Tereza Maroušková alias Nasraná máma: Co si mám jako užívat? Že už dva roky vstávám denně ve čtyři a že prakticky nežiju?

Jakou nejlepší a nejblbější mateřskou radu jste dostala?

Nejlepší: „Nesnaž se být dokonalý rodič. Snaž se být dostatečně dobrý rodič. To stačí.“ Pravila moje teta, matka čtyř odrostlých potomků. Děsně prima potomků.

Nejblbější: „Užívej si, než to vyroste.“ WTF? Co si mám jako užívat? Že už dva roky vstávám denně ve čtyři a nespala jsem v kuse déle než dvě hodiny? Že prakticky nežiju, ale přežívám? Ne. Tohle neříkejte spánkově deprivovaný ženský.

VIDEO: PODCAST MAMINKA: A KDY BUDE SPÁT CELOU NOC? NEJČASTĚJŠÍ OTAZNÍKY KOLEM SPANÍ MIMINEK

Co vás kromě nevyspání dokáže ještě nas... naštvat?

Upřímně? Asi kňourání. Když děti vstanou takzvaně zadkem napřed a člověk to poslouchá několik hodin v kuse. To mi fakt dokáže otrávit den. Nejhorší je, že vy se jim snažíte zlepšit náladu, přinášíte různá řešení, nabízíte milující náruč… Ale když je prakticky na veškerou vaši snahu odpovědí řev a kňourání, přichází demotivace.
A bytostná nechuť se dál snažit. Takže jsou v domácnosti najednou tři osiny v zadku namísto dvou a manžel spřádá plán útěku.

Čím vám dokáže pokazit náladu on?

Poslední dobou nejvíc asi tím, že kdykoli jsou děti protivný, vztekají se, když třeba Jarmil hází po prvním neúspěchu flintu do žita, když bojkotují jakoukoli venkovní aktivitu a chtějí jen ležet u televize, tak manžel významně zahlásí do pléna: „Po kom tohle asi maj?!“ Mrk mrk. Tak hlavně, že on je dokonalej. Pff.

Co jste si díky mateřství uvědomila? A nemusíte být stručná…

Asi že reálnej život, tím myslím život mimo Instagram a bublinu mládežnické bezstarostnosti, je o kompromisu. A teď nemám tak úplně na mysli dílčí situace, že se doma prostě na něčem dohodneme. Ale o celkovém přístupu k životu. Když mi bylo pětadvacet, frčela motta jako „Život bez kompromisů“, „Žij svůj sen“ a podobně. Ovlivnilo mě to. Měla jsem pocit, že smysl bytí tkví v hledání stoprocentního štěstí a životního naplnění. A když ho nemám, měla bych svůj život překopat, abych ho žila přesně tak, jak chci a jak jsem si vysnila. Mateřství a celkově rodinné soužití mě přivedly k uvědomění, že někdy je holt člověk šťastný třeba „jen“ na 50 procent a je to tak OK.

Neznamená to nutně, že musím činit zásadní změny. Je to třeba jen období, které patří k životu a musíme ho přečkat. Někdy je líp, někdy hůř. Prostě život v syrové podobě. A že když jsem šťastná na 80 procent, je to vlastně mega cool. V podstatě jsem snížila své nároky z naivních, až utopických na reálné a dosažitelné. A snažím se hledat štěstí v maličkostech. Třeba že si udělám čaj do nového podzimního hrnečku. 

Ve své poslední knize popisujete velmi trefně ztrátu svobody. Že s dítětem už jaksi nejde prásknout do stolu a bot, sebrat se a zmizet na celý den. Jak a čím tuhle ztrátu dobíjíte?

Hlídání. Lepší recept na znovudobytí svobody podle mě neexistuje!

Jste coby dvojnásobná máma míň úzkostná, nebo naopak?

Určitě jsem rozhodně míň úzkostná. Teda takhle – já nebyla moc úzkostná ani s prvním synem. (směje se) Ale s druhým jsme si teď s manželem museli přiznat, že se mu asi věnujeme o něco míň než tomu prvnímu. Myslím třeba čtení knížek, nějaká edukace… Se dvěma je to větší freestyle. Jsme laxnější. Necháváme to víc plynout. Přece jen už Jarmil není sám, jsou dva a musí se mezi ně ta pozornost podělit. Taky jsme unavenější, je víc vaření, praní a péče o domácnost. Ale zase je krásný, že co neuděláme my, za nás naprosto přirozenou formou dožene prvorozený syn. Aniž by si to uvědomoval. 

Těší se u vás doma pořád velké oblibě pohádkový hrdina Bing a jeho parta?

Naštěstí ne. Nějak jsme se mu s druhým synem vyhnuli, nevím, jak se nám to povedlo. Uf.

Pamatuju si totiž na jeden váš Instagramový příspěvek, kde jste výstižně popsala psychologické profily všech hlavních aktérů…

Šílenství. Nejvíc mě irituje Flop. To je prostě prototyp rodiče, který reálně nemůže existovat. Mám z něj akorát mindrák.

Ty mi bohužel omlátili o hlavu. Před pár týdny jsme byli v Krkonoších, tak jsem staršímu po návratu tematicky pustila Krkonošské pohádky. Po pěti minutách se útrpně zeptal, jestli si, až to skončí, může pustit YouTube. Sleduje tam nějaký bizarní příšerky. Já ani nevím, co to je, nerozumím tomu. Kdyby bylo na mně, udělám s těmahle ptákovinama krátkej proces. Ale manžel je hrozně benevolentní, a když začnu pyskovat, utrousí laxně: „Ježiš, nech ho.“ Tak se nafouknu a jdu si do ložnice třídit oblečení.

Žárlí Jarmil na Emila? A naopak?

Paradoxně Jarmil je v pohodě, ale Emil žárlí neskutečně. Zejména když se Jarmil mazlí s manželem. To Emil začne vztekle vřískat, rozběhne se k nim a začne Jarmila shazovat a odstrkovat je od sebe. Chce mít tátu jen pro sebe.

A na koho žárlí vaše drahá polovička?

Na nikoho. U dětí je číslo jedna, extrémně na něm visí. A na mě taky nežárlí, protože kysnu doma s dětma. Tak co by žárlil. Sakra. Musím zosnovat nějakej neprůstřelnej plán, aby pojal podezření, že jsem děsně v kurzu.

Kdy máte o kluky největší strach?

O Emila teď asi strach nemám. Jak už jsem říkala, nejsem, co se týká raného období, nijak zvlášť úzkostná. Ale u staršího teď prožívám hodně úzkostné období. Brzy nastoupí do školy. A povahou je takovej dobrák, někdy až bambula. Nemá moc ostrý lokty, není to vlčák jako někteří jeho vrstevníci. Vzbuzuje to ve mně intenzivní strach, že mu bude někdo v kolektivu ubližovat. Ponižovat ho. Odstrkovat. A já mu nebudu moci pomoct. Když vidím, co řeší známí s dětmi ve škole za trápení, když vidím v televizi, co se děje v kolektivech za teror… mám z toho hodně nahnáno.

Pocity selhání má občas každá matka. Snažíte se s nimi bojovat?

Já už jsem se naučila veškeré vlivy, které na mě působí toxicky, eliminovat ze svého života. Samozřejmě to nejde stoprocentně. Tyhle věci si k vám vždycky najdou cestičku. Každopádně mi strašně pomáhá obklopovat se normálními mámami. Vidět, že taky chybují, že mají taky nervy na pochodu a taky jim běžně ujedou. Mít možnost jim cokoli říct. Nahlas. Bez cenzury. Bez příkras. Aniž by se pohoršily nebo vás moralizovaly. Mám obrovský štěstí na kamarádky – mámy – kolem sebe. Přála bych to každý mámě.

„Když dětí křičí, plácají nás a vztekají se, říkáme si, proč se nechovají tak, jak chceme. Možná bychom se místo toho měli ptát, proč se my chováme jako děti, když křičíme, plácáme je a vztekáme se. Zkusme se cvičit v sebekontrole, místo abychom ji vyžadovali od dětí, zlepšovat se v trpělivosti, místo abychom na ní trvali, a projevovat dětem laskavost, místo abychom ji očekávali. Jsme přece jediní dospělí v tomto vztahu…“ pravil kdosi moudrý. Máte k tomu něco? 

Zrovna jsem četla knížku Hovory s terapeuty, kde mě zaujal jeden z výroků Honzy Vojtka: „Tvrdí nám, že jsme racionální bytosti, které občas cítí. My jsme ale emocionální bytosti, které občas myslí.“ Ano. To dítě ještě nemá zralej mozek. My jsme v tom vztahu ti zralejší. Ale mámy jsou taky lidi! Ne stroje. A ten tlak na psychiku, když vás dítě každý den (většinou i několikrát denně) vystavuje tomu brutálně intenzivnímu stresu, který kulminuje při každém hysterickém záchvatu, křiku, fyzických útocích… ten tlak je neuvěřitelný. Já myslím, že i mámy mají právo se vztekat.

Na kontě máte zatím tři knihy. Kromě Nekorektního průvodce těhotenstvím od početí k porodu a Nekorektního průvodce prvním rokem mateřství vám nedávno vyšla třetí kniha, kde popisujete druhý rok mateřství. Máte v plánu s rostoucími syny, a tudíž i novými zkušenostmi, v psaní pokračovat?

Abych řekla pravdu, třetí knihou jsem chtěla tuhle sérii ukončit. Přestože mě spousta lidí hecuje, ať napíšu o životě s dvěma dětmi, cítím to tak, že nemám úplně mandát být hlasem dvojnásobných matek. Protože když jsem porodila druhého syna, první už chodil do školky a byl víceméně samoobslužný. Takže moje strasti mi přijdou směšné oproti strastem, co prožívají mámy s dvěma, které jsou rok, dva od sebe. Tyhle mámy by měly mluvit! Ne já. Ale bůh ví, třeba se ve mně něco pohne a vrhnu se na to.

Jaké máte na knihy odezvy?

No krásné! Hlavně odezva na druhou knihu pro mě byla obrovským pohonem pro psaní třetí. V té se mimo mateřství jako takovému věnuji poměrně intenzivně vztahům. Protože rodičovství partnerský vztah citelně poznamená, lidi často upadají do hlubokých krizí a málo se o tom mluví. Takže spousta žen má pocit, že ostatní prožívají paralelně s rodičovstvím harmonický partnerský vztah, zatímco ony jediné neustále balancují na prahu rozchodu. Že jim jediným se to bortí pod rukama. A opak je pravdou, samozřejmě. Takže tohle je věc, která v ženách po přečtení trojky asi nejvíc rezonuje a píšou mi dojemné zprávy s poděkováním, že se v té beznaději necítí samy.
To si vždycky říkám: „Joo!“ Navzdory všem hejtům to má smysl.

Rozhovor

Stand-up komička Simona Salátová o těžkém dětství, zneužívání i pobytu v dětském domově. Nejvíc ji inspiruje syn