Maminka.czRodina

To si na sebe nevezmu

Judita Traubová 29.  6.  2009
To si na sebe nevezmu
Jsou jí třiapůl. Tvrdošíjně odmítá to z Anglie dovezené krásné tričko s prasátkem Pepinou a nekompromisně žádá bratrem obnošený hadýrek s příšerným vybledlým robotem. Co dělat? Rezignovaně požehnat robotovi, kultivovat naším vlastním vkusem, či bez debat nasadit Pepinu?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Některé děti si na sebe vezmou prakticky cokoli. Módu neřeší ještě ani ve škole a největším zklamáním je pro ně „měkký“ dárek. Situace nabízí jednu výhodu: pokud sami nepřikládáte oblečení nijak výjimečný význam, nemusíte shánět drahé ani méně dostupné šatstvo, potomka uspokojíte jak manšestráky ze secondhandu, tak svetříkem po starším sourozenci. Jsou však děti, které „módu“ prožívají takřka od peřinky. I dvouleté slečny dokážou v obchodě popadnout triko s kočičkou Kitty, šaty s barbie či sukničku do baletu a dát dost hlasitě najevo, že výměna šatníku je nezbytná.

Pozadu kupodivu nezůstávají ani hošíci. Osmadvacetiletá Adéla Klárová, matka tříletého a sedmiletého syna, si spíš než na oblečení potrpí na dobré jídlo či doplňky do bytu. Její kluci však honí módu. „Mladší Štěpán mě často přivádí k šílenství,“ říká Adéla. „Ulítává na dresech. Zná snad všechny fotbalisty světa, má mezi nimi své favority a dresy musí jeho oblíbencům odpovídat. Z letošní dovolené na Kanárských ostrovech jsme si s manželem přivezli jen decinkovou lahvičku medového rumu, protože všechno kapesné padlo na Messiho, Ronaldinha a Torrese... Staršího Kubu jsem zase s nástupem do první třídy pozvala do Teska, aby si vybral nějaká trička. Vzala jsem pětistovku a doufala, že v ,Háemku‘ tak dvě tři pořídíme. Kuba brousil očima po okolních obchodech, pak zařval ,Jdeme tamhle, to je boží!‘ a vtrhl do nějakého skejťáckého butiku, kde si se slzou dojetí v oku našel triko svého srdce. Nic moc, ale za patnáct set šedesát! Byla to moje neprozřetelnost, slíbila jsem mu, že si triko může vybrat sám, protože tahle varianta mě opravdu nenapadla. Omyl holt něco stál...“

OBLÍBENÉ VĚCI MAJÍ UŽ BATOLATA

Jeden by neřekl, jak obtížné může občas být najít kompromis mezi rodičovskou a dětskou představou o šatníčku.

Nechceme-li být příliš direktivní, je vhodné zapojit intuici a trošku rodičovského umu. Psycholožka Tereza Beníšková například na otázku z úvodu tohoto článku odpovídá: „Záleží na tom, kam se jde. Pokud na písek nebo na hřiště, doporučila bych nechat dcerku vybrat a popř. skousnout i toho vybledlého robota, stejně se to umaže.

Plánuje-li maminka jít někam ,mezi lidi‘, kde jí na oblečení dcery záleží, tak zkusit holčičku přesvědčit na Pepinu - že by to mamince udělalo radost, kdyby si ji vzala, poukázat na to, jak jí sluší. Nebo prostě rozhodnout, že si nyní dcerka vezme tričko s Pepinou a po návratu se může převléknout, do čeho bude chtít. Popř. dát ještě vybrat ze sukýnek a kalhot, které se k Pepině hodí... Kdyby dcerka hodně protestovala, že Pepinu nechce, tak tričko na pár dnů odložit. Pak zkusit znovu obléci. Pokud se dcerka bude znovu zuřivě vzpírat, tak navrhnout, že tričko dáte nějaké kamarádce, když ona o něj nestojí. Třeba se ho pak bude slečna podobně zuřivě dožadovat...“ Tak, jak se dítě učí postupně od peřinky samostatně rozhodovat o určitých věcech, je vhodné, aby mělo nějaký vliv i na výběr vlastního oblečení.

Klidně od batolecího věku. Už větší batole je schopné oblíbit si nějaký svetřík, obrázek na punčochách, případně toužit po šatech s milovanou pohádkovou postavou. Podle odborníků je však důležité, aby rodiče dávali vybrat pouze z přijatelných variant. To znamená - ne aby maminka řekla „vyber si, které tričko si vezmeš dnes na sebe“, ale pak odmítla postupně všechny dítětem vybrané kousky („tohle se dnes nehodí, je moc tenké, tohle ne, protože má flek od kečupu, a tohle taky ne, protože je moc slavnostní“). Maminka by měla raději ukázat dítěti třeba tři trička, která by se jí líbila, a z nich ať si dítě vybere.

