Maminka.czBatole

„To je MOJE!“ Jak tohle období zvládnout, vysvětlí dětská psycholožka

Lenka Brožová 10.  1.  2023
Průpovídku „co je tvoje, to je moje, a co je moje, do toho ti nic není“ používáme nadneseně z legrace. Jenže pro batolata platí zcela vážně. Jak se ctí absolvovat tohle období, kdy se děti na pískovišti lopatkou raději navzájem ztřískají, než aby ji půjčily?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Mia – tak se měla jmenovat moje druhá dcera. Jenže těsně před porodem propuklo u prvorozené období, kdy bylo všechno její – od autíčka přes maminku až po slupku od banánu. Na její hysterické „Mia! Mia! Mia!“ čili „Moje! Moje! Moje!“ jsem byla do týdne tak alergická, že jsem mazala na matriku dodatečně změnit prohlášení o jménu dítěte.

Zpětně dokážu vyhodnotit, že prostě jedno období střídá druhé. Ale tehdy jsem to dost řešila: Jak chodit na pískoviště, jak do herniček a na návštěvy, aniž by to skončilo dětskou rvačkou nebo slzičkami o nějakou pidikačenku? Plus ten vtíravý pocit, že dítěti jsou teprve dva roky a já už výchovně selhávám… Co s tím?

VIDEO: Podcast Maminka: Mohou sourozenci žárlit na příchod nového člena do rodiny? Jak na to reagují a proč se mohou cítit ohroženi?

Když je pískovišťák ředitelem zeměkoule

Zhruba od dvou let batolata více rozlišují mezi „já“ a „ti druzí“ a začínají adekvátně tomu používat i první osobu jednotného čísla. S tím souvisí i vědomí vlastnictví. „V tomto věku je dítě sebestředné, majetnické, prostě ředitel zeměkoule. A je to tak vývojově úplně v pořádku. Ještě nemá v hlavě přihrádku na půjčování, vracení a dělení se,“ vysvětluje zakladatelka projektu MAMApsychologie Anna Lukešová, která má pro děti v tomto věku výstižný výraz „pískovišťáci“.

Abyste porozuměla, co se v takovém pískovišťákovi odehrává, představte si analogicky samu sebe. Třeba kdyby vás šéf vyzval, ať ihned a navždy odevzdáte paní odvedle svůj soukromý notebook, protože ho přece nepoužíváte a máte ještě tablet. Ano – ať ho odevzdáte navždy, protože přesně to pískovišťáci slyší. Slova jako „půjčit“ nebo „na chvíli“ v jejich světě ještě neexistují.

Právě z neznalosti významu slov pak často vzniká nedorozumění a scéna je hned na světě, respektive na pískovišti. Ostatně určitě i vy máte věci, které nerada dáváte z ruky – mobil, peněženku, snubní prsten, spodní prádlo, manžela… No a adekvátně tomu může mít dítě podobný vztah třeba k bagru. Navíc výraz „moje“ může zahrnovat nejen „patří mi to“, ale třeba i „teď to mám v ruce“, „líbí se mi to“, „pohraju si s tím“ atd.

Vzteká se, válí se po zemi a řve? Víme, jak reagovat

Moderování majetnických sporů je na rodiči, ale...

Opravdu to tedy není tím, že by byl váš potomek od přírody nějak extra lakomý. Navíc pokárání „nebuď lakomý“ je v tomto případě na nic – dítě mu ještě nerozumí. Jen na výrazu matky vidí, že se asi jedná o něco zlého.

Některé maminky mají tendenci stručně a důrazně dítěti říct, že má půjčit lopatičku, protože má hraček dost. Jiné laskavě vysvětlují dítěti, že je dobré si půjčovat hračky. A pak jsou ty, které důrazně zasáhnou. „Jenže ať uděláte, co uděláte, dítě stejně stále bude trvat na svém, že lopatka je ‚moje‘," říká psycholožka Anna Lukešová. Aby totiž dítě bylo schopno se skutečně dělit (dobrovolně, ne z povinnosti nebo ze strachu), potřebuje se naučit rozdíl mezi tím, co je jeho a co kamaráda.

Do té doby je na vás, abyste tyhle majetnické spory moderovala. Zkuste ale dát prckům (pod vaším dohledem a v rámci jejich možností) prostor, aby se tou svojí ugrofinštinou domluvili sami. Eventuálně je můžete navést: „Vím, že si s tou hračkou chcete hrát oba. Co kdybyste to udělali tak či onak?“ Až dítě tuhle praktiku odkouká, můžete postoupit o level výš a vyzvat je: „Máte někdo nápad, jak to vyřešit?“ Jasně, úspěšnost tohoto kroku je tak jedno procento, ale když se zadaří, ten pocit výchovného úspěchu!

