Maminka.czNovorozenec

To dítě vlastně nechci!

, Časopis Maminka
16. 6. 2010
To dítě vlastně nechci!
Těšíte se, až budete mámou, a když ten okamžik konečně nastane, všechno je jinak. Přepadnou vás pochybnosti, smutek, stesk. Toužila jste vůbec po mateřství? Některá rozhodnutí však nelze vzít zpět.

Seděla jsem na posteli v porodnici a dívala se na malého tvora v plastikovém vozíčku. Byl to můj syn, mně ale připadal jako někdo úplně cizí. Když přišli na návštěvu manžel a rodiče, mohli se nad tím nádherným miminkem rozplynout, já ale cítila jen obrovské prázdno,“ vzpomíná na jedno z nejhorších období svého života pětatřicetiletá Ivana.

Svoje pocity těsně po porodu vůbec nechápala. Na miminko se moc těšila. Po několika dlouhodobých, ale neperspektivních vztazích před třemi lety konečně potkala toho pravého a brzy se dočkala i romantické žádosti o ruku.

Dítě bylo přirozeným vyvrcholením harmonického vztahu, přáli si je oba a ještě pár dní před porodem se Ivana nemohla dočkat, až se s manželem stanou rodiči a jejich štěstí bude dokonalé.

„Porod nebyl nijak zvlášť těžký, proběhl docela rychle a bez komplikací. Samozřejmě to bolelo, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem se obávala,“ vzpomíná Ivana.

Nejprve si chtěla jen odpočinout, proto požádala sestřičky, aby se o miminko první den postaraly. Pak si s překvapením uvědomila, že by jí nevadilo, kdyby syn na novorozeneckém oddělení zůstal i dál. „Měla jsem obrovskou chuť říct jim, ať ho nakrmí z láhve a vykoupou samy. Zároveň jsem si ale uvědomovala, že to není normální a že ten prcek za to vůbec nemůže,“ popisuje Ivana zoufalou situaci, ve které se po porodu ocitla.

Požádejte o pomoc

„Nejhorší bylo, že jsem se neměla komu svěřit. Manžel byl synem úplně posedlý, měla jsem pocit, že mě ani nevidí. Rodiče si sice všimli, že jsem přepadlá, ale přičítali to jen únavě. Nikoho nenapadlo, že bych mohla nemít ráda své vysněné dítě,“ vzpomíná. Nakonec měla štěstí. Jedna starší porodní asistentka si všimla, že Ivana nechodí k jídlu a synka vůbec nechová. Vzala si ji stranou a přímo jí řekla, že chápe, jak se cítí, protože prožila totéž.

„Na rovinu mi řekla, že také měla pocit, že život skončil, že už je jen dítě a dítě a nic jiného. Že už s manželem nebudou milenci, ale rodiče. Že se nevyspí, nebude mít chvíli pro sebe, jen se bude pořád strachovat, aby se malému něco nestalo. Koukala jsem na ni s pusou dokořán a pak jsem se rozbrečela. Plakala jsem jí na rameni skoro hodinu.“

Ivaniny poporodní pocity skutečně nejsou výjimečné, jenom si málokterá těhotná žena dopředu připustí, že by mohly přepadnout právě ji. „Je to příšerná situace - necítíte lásku ke svému dítěti, a přitom víte, že je to špatné. Máte neustálé výčitky svědomí, ale nedokážete si pomoct. Několikrát jsem si chtěla prostě poručit: Teď vstaneš, vezmeš řvoucí mimino, nakojíš ho a pak ho budeš chovat, dokud spokojeně neusne. Udělat jsem to ale nedokázala.“

Osvícená porodní asistentka Ivaně zavolala nemocniční psycholožku, s níž situaci důkladně rozebrala. „Řekla mi, že si nemusím nic vyčítat, protože pocity, které mám, nejsou vůlí ovlivnitelné. Když nás pustili domů, můj muž si vzal dva týdny dovolenou a staral se o syna. Chodili jsme na dlouhé procházky, povídali si a já pomalu začala k synovi nacházet cestu.“ Ivana dnes pečlivě hlídá všechny své kamarádky, které jsou v očekávání nebo se právě staly matkami.