DO OBĚDA ZA PRINCEZNU

Rodičovské a dětské představy o stylu oblékání se občas významně liší. Jsou lidé, kteří by své holčičce nikdy nepořídili nic růžového, nic romantického, nic kýčově „bárbínkového“, oblékají ji do manšestráků a „unisexových“ triček a ona by přitom tak chtěla být za princeznu... V jedné pražské mateřské školce zažili případ čtyřleté dívenky, jejíž rodiče, skálopevní trampové, ji nejraději viděli v tepláčkách, neforemných kalhotách, jednoduchých tričkách nenápadných barev. Holčička přitom toužila po opaku. S kamarádkou z mateřinky se domluvily na tom, že každý den, až rodiče odejdou, jí půjčí svou růžovou sukničku s barevnými legínkami, v pytlíku ještě přinese náhradní červené tílko s motýlkem a ona bude - alespoň do oběda - za skutečnou vílu. Spikleneckému aktu bez námitek přihlížela paní učitelka, která neměla srdce brát malé slečně alespoň chvilkovou iluzi... „Myslím, že je dobře, když si dítě může o svém šatníku spolurozhodovat,“ říká Tereza Beníšková.

„Vždyť je to svým způsobem jedno, co má dítě na sobě. Před zimou chrání stejně mikinka se Spidermanem jako mikinka s jablíčkem, ale jestli dítě bude mít mnohem větší radost ze Spidermana a bude si lépe připadat v kolektivu kluků, kde zrovna Spiderman letí, tak proč mu ho nedopřát.

Naopak pokud by rodiče hodně trápilo, že třeba podporují globalizované hrdiny a nemohli kvůli tomu spát, tak ať raději oblečení s takovým obrázkem nekupují. Ale pokud je jim to vlastně jedno, tak ať ho koupí. Proto bych i vyhověla holčičce, která chce být za princeznu, a koupila bych jí alespoň jedny šatičky, nebo jí umožnila alespoň někdy nosit růžové oblečení.

Třeba se ho po chvíli nabaží a ocení zase výhodu volných kalhot a mikiny, ale nebude v ní křivda, že celé dětství chtěla být za princeznu a nešlo to.“ Výběrem oblečení lze do značné míry ovlivnit psychiku dítěte. Dříve se tradovalo, že chlapeček s lokýnkami a v růžovém oblečení bude „zženštilý“. Dnes jsou jiné nástrahy - chlapečka s lokýnkami a v růžovém mohou ostatní děti považovat za divného a on bude muset vynaložit nemalé úsilí, aby uspěl v kolektivu a dokázal, že divný není. Stejně tak dítě v neustále nemoderním oblečení je dobrým terčem například šikany a snáze propadne pocitům méněcennosti. Ať si o (ne)významu oblečení našich dětí myslíme, co chceme, „dobře“ oblečené dítě (a to i z hlediska názorů jeho např. školkové nebo školní „komunity“) bývá přinejmenším lépe přijato do kolektivu a alespoň o něco má život snazší.

JAK ZVLÁDAT ŠATNÍK ŠKOLÁKA?

  • Snažit se přiblížit v oblékání potomkovým představám, ale zároveň ho vést k tomu, že šaty nejsou to nejdůležitější.* Učit ho neposuzovat lidi podle toho, co mají na sobě.
  • Je dobře, může-li mít takové oblečení, jaké je akceptováno v okruhu lidí, kde se pohybuje. Nemusí to být vždy drahé značkové oblečení. Dokonce naopak, ze skupiny lidí, kteří jsou oblečeni neznačkově, by mohl být člověk se značkovým oblečením spíš vyloučen.
  • V případě, že potomek začne žádat nákladnější oblečení, tak je přínosné, aby se na jeho pořízení spolupodílel, např. tím, že si na ně přidá ušetřené peníze z kapesného nebo z brigády. Aby bylo vidět, že o ně opravdu stojí a že to není jen chvilkový rozmar. Že je za 14 dní neodloží do skříně a nezačne vás přemlouvat ke koupi nějakého dalšího značkového kusu oděvu, který také nutně potřebuje.

Maminčin odborník Mgr. Tereza Beníšková psycholožka, pracuje v pedagogicko-psychologické poradně v Kadani, zaměřuje se na diagnostiku dětí a dospělých

Určitě je fajn si s dětmi povídat o oblečení a jeho významu - třeba co se nosí v zimě a co v létě, co se nosí jen při určitých příležitostech a při jakých (např. táta má montérky, když jde do práce, ale ne když jedeme na výlet, proč má paní doktorka v nemocnici bílý plášť). Že některé oblečení nosí obvykle muži a některé zase obvykle ženy. Že některé oblečení je slavnostní a nosí se jen někdy, že na hřiště se oblékáme jinak než na návštěvu k babičce apod. Je dobré také vést děti k tomu, co se nosí a co se naopak nenosí, aby se nám ostatní nesmáli a i my se cítili v našem okruhu lidí dobře.

Ale vkus jako takový je svým způsobem diskutabilní a relativní. Dříve se například říkalo, že zelená a modrá nebo červená a růžová se rozhodně nemohou kombinovat, protože se k sobě vysloveně nehodí. Dnes je to obojí módní kombinace. Případně proužky a kostičky zároveň či různé proužky dohromady či nosit sukni přes kalhoty bylo tabu, dnes je to oblíbené. Nebo růžové oblečení na mužích - v současné době jsou pro kluky a muže „in“ růžová trička, svetry a košile.

Témata: Časopis Maminka, Rodina, Pepíno, Oblečené dítě, Ronald, Ulita, Torres