 

Zkuste dát prckům prostor, aby se v rámci možností tou svojí ugrofinštinou domluvili sami.

 

Dítě potřebuje svůj čas

No a než se kýžený výchovný úspěch dostaví, zkuste praktikovat rady dětské psycholožky Anny Lukešové z boxu Jak na pískovišťáky hned dole pod tímto článkem. Možná nebudou fungovat hned, ale vytrvejte – co nepůjde dnes, může se podařit zítra a procenta úspěšnosti porostou.

„Dítě potřebuje svůj čas. Rozvíjí se jako poupátko, nemůžeme po něm hned chtít rozkvetlou květinu. Respektovat vývoj poupěte je stejné jako respektovat vývoj dítěte. Když mu necháte jeho časoprostor, kterému půjdete laskavě a společně s ním naproti, poroste do sebedůvěry, naučí se respektovat zájmy svoje i těch druhých a na základě toho řešit nejrůznější situace,“ slibuje psycholožka.

A my vám zase ze zkušenosti slibujeme, že na nároky období „to je moje“ budete ještě s humorem vzpomínat. A nebude to tak dlouho trvat, už kolem třetího roku dítěte na vás číhá úmorné období „proč“.

Moje dítě mi leze na nervy. Co s tím, poradí psycholožka

Jak na píškovištáky

radí psycholožka Anna Lukešová, zakladatelka projektu MAMApsychologie

TRÉNUJTE. Připravte dítě na situaci tak, že ji budete trénovat. Třeba hrou na půjčování: Sedněte si naproti sobě a půjčujete si navzájem hračky. Často přitom opakujete slova „půjčuju“ a „půjčuješ“. Nezapomeňte přitom dítě obdivovat, jak je šikovné a třeba je i odměňovat – pohlazením, laskavou pochvalou, jablíčkem či kouskem čokolády. Odměňování můžete ukončit v momentě, kdy uvidíte, že dítě už se s principem půjčování sžilo.

VĚNUJTE SE. Na pískovišti platí prevence, tedy nenechat dítě rozvztekat. Buďte s ním, nabízejte hry. Uvědomte si, že jste šla na hřiště kvůli dítěti, ne kvůli kamarádce, ta je takovou přidanou hodnotou. Ostatně popovídat si přece můžete i z hrany pískoviště. Času k tomu bude dost, protože když se dítě zabere do hry, vydrží bagrovat třeba i deset minut.

PŘEDVÍDEJTE. Buďte obezřetná, zda se neblíží nějaký vetřelec s úmyslem uzmout hračku. Nebo zda se takovým vetřelcem nestává vaše dítě. Tomu zkuste zabránit tak, že mu budete nabízet další a další věci. A pokud k boji o hračku dojde (k čemuž tu a tam prostě dochází), odpoutejte pozornost stylem „pojď se rychle podívat na kočičku“, „jéé, támhle je houpačka, jdeme na ni“, „koukni, bagr, jak hrabe a teď to vysype“. Zkoušejte to znova a znova. V klidu, protože velmi záleží na zvědavém a láskyplném hlasu mámy.

POSKYTNĚTE POCIT BEZPEČÍ. Pokud se bitka rozjede, zastaňte se svého dítěte. Dejte mu pocit bezpečí, protože ten je druhou nejdůležitější potřebou hned po těch fyziologických (pro víc informací googlete Maslowovu pyramidu potřeb).

NENUŤTE. A sice hrát si s někým nebo nabízet svoji hračku či sušenku. Představte si, že by vám v restauraci číšník řekl: „Obejdi hosty se svým talířem, řekni, jak se jmenuješ a každému dej kus své porce.“ Taky by se vám do toho nechtělo.

NEVYHROŽUJTE. Možná vás přepadá pocit, že je vaše dítě lakomé, že byste měla výchovně (rozuměj rázně) zasáhnout. Tudy prosím ne! Neberte ohledy na to, co tomu kdo řekne. Váš potomek v tu chvíli řeší problém pro něj světového významu, rozkazy, výhrůžky nebo snad dokonce tresty tomu nepřidají, ba naopak.


 

Témata: Láska a vztahy, Děti, Praktické rady, Výchova, Péče o dítě a jeho výchova, Batole, Chování a vztahy, psycholožka, Vzdor, Pokárání, Hrabě, Luke, Dělení, Pískoviště, Anna Lukešová, Lopatka, Maminka, Hračky, Prsten