[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V Českém rozhlasu moderujete oblíbený pořad Blízká setkání, kam si zvete zajímavé osobnosti. S kým jste se v poslední době – zcela soukromě – potkala a měla jste z toho radost?
Já mám vždycky radost ze setkání s mým manželem. Vážně, s ním se krásně povídá. Moudrý, zábavný… Ideální host. (směje se) Často si povídám se synem, s rodiči, s přáteli. Uvědomuji si dvě věci. Že jsem na pravidelná, samozřejmá, běžná povídání, rozhovory, které pojmenují, co se děje kolem nás i v nás samotných, položí otázky a nabídnou odpověď, zvyklá jako na samozřejmou součást našich každodenních životů. Pak si uvědomuji postupem času i věc druhou, že to asi tak běžné a samozřejmé není pro každého. Blízká setkání jsou pro mě prostě neoddělitelnou součástí života. V rozhlase je mám vyjma středy každý den. Těch našich nerozhlasových – v životě – bychom se aspoň dvakrát do týdne neměli zříkat nikdo. Myslím, že by klesla spotřeba antidepresiv.
VIDEO: Tereza Kostková na premiéře filmu V létě ti řeknu, jak se mám
Inspiroval vás nějak zásadně některý z vašich hostů?
Mě vůbec všechna ta nenásilná a podprahová setkání i ta zastavení v čase, kdy vnímáme jen a pouze druhého, a tím i konfrontujeme sebe sama, inspirují a průběžně obohacují. Neumím ale říct, čím. Je to, jako když házíte padesátníky do prasátka. Peněženka to ani nezpozoruje, ale vy najednou můžete... Třeba letět na Měsíc.
Vím, že je to otázka spíš na syna Antonína, ale jak byste se charakterizovala jako máma? Když bychom dali obligátních pět přívlastků?
To se opravdu raději zeptejte jeho. Tuším, že jeho odpověď bude čistá pravda a současně to bude vtipné. Tak dobře. Jsem docela určitě naslouchající, respektující, pohostinná, otevřená, láskyplná. Možná že by syn s humorem sobě vlastním dodal, že i kdybych ze všeho ubrala, bude toho dost. (směje se)
Probíráte spolu úplně všechna témata, nebo necháváte něco i čistě na mužích v jeho životě, tedy na otci, dědovi, manželovi?
Dveře má otevřené ke všem tématům, ale ráda to nechávám na mužích. Má kolem sebe tři bezva chlapy – právě ty, které jste jmenovala. Oni dokážou ledacos formulovat přínosněji než já.
Není tajemstvím, že jste vášnivá cestovatelka. Podědil tuhle vášeň i Tonda? Kde jste spolu byli nejdál?
Cestuje rád. Teď nás všechny láká Skotsko. A na jarní prázdniny si přál po letech navštívit Paříž. To víte, že mé srdce zaplesalo.
Já coby typický schizofrenní Blíženec osciluji mezi několika podobami matky. Od té, která povolí něco, co před půlhodinou zakázala, po tu, která si řekne, že už se vykašle stran výchovy na řády, a stejně podle nich pořád jede… Máte to coby také Blíženec podobně?
Ráda bych vás podpořila, ale tak úplně nemám. Nebo UŽ nemám, abych byla přesná. Čím jsem starší, tím více si ověřuji, že je dobré netlačit, nechat věcem víc času, volný průběh, nehledat v článcích, tabulkách, negooglit, nesrovnávat a proboha – hlavně nesoutěžit, ani podvědomě, s jinými maminkami, jinými dětmi, jinými příběhy. Každý má svůj čas, svou vlastní cestu. Snažím se o jediné. Kdykoli tu pro toho druhého být, vnímat a milovat při současném respektu k sobě samé. Být matkou je přirozené, tak dávám přírodě důvěru. A ani nesoudím, jestli to, co jsem právě řekla, je správné, nebo ne. A už vůbec nevím, jestli to někdy poznám.
Tondovi je patnáct, předpokládám, že už jste se seznámila s pubertou. Pokud se pletu, tak se oběma omlouvám.
To je další věc: kategorie vývojová psychologie versus lidská bytost. Tak ano, jistě, Tonda byl kojencem, pak se batolil, pak byl předškolák, teď puberta… Jsou tu jisté styčné body s námi ostatními, které mají rámcově i nějaké podobné projevy, ale pak je tu to VAŠE dítě, které znáte od prvního „pramomentu“. Dívám se na něj spíš tím druhým pohledem než prvním. A jestli se něčím takzvaná puberta projevuje, tak právě tím, že by mu nebylo příjemné, abych o něm mluvila. A tomu moc rozumím a respektuji to.
Dobře, tak skočme od něj k jednomu projektu, který jste se rozhodla podpořit. Stala jste se i jeho patronkou. Jedná se o projekt Srdcem Robinson, který vyšel z iniciativy rodinné koučky a trojnásobné mámy Terezy Robinson. Proč právě on?
To mi také poradilo moje srdce. Já se s ním totiž dost radím. Jsme parťáci. Po jednom z Blízkých setkání, kdy byla Tereza mým hostem, mi začalo šeptat, že tohle je tedy moc fajn ženská. A také bylo okouzleno její nefalšovanou silou, humorem, nadhledem a tím, co dělá. A tak nějak na ni pořád myslelo. Tady vidíte, že srdce myslí. (usmívá se) No a najednou ta Terka volá, že má nápad podpořit svůj projekt, ve kterém pomáhá rodinám v těžké životní situaci, sbírkou na Doniu. A jestli nemám chuť do toho jít s ní. Zeptala jsem se srdce, co na to říká, a ono, že každý byl někdy v životě Robinson, tak, že jdeme do toho. No, a tak jsem na cestě projektu Srdcem Robinson, jejím věrným Pátkem.
Projekt Srdcem Robinson
Tereza Robinson pro svou práci spojila všechny své životní milníky, doplnila je potřebným studiem a stala se mentorkou a (nejen) rodinnou koučkou. Stěžejní je pro ni vlastní zkušenost, kdy se jí s manželem Martinem narodil syn Ondřej s těžkou komplexní srdeční vadou.
"Naše společné setkání s Terezkou Kostkovou, troufám si říct, bylo osudové. Rozhlasový rozhovor, který se mnou Terezka vedla, byl pro mě velmi emotivní až dojemný," vzpomíná Tereza Robinson. "Její napojení se na dané téma a problematiku rodin s handicapem a jejich osudů bylo tak silné, že ve mně zanechalo hluboký zážitek. Terezka Kostková tím pro mě je jedinečnou a jedinou kandidátkou na roli patronky projektu, kterou jsem vlastně díky ní a pro ni vymyslela. Ctím její opravdové a otevřené srdce. Je to žena velké empatie, pokory a pochopení. Patronaci nad projektem přijala snad bez mrknutí oka. Za její podporu rodinám a mně jí patří nepopsatelné VELKÉ DĚKUJI."
VIDEO: Příběh Terezy Robinson