Přímo ostřížím zrakem pak sleduje svoji těhotnou sestru. „Každého varuji. Jednak mi dělá dobře, když o tom znovu můžu mluvit, a pak se snažím upozornit na to, že věci prostě nemusejí probíhat vždycky tak, jak si je naplánujeme. Proto je potřeba o tom otevřeně promluvit a požádat okolí o pomoc. Určitě to není hanba,“ myslí si Ivana.

Když jde do tuhého

Ivanu nakonec z negativity „vyléčila“ nemoc jejího maličkého synka. Ve dvou měsících dostal zápal plic, oba byli přijati do nemocnice a stav malého pacienta byl opravdu vážný. „Najednou jsem opravdu měla srdce plné mateřské lásky, jak jsem si to v těhotenství představovala. A s tím přišel samozřejmě i obrovský strach.“

Psycholožka Ivanin stav označila za tzv. poporodní blues s poněkud silnějším a delším průběhem. Ivana naštěstí neztratila schopnost komunikace, a jelikož si svůj stav uvědomovala, intenzivně pracovala na jeho zlepšení. Některé matky ale po porodu upadnou do takové deprese, že samy situaci prostě nezvládnou.

Jedna z žen, která po porodu onemocněla tzv. laktační psychózou, se v internetové diskusi svěřila: „Chtěla jsem se zabít, nenáviděla jsem sebe i všechny kolem a nejvíc jsem nenáviděla své dítě. Toužila jsem odejít někam strašně daleko a tam být dlouhé dny sama. Dítě ale plakalo a ve mně narůstal hněv, až se změnil ve vztek, který jsem proti němu obrátila. Manžel naštěstí zasáhl ve chvíli, kdy jsem na naši dceru ještě jen křičela. Myslím si, že kdyby mě neodvezl do psychiatrické léčebny, nejspíš bych jí ublížila.“

Tato maminka strávila v léčebně tři měsíce, musela přestat kojit, protože kojení se neslučuje s léčbou antidepresivy. Když ji propustili domů, vydržela se o malou dcerku starat za pomoci babičky tři týdny, pak nemoc udeřila znovu a následovala další hospitalizace. Dnes se tato žena považuje za vyléčenou, dceři je rok a mají hezký vztah. Přesto pochybnosti zůstávají.

„Určitě vím, že už nebudu mít další dítě, pravděpodobnost opakování je velká a já to peklo už nikdy nechci zažít. A nejde jen o mě, trpěl by také manžel a naše dcera, a to nehodlám riskovat,“ říká.

Předsudky stranou

Největším nepřítelem je v případě negací po porodu stud a předsudky. Bohužel se stále najdou lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že si ženy deprese po porodu vymýšlejí třeba proto, aby je okolí litovalo a staralo se o ně i o jejich děti.
Psychiatři tyto názory jednoznačně odmítají. Poporodní deprese i laktační psychóza jsou nemoci, které si nelze vymyslet, podobně jako si nevymyslíte třeba zlomený kotník.

Pokud vás tedy po porodu přepadnou nepříjemné pocity, které se stupňují, svěřte se partnerovi, rodičům nebo klidně i sestrám v porodnici. Důležité je nedusit negaci v sobě, ale mluvit o ní, rozebrat ji a společně s blízkými najít cestu, jak z toho ven.
Když se to nepodaří a situace se dále zhoršuje, léčba pomocí antidepresiv je naprosto nezbytná. Nic si nevyčítejte - ani angínu byste si nevyčítala. Jsou prostě situace, kdy příroda může být silnější než vy.

Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Témata: Děti, Porod, Novorozenec, Časopis Maminka, Nejhorší období, Největší nepřítel, Ostříží zrak

Mohlo by vás zajímat
Žárlím na vlastního manžela. Děti ho mají radši než mě!
10 důvodů, proč se v noci stále budí. Není chyba na vaší straně?
Chcete skončit s kojením? Buďte důsledná a obrňte se trpělivostí!
Dcera měla hrůzu ze psů. Vyléčil ji psí nalezenec!

Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu