hlídání se střídáme – jeden večer se jdu bavit nebo pracovat já a další den zase ona. Taky tam má moře známých.
Občas se taky stane, že někde hrajeme odpoledne, a když je to blízko, přijde se máma s Laurou podívat a zase odejdou…
Zmínila jsi, že jezdíte na koně, kteří hrají v tvém životě zásadní roli. Kdy jsi na ně svou dceru vzala poprvé?
Přesně neumím říct, kdy Laura na koni seděla poprvé. Dělá se to, že když se „koňákům“ narodí dítě, symbolicky miminko posadí na koně. Což se stalo i u nás. Ale pravidelně jsme na koně začaly jezdit zhruba před rokem, kdy byly Lauře dva roky.
Teď máme jednoho oblíbeného poníka jménem Zonie. Laura na něm už krásně kluše a pořád chce dělat „hopy hop“. Zdá se, že ji jízda baví. Zatím! Když ji ale bavit přestane, nebudu se hroutit. Rozhodně nejsem ambiciózní matka, která na své dítě přenáší vlastní sny…
Lauře jsou tři roky, půjde teď od září do školky?
Půjde! A myslím, že se na to těšíme obě! (smích)
Co na to babička? Nebude se jí stýskat?
Ona školku bere jinak než já, myslí si, že se to s ní nemá přehánět. Já to mám tak, že když se tam Lauře bude líbit, nemám problém s tím, aby tam byla spokojená celý den. Máma by ji tam nechávala kratší dobu.
Těšíš se, že na sebe budeš mít víc času?
Právě že se na to opravdu těším. Nechci, aby to vyznělo sobecky, ale cítím, že potřebuji víc prostoru, abych třeba mohla chodit cvičit, věnovat se tvorbě vlastní muziky… Taky se těším na změnu zajetého stereotypu. Dny jsou víceméně stejné, však to zná asi každá maminka. Je to každodenní zápřah.
Cítíš se vyčerpaná?
To víš, že někdy ano. Teď mám období, kdy se to všechno stabilizovalo, ale před rokem jsem na tom byla mnohem hůř. Šla mi hlava kolem. Laura byla ve věku, kdy ještě neuměla moc mluvit, takže mi nemohla sdělit, co chtěla, a štvalo ji to, nechodila na nočník, do toho byla ještě celkem nemotorná…
Bylo to s ní prostě strašně náročný. Takže jsme mezi sebou tak trochu válčily a já z toho byla špatná. Vždycky večer, když usnula a já jsem byla v bytě úplně sama, to na mě padlo. Říkala jsem si, že dělám všechno špatně… Že jsem zlá a přísná, zpytovala jsem svědomí… Ještě že je to pryč.
Tohle má, myslím, většina maminek, ale stydí se o tom mluvit. Máš někoho, komu se s chmurami můžeš svěřit?
Mám obrovskou výhodu, že se hodně kamarádím s manželkou Romana Holého, Evičkou, která má teď už třetí dítě, a to je jen o půl roku starší než Laura. Začaly jsme se potkávat, už když měla první dcerku a já byla bezdětná. Vždycky jsme spolu řešily i téma výchovy dětí a péči o ně.
V tu dobu už jsem totiž po dítěti tak trochu toužila. Mám v ní obrovskou oporu. Evička je pro mě studnice dobrých mateřských rad, díky nim zachovávám chladnou hlavu. Takže když dojde na nejhorší, zavolám jí, nestydím se být upřímná, protože vím, že mě neodsoudí.
A co tvoje maminka?
Ta mě taky hodně drží, na ni se můžu stoprocentně spolehnout. S ní řeším ale trochu jiné věci. Snad i proto, že je lékařka, jako moje máma taky vyžadovala určitý řád, byla přísná. Ale teď ji vnímám úplně jinak než dřív.
Vůči Lauře je prostě „měkká“ babička! Rozkrájela by se pro ni. Když Lauru kárám, tak mě dost mírní. To je boží. Pak mám ještě kamaráda, kterému se můžu svěřit, má sám dvě děti, takže mě pochopí. Někdy potřebuju mužský pohled na věc, protože my v rodině skoro žádné nemáme.
To je ve výchově trochu nevýhoda, jak řešíš absenci mužského vzoru?
Kromě kamarádů muzikantů, se kterými se s Laurou setkáváme, figuruje u nás v rodině mámin brácha, který to uměl už se mnou, když jsem byla malá. Sám nemá rodinu, je starý mládenec, tak si myslím, že si to s ní dost užívá.
Laura ho zbožňuje! A v poslední době je moc fajn, že se Laurinka taky potkává se svým tatínkem, což je velký posun. Mají se navzájem rádi, z čehož mám radost. Není to jednoduchý, musíme na to postupně a pomalu. Laura je ve věku, kdy právě tohle potřebuje…
Teď ještě novou lásku…
To jo, ale nemůžu mít všechno. (smích)
Když jste doma tři ženy, není to trochu „babinec“?
Upřímně jsem ráda, že na ty víkendy odjíždím jenom s chlapama. Na mě je ten ženskej kolektiv moc. Nejsem úplně holčičí typ, babinec fakt nevyhledávám. Cítím, že i v naší rodině plním tu mužskou roli.
Babička je čistě ženský element. Asi se stavím do role té hrdinky, která si nepřipouští ty křehčí záležitosti, třeba je to nějaká moje póza, nevím… Cítím se vlastně trochu jako kyborg. (smích)
Babinec bývá i na dětských hřištích, jak se tam cítíš?
Hřiště beru jako takový svůj kancl. (smích) Zatímco si Laura hraje, můžu si vyřizovat telefony, maily. S ostatními maminkami si moc nepovídám, maximálně se bavím se svou dcerou nebo ráda mluvím s jejími kamarády.
Co tě na ostatních maminkách rozčiluje?
Mě na nich ale nic nerozčiluje. Jen se nechci za každou cenu bavit s cizími lidmi jen proto, že jsme na hřišti a nějak se to čeká. Jo, ráda se s někým pobavím, ale radši zavolám kamarádovi, když je Laura zabavená. Možná že kdyby tam byl nějaký tatínek, nejlépe nezadaný, pak bych se asi seznamovala ochotněji! (smích)
Video: Jak připravit děti na nástup do školy