Tereza Fajksová: Zamilovanost nepřišla hned, po porodu jsem měla úzkosti

Za Terezou a její malou dcerkou jsme se vydali na jejich rodnou Moravu. Ač měla Lili během focení svůj čas na šlofíka, a byla tak ke konci trošku unavená, zvládla vše s grácií a úsměvem. Zkrátka profesionálka po mamince!

Jak jste si s Lili užily focení do Maminky?

Lilinka byla skvělá. Měla jsem obavy, že ji přetáhnu, protože jsem věděla, že bývá čilá maximálně hodinu a půl a poté musí jít spinkat. Tentokrát to zvládla bravurně. Jsem na ni pyšná.

A jak spinká v noci?

Momentálně se budí na mlíčko v tom lepším případě dvakrát, v tom horším i každou hodinu. Ale mléko vlastně nechce, jen nemůže spát, což je velmi často zapříčiněno rostoucími zuby. Ale co mi psaly maminky na Instagramu, může být i hůř, takže buďme rádi za ty dary.

Takže spánkový deficit jste ještě nedohnala…

To ne. Je hodně kilometrů přede mnou. (smích)

„Momentálně umím jen kakat a papat,“ zmínila jste v jednom rozhovoru. Jak je to u vás s pověstným ,zmenšováním mozku', na které si mámy na mateřské stěžují?

Můj mozek je ve stadiu, kdy si někdy připadám jak opice s činely. Pak jsou i lepší dny, kdy jsem jak Homer Simpson připoutaný k detektoru lži, a v tom nejlepším případě mám hroznou radost, když si dokážu sama spočítat, kolik peněz mi vrátí při placení.

Chápu… Vraťme se o pár měsíců zpátky. Jak probíhalo vaše těhotenství?

Rozhodně to není nejkrásnější období v životě ženy. Nebo alespoň ne v mém případě. Nejsem totiž fanoušek každodenního zvracení, psychotických návalů úzkostí, plynatosti, chlupatění, nemotornosti, bolestí kyčlí a jiných super věcí, které těhotenství přináší. Ale pro ten výsledek to vytrpím klidně znovu.

Plánovali jste miminko, nebo vás těhotenství překvapilo?

Ano, plánovali. Mám životní plán již dlouho a jedním bodem na seznamu bylo do třiceti miminko. No a otěhotněla jsem v devětadvaceti letech. Takže tak akorát. Trvalo nám to půl roku, takže jsem z toho byla mírně nervózní, jelikož jsem velmi netrpělivá a chtěla jsem miminko hned. Ach, ta moje paličatost. Paní doktorka mě ujistila, že pokud vyloženě snaha netrvá déle než rok, je vše naprosto v normě. Takže jsem se trošku uklidnila a hned další měsíc jsem měla dvě čárky na těhotenském testu.

A jak jste příteli oznámila, že čekáte miminko?

Přemýšlela jsem dlouho nad tím, jak mu to oznámit. Chtěla jsem něco speciálního. Třeba při romantické večeři, otevření dárku, někde na výjimečném místě. Ale nakonec zvítězila moje nedočkavost a ihned při první příležitosti, ještě ten den na procházce se psem, jsem to na něj vyhrkla. Šibalsky se pousmál a byl strašně rád.

Jak vzpomínáte na svůj porod?

Rychle jsem zapomněla. Malá byla koncem pánevním s předpokladem velké váhy, takže jsem byla na plánovaném císařském řezu. Můj porod tak byl, co se týká přivedení dítěte na svět, asi ten nejjednodušší. Hojení ran už zřejmě ne, ale porod samotný vůbec nebolel. Cítila jsem jen tlaky. Takže oproti maminkám, které si vyloženě vytrpěly kontrakce a poté tlačení, to byla procházka růžovým sadem. Rekonvalescence po sekci je jiná kapitola.

Povídejte…

Zotavování po císaři už bylo těžší. I když podle reakcí maminek, co psaly na internetu, bych i řekla, že to tak hrozné není. Ano, bolí to, a to hodně, ale dá se to vydržet. Jizva je to nejmenší. Spíš jsem měla problém, že se mi ihned po porodu udělaly pod pažemi velké tvrdé bulky, takže jsem v šestinedělí lítala po doktorech. V nemocnici mě vystrašili, že to může být cokoli a nemám to podceňovat, což žena po porodu opravdu nechce slyšet. Takže spíš než fyzicky jsem se trápila psychicky. A to nemluvím o tom, že jsem kvůli nevyspání, bolestí z operace, strachem o zvládnutí péče o dítě a kvůli separaci s rodinou, protože byla chřipková epidemie, takže byl zákaz návštěv, dostala deprese a stavy úzkosti. Hormony se mnou prostě cloumaly.

O poporodní depresi se příliš nemluví, trpí jí přitom mnoho maminek. Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste mezi nimi?

