[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„To je naše barbína,“ říkají občas napůl v legraci a napůl vážně rodiče čtyřleté Emy o své dceři. Ta se na rozdíl od stejně starého zvídavého brášky ještě zdaleka nepokouší ani číst natož psát.
Dokonce ji nezajímají ani knížky či stavebnice, před „vzdělávacími hračkami“ dává jednoznačně přednost nepřirozeně štíhlým zlatovlasým panenkám, princeznovským šatům, napodobeninám šperků a líčidel a samozřejmě také zrcadlu. Rodiče o ní proto často ironicky mluví jako o „naší barbíně“.
„To je náš malý Einstein!“ neodpustí si občas na adresu nejmladšího syna Tobíka jeho tatínek. Živelný tříletý klučina však světoznámého fyzika naprosto ničím nepřipomíná; ve třech letech sotva mluví ve větách (rozumí ale všemu, má řadu kamarádů a paní učitelka ze školky pro něj má evidentní slabost), jeho nejoblíbenější a nefrekventovanější slova jsou velmi hlasitá citoslovce, jako například uááá, vrrrr,tůtů.
Jeho aktuálním zálibám dominují vše ničící bagry a louže, do kterých se s gustem sobě vlastním a za doprovodu jen těžko artikulovatelných radostných zvuků vrhá na potkání.
Rodiče Emy i Tobíka své ironické komentáře nemyslí nijak zle, avšak dle odborníků na dětskou duši by bylo mnohem vhodnější, kdyby ironizující poznámky a vtipy ze svého slovníku raději vypustili. Ostatně líbilo by se jim samotným, kdyby o nich takto mluvili například kolegové?
„Urážky a ponižování jsou přímou agresí, ironie je agrese skrytá pod rouškou humoru a o to zákeřnější. Proto je ještě obtížnější se jí bránit, “ dočtete se například v populární knize o výchově dětí, Respektovat a být respektován.
Navíc malé dítě ironii nerozumí a je pro ně velmi matoucí. Dospělý cosi milého říká, ale divně se při tom tváří a škodolibě usmívá, načež se ostatní dospělí rozesmějí – je naprosto zřejmé komu.
Ironie je zákeřná a pro malé dítě obtížně pochopitelná. Každé školou povinné dítě by raději slyšelo přímo, co se dospělému (třeba učiteli) nelíbí, možná by sneslo raději pohlavek, než aby bylo cílem ironizující kritiky či vtipu, který do konfliktu „zatáhne“ i ostatní děti.
Ty se pochopitelně budou skvěle bavit na adresu vysmívaného. Je všeobecné známé, že opakované ironické poznámky vůči stále stejnému dítěti mohou připravit velmi úrodné podhoubí pro pozdější tvrdou šikanu.
„Děti jsou odmalička poučovány, že se nesmějí chovat agresivně, především fyzicky ubližovat druhým, a že nesmějí druhým nadávat a urážet je. Shazování a ironie ze strany dospělých je však učí pravému opaku. Jejich největším rizikem je skryté poselství, které děti přebírají – chovat se agresivně je v pořádku, a dokonce můžete sklidit obdiv, pokud se podaří agresi zaobalit do vtipu na účet druhého,“ upozorňují autoři publikace Respektovat a být respektován.
A mají pravdu! Mnohdy si stačí povšimnout, jak se ke kamarádům a spolužákům chovají některé děti, pro jejichž rodiče je ironie běžným komunikačním nástrojem.
Velmi dlouho převládal názor, že děti ironii a sarkasmu plně rozumí až okolo 8–10 let. Nicméně nyní se psychologové přiklánějí k tomu, že jsou některé děti schopné pochytit smysl ironické poznámky už mnohem dříve.
Nejspodnější zmiňovaná hranice se například dle nedávné studie týmu psychologů z Montrealské univerzity pohybuje již okolo 4 let věku.