[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jen máloco bývá lety neměnné tak jako žehrání starší generace na tu mladší a nejmladší. My bývali jiní, tohle bychom si dovolit nikdy nesměli, dnešní děti jsou agresivnější, necitlivější, drzejší, sprostší... Někdy jde o horší paměť, jindy o konstatování skutečná. Současné děti mohou být skutečně „drzejší“ či „sprostší“, jenže to nic nemění na věci, že jejich rodiče, prarodiče, ba dokonce praprarodiče mohli být grázlíci jako vyšití, byť v odlišných kategoriích rošťáren.
Psal se rok 1950. Možná ještě o rok méně. Táborští čtvrťáci měli psát písemku z matematiky a byli z toho dost otrávení. Jarmila Novotná si událost vybavuje úplně živě: „Měli jsme ve třídě Pepíka, jehož babička pracovala jako tajemnice Československého červeného kříže. Pravidelně na základních školách organizovala tzv. školení dorostu Červeného kříže. Tak se Pepa přihlásil, to bylo v pondělí – písemka měla být v úterý – a řekl paní učitelce, že babička zve všechny děti na úterý do zasedací místnosti ČK, kde prý pro nás mají připravené školení první pomoci. Paní učitelka se ještě důvěřivě zeptala, zda by mohli jít i žáci z béčka, načež Pepa ochotně slíbil, že se babičky zeptá.
Druhý den oznámil, že mohou jít i béčáci a všichni společně, špalír šedesáti žáčků, jsme vyšli. Červený kříž sídlil na druhém konci města, vyráželi jsme tudíž ještě o hodinu dřív. Dorazili jsme k budově a Pepík prohlásil: ‚Počkejte tu, jdu říct babičce, že jsme už tady! Čekali jsme čtvrt hodiny, pak zneklidněná paní učitelka vešla dovnitř budovy, kde tehdy zrovna Pepíkova babička vůbec nebyla a Pepík už dávno taky ne, protože utekl zadním vchodem... Odnesl to dvojkou z chování, ale byl hvězdou ročníku. Myslím, že dneska by děti k podobné akci odvahu nenašly...“
Paní Novotná má asi pravdu. „Lumpárny“ současných dětí jsou jiné a dost možná se na seznamu jejich prohřešků ve svém klasickém významu slova ani příliš nevyskytují. Psycholožka PhDr. Ilona Špaňhelová říká: „Mám pocit, že lumpáren je méně než dříve. Lumpárna je totiž, podle mě, provokace, která má vést k legraci. A takových, domnívám se, dnes moc není.“ Proč tedy mají dospělí tendenci tvrdit, že za svých dětských let byli hodnější, poslušnější, méně drzí atd.? Jde o fakt, nebo špatnou paměť? Psycholožka míní: „Z mého pohledu nejde o špatnou paměť, ale o touhu druhého přesvědčit, že se chová nevhodně. Bylo by ale fajn vždycky si vzpomenout, co jsme my nebo naši rodiče či prarodiče dělali v té době jinak, než bylo zvyklostí. Určitě bychom něco našli...“
Jiná ilustrace „vzorných dětských let“ současných kritizujících dospěláků pochází ze života Pavla Šedivého, dnes dědy sedmiletého Tomáše a čtrnáctileté Adély. Dala by se nazvat pomsta druháků spolužákovi: Jiřík byl chytrý, čistý, nažehlený, vzorný chlapeček.
Podle pana Šedivého to byl šplhoun, po válce, když většina lidí trpěla chudobou, se cpal čokoládou a navíc (což úplně volalo do nebe) vlastnil aktovku na záda s krásně vyvedenými obrázky pejsků, kterou mu samozřejmě všichni do jednoho záviděli. Dost dobrý důvod pro to, aby se kluci ze třídy domluvili na odplatě.
Celé dopoledne nikdo z nich nešel na záchod, po vyučování si pár metrů za školou počkali na Jiříčka, stoupli si do fronty jako na pomeranče a pak postupně přistupovali k Jiříkovi. Dva ho drželi a jeden vždy močil. Na Jiříka i na tu nespravedlivou aktovku s pejsky... Dlužno podotknout, že třídy ještě nebyly koedukované, tudíž kluci chodili zvlášť a ve třídě jich bylo pětadvacet. Jiříkovi se pomstili všichni.
Když o tom dnes Pavel Šedivý vypráví, svůj dávný čin stále ospravedlňuje: „On byl vážně strašnej šprt, všechno vždycky měl a my nikdy nic... Kdybyste viděli ty jeho nažehlený košilky, to bylo fakt k vzteku...“ Ten samý pan Šedivý však také tvrdí, že dnešní děti se chovají mnohem hůře. Nejvíce mu prý vadí šikana, která „dříve neexistovala“.
Poukážete-li na skrz naskrz počuraného premianta z konce čtyřicátých let, rozesměje se: „No ale to byla sranda!“ Pravda, současné projevy šikany občas konkurují brutálním trestným činům, na druhé straně však ani šikana není novodobou skutečností. PhDr. Špaňhelová tvrdí: „Možná že dříve některé projevy dětí nebyly ještě nazvány šikanou. Možná na ni nebylo moc času.
Dnes mám pocit, že se šikana vyskytuje v mnoha případech proto, že dítě nemá co dělat, je nějakým způsobem nešťastné nebo nemá uznání, a proto si ho buduje takovýmto způsobem. Také ty děti, které jsou šikanovány, nejsou učeny od raného dětství používat dobře komunikaci a ukázat druhému, kde už končí jeho teritorium a kde už si nemá dál dovolovat. Chce to větší podporu nás dospělých.“ Jinými slovy – za některé horší projevy dětí neseme vinu sami.
Skutečnost je už taková. Dnes v zorném poli prcků může zakotvit časopis Gigant dříve než pracovní sešit k Živé abecedě. Tomu odpovídající novodobá dětská alotria však neočekávejte. Byť by se mohlo zdát, že sexuální nezbednosti našich potomků budou díky skvělým podmínkám mnohem monstróznější než v dobách, kdy největším mediálním odvazem byly Květy české, není tomu tak.
Josef Stránský, pětašedesátiletý novinář v penzi vzpomíná: „Někdy od páté šesté třídy před námi holky neměly šanci. Mám pocit, že sexuální probouzení bylo dříve jaksi intenzivnější než dnes. Vybavuji si, jak jsme honili holky po lesíku, svlékali je, prohlíželi jsme jim, co se dalo... Možná právě proto, že nebyla žádná porna, nikde žádné hanbaté obrázky, museli jsme si všechno vyslídit na vlastní pěst a v praxi.
Dneska mám třináctiletého vnuka, kterého zajímají jen počítače a fotbal. Jednou šel s holkou do kina, večer ještě zašli k nám domů, já se těšil, jak je přepadnu v pokojíku při líbání, no a oni tam hráli scrabble! Absolutní nezájem o nějaké tělesné sbližování. To my v jejich věku...“ Je tedy něco, o čem bychom opravdu mohli říci „to za našich mladých časů nebylo“?
Psycholožka Ilona Špaňhelová říká: „Myslím, že jsme byli stejní. Samozřejmě pokrok jde dál, jsou nové příležitosti – cestování, učení se jazykům, počítač, internet, Skype... Povaha a projevy dětí jsou v mnohém podobné, jako jsme měli my. Možná že je to pro dnešní děti náročnější. Mají víc příležitostí – musejí se tedy rozhodnout, jakou si vybrat. Také rodiče jsou mnohdy více zaměstnáni a otázkou je, zda si udělají na děti čas.“
Jiného názoru je bývalý vychovatel z dětského domova se zvýšenou výchovnou péčí v Chrastavě u Liberce Josef B.: „V děcáku jsem pracoval začátkem šedesátých let. Pečovali jsme o tehdejší ‚výkvět‘ delikventů, ale ze všech osmdesáti kluků tam byl jediný za násilný trestný čin – v patnácti znásilňoval staré ženy. Jinak to byly jen krádeže, záškoláctví, chronické kuřáctví prvňáků a druháků.
A i to záškoláctví mívalo většinou hlubší kořeny. Třeba chlapec, který trpěl těžkou lupénkou, nechodil do školy, protože se mu ostatní posmívali... Nedávno jsem četl, že ve stejném dětském domově před několika lety děti málem ubili vychovatelku. To by se za mě opravdu nestalo. Jsem přesvědčený, že kriminalita mládeže mnohonásobně stoupla, vždyť například vraždy páchané dětmi dříve skutečně takřka neexistovaly.“ Podobně smýšlí i Marie Brožová, osmapadesátiletá učitelka základní školy:
„Děti dnes jsou jiné než děti, které jsem učila jako pětadvacetiletá. Pochopitelně, jsou odrazem doby stejně jako jejich přečiny. Vždyť dříve si o dvojku z chování mohl chlapec koledovat jen kvůli dlouhým vlasům, které jsou dnes běžné. Já pamatuji ještě tělesné tresty, bití přes prsty, klečení v koutě. Žáci seděli s rukama za zády a s učitelem nediskutovali. Dnes mi do očí klidně řeknou, že jsem blbá. Kdyby před lety nebyli vedení tak přísně, možná by mi to ale řekli také... Snažím se to tak brát – děti jsou pořád stejné, jen doba jim dává jiné masky.“
--------------------------------------------------------------------------------
Zkušenosti pamětníků
Míváte při pohledu na současné děti chuť říct: „to za nás nebylo“ či „dnešní děti jsou horší“?
Co se změnilo od té doby, kdy jste chodili do školy vy?
Magda Malá (Magdalenka, 6 let) Změnilo se toho moc! Například děti v první třídě nemusí sedět v lavicích s rukama za zády, ale mají uprostřed třídy koberec, na kterém sedí na polštářcích a učí se hrou. Do lavic jdou jen když je to nezbytně nutné. A také je skvělé, že se už od první třídy učí anglicky! Doufám, že se Magdalence bude ve škole líbit – zatím jí získávání nových vědomostí připadá jako obrovské dobrodružství.
Jana Hubinská (Sarah, 16 let) My jsme se učili rusky, naše děti se zase učí anglicky. Navíc mají možnost studovat a získávat zkušenosti v zahraničí, což dříve nebylo. Sarah nedávno odjela na střední školu do Kalifornie, kde ji všichni báječně přijali a dokonce se tam stala členkou školního tenisového oddílu! O tom se nám kdysi ani nesnilo – když byl někdo opravdu nadaný a navíc angažovaný, mohl jít studovat tak akorát do Moskvy...
Filip Blažek(Lucián, 11 let) Lucián je v páté třídě a protože s ním nejsem pořád, velký přehled o jeho učení nemám. Nedávno přišel s tím, že ho baví matematika, fyzika a chemie, což je neuvěřitelné! Asi je to tím, že dnes je škola mnohem uvolněnější, děti mohou mít svůj názor a jsou vedeny k přemýšlení, ne ke šprtání. Nemluvě o tom, že mne ve škole dokonce i fyzicky týrali, a to je dnes nemyslitelné.