Moje maminka mě na to poprvé upozornila, když jsem zněla v telefonu sklesle. Popsala jsem jí, jak se cítím, a mamka mi řekla, jestli nemám laktační psychózu. Hned jsem začala googlovat a myslím si, že to bylo ono. Měla jsem takové zvláštní hormonální výkyvy, po těle mi šly návaly divných negativních pocitů, které mi naháněly hrůzu, tři dny jsem nespala, pořád jsem slyšela křik dětí, a svoje dítě jsem raději dala hned sestřičkám, než bych je měla hned u sebe, protože jsem se bála, že se o něj nedokážu postarat. Ono vám také moc nepřidá, když vám hned po porodu do ruky dají lejstro, kde podepisujete, že jste byla srozuměna s pojmem syndrom náhlého úmrtí novorozenců. Sestřičky mi daly prášek na uklidnění a musím se přiznat, že po třech dnech bdění to bylo nejkrásnějších sto dvacet minut spánku. Byla jsem skleslá, nic mě nebavilo. Smát se, jíst, pít, dívat se na televizi, konverzovat. Nepoznávala jsem se.

Co vám nejvíc pomáhalo tyhle stavy zvládat?

Asi určitě rodina a vědomí, že vím, že to jsou hormony, které jednou odezní. Že to chce jen čas.

Když se Lili narodila, překvapilo vás ještě něco jako čerstvou mámu?

Když se narodila a začala plakat, byl to tak krásný pocit, až jsem se rozbrečela. Ale překvapilo mě, že ihned nepřišla ta neustále omílaná mateřská láska, o které všichni mluví. Koukala jsem se na ni a měla jsem ji ráda, ale nebylo to ono. Tak jsem si říkala, co je se mnou špatně? Ta velká zamilovanost přišla tak ve druhém měsíci. Když se na mě usmála, bylo to tam! Teď bych ji samou láskou snědla. (smích)

Jak jste společně zvládaly začátky kojení?

Kojení by měli vyučovat jako obor na vysoké škole. V životě by mě nenapadlo, že se ženy ihned nerozkojí nebo že existuje pojem laktační psychóza. Myslím si, že jsem na ni měla nakročeno, ale díky tomu, že jsem si našla nějaké informace o tomto stavu, jsem se rozhodla, že ji nebudu mít, a za týden jsem to zvládla. Přesto si myslím, že jsem měla nějakou lehčí formu a rozhodně by se o tomto problému spojeném s kojením mělo mluvit. Dostala jsem strach, že jakmile mě pustí domů, nedokážu nakrmit své dítě, protože se mi ještě nespustilo v nemocnici mléko. Vše se upravilo doma, a to s velkou pomocí babiček a přítele. Jak z té psychické stránky, kdy mi řekli „no tak co, tak dáme lahvičku, není konec světa“, až po takové maličkosti jako vaření nebo nakupování.

Ještě Lili kojíte?

Ze začátku jsem měla cíl kojit alespoň tři měsíce, potom do šestého, a teď ještě kojím, ale už jen večer. Na to, jak to se mnou vypadalo po porodu, si myslím, že na sebe můžu být hrdá. Ono to má také své pro a proti. Pro miminko je to určitě to nejlepší, ale pro maminky z dlouhodobého hlediska poměrně náročné. Ale co bychom pro ty naše lásky neudělaly.

Pomáhá vám váš partner s péčí o Lili?

Ze začátku pomáhal hodně. Přebaloval, vstával k ní, chodil na procházky, venčil psa, uklízel. Postupem času zjistil, že to zvládám, tak to začal flákat. Ale kdybych musela odjet, tak vím, že by to zvládl.

Jaká je vlastně Lili povahově?

Je strašně hodná. Miluje vodu, znamením je Ryba, tak ještě aby ne. Ale už dokáže být i umíněná a stal se z ní mamánek, což je strašně roztomilé, ale zase na druhou stranu trošku náročné, protože chce být neustále se mnou.

Dává vám váš mamánek prostor, abyste se ráno nalíčila?

Někdy nemám ani čas se učesat a vyčistit si zuby, natož si dát make-up. Když už se nalíčím, musí to být extra den, kdy mám práci, nebo jdeme třeba na večeři.

Povězte mi upřímně, chybí vám někdy bezdětný život?

Chybí. Ale potom se podívám na malou a je to hned pryč.

Co vám změnilo život víc? To, že jste vyhrála celosvětovou soutěž krásy, nebo to, že jste se stala maminkou?

Obojí má něco do sebe. Řekla bych, že Miss Earth byla jen část mého života, nýbrž má dcera je celý můj svět.

Rozhovor byl redakčně zkrácen. Celý najdete v únorové Mamince, která je stále v prodeji (do středy, ve čtvrtek 19. 3. vychází nové číslo). Aktuální číslo nebo předplatné s dárkem můžete kupovat na www.ikiosek.cz/maminka

VIDEO: Jak na poporodní deprese? Co to vlastně je a jak se projevují?