[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Největší úskalí týkající se výchovy dětí možná netkví v nějakých výrazných problémech. Dost možná se skrývají v každodennostech a ani si neuvědomujeme, že se jako rodiče dopouštíme chyb. Ani to nakonec nemusí znamenat průšvih, ale přesto je dobré si dát bacha třeba na věty, které nám občas skoro podvědomě vyklouznou z úst a mohou nadělat více škody, než by nás na první dobrou napadlo.
„Tam nelez, spadneš.“ „Tomu ty ještě nerozumíš.“ „Na to jsi moc malá/ý.“ Úžasně jednoduchý způsob, jak v dítěti zabít touhu po zkoušení nových věcí. Jednou větou mu vysvětlíme, že je nešikovné, hloupé, neschopné… Prostě že není dost dobré. Že se vám právě teď nechce vysvětlovat šestiletému klukovi, jak se dělají děti? Že se bojíte, protože roční batole nemá co balancovat metr a půl nad zemí na klouzačce určené pro o dva roky starší děti? To ještě není nic proti výchově puberťáka, který se cítí dost velký na to, aby zkusil úplně všechno. Jenže když ho budete pořád dokola dopředu zachraňovat tím, že mu nedáte možnost si věci zkusit, bude mít jednou dost sebedůvěry, aby se popral s dospělými výzvami?
„Koukej, jak Hugo krásně píše.“ „Sousedova Terezka má samé jedničky, z té jednou něco bude.“ Když jsem byla malá, máma takové věty opakovala tak často, že jsem kvůli nim skoro nenáviděla svou sestřenici Ivetu. Ona byla tak dokonalá! Přesto se i mně teď čas od času něco podobného tlačí na jazyk. I když opravdu vím, že stavět před vlastními dětmi na odiv to, v čem ony samy nevynikají, není způsob, jak to změnit.
Tresty jsou dvousečná zbraň. Vtahují rodiče a děti do boje „kdo s koho“. Nedávno jsem ve vlaku jela s otcem a jeho dvěma malými syny. Seděli jsme už přes hodinu, otec četl noviny a kluci se z nudy pošťuchovali. Pak starší strčil do mladšího tak prudce, že upadl a hlavou se bouchl o stolek. „Co to děláš? Chceš, aby si rozbil hlavu?“ rozzlobil se otec a dal staršímu klukovi pohlavek. Zasloužil si to? To je sporné, a navíc – co udělá, až dá starší syn pohlavek tomu mladšímu, protože mu sebral hračku? A do budoucna? V pubertě se možnosti, jak dítě potrestat, radikálně omezují, což můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Připočtěte k tomu hormony, které v dítěti zesilují vztek i pocity nespravedlnosti, a k tomu ještě obecnou ztrátu důvěry a všeobecné rozčarování z rodičů, které k tomuto věku patří. Na pořádný problém je zaděláno…
Jste hrdá na to, co umíte? Této schopnosti se nám dospělým podle psychologů obecně nedostává – i díky rodičům, kteří se báli, aby nám jako dětem nenarostl moc velký hřebínek. „Ty z toho naděláš…“ „Tak se ti jednou něco povedlo, ale…“ „Jen si nemysli, že když se ti povedlo tohle, tak už všechno znáš.“ Typický způsob, jak učíme své potomky skromnosti, ale také je okrádáme o dobrý pocit z vlastního úspěchu. Vzpomeňte si na to, až si za pár let při pracovním pohovoru nebudou umět říct o lepší plat, i když by na něj měli.
Vidět chybu je snazší než chválit. Když můj syn nedávno rozbil při vyklízení myčky už třetí hrnek v týdnu (mimochodem můj oblíbený), měla jsem chuť ječet jako siréna. I když opravdu vím, že ho odložil na kraj stolu jen proto, že mu nedošlo, co se o vteřinu později stane. Dítě se všechno teprve učí, zákonitě proto dělá chyby. Víc chyb než dospělý. Zveličovat je výkřiky, že nikdy nic neudělá dobře a že z něj nikdy nic nebude nebo je úplně na nic? To nepomůže. Nedivte se, až vás potrestá tím, že se přestane snažit úplně.
Je drzá/ý a odmlouvá, stěžujeme si na své děti. Kdo za to může? Ano, děti nejsou svaté. Bývají naštvané a nad tím, proč se na rodiče zlobí, zůstává nám dospělým rozum stát. „Jste nejhorší rodiče na světě, nenávidím vás,“ rozčilují se třeba kvůli brokolici k obědu. Ale co my rodiče? Jsme v tom nevinně? „Co to děláš? Ty jsi úplně nemožný!“ křičí matka na batole, které si umazalo čisté kalhoty v první louži. Nebo… dosaďte si podle potřeby. Čím častěji bude vaše dítě za nemožné, hloupé nebo nešikovné, tím častěji vám to vrátí ve svých vlastních výbuších vzteku. A navíc se takovým opravdu stane. Místo aby se považovalo za potenciálního vítěze, bude se už dopředu vidět jako ten, kdo prohraje. „Vážně mě mrzí, že už máš kalhoty špinavé a mokré. Teď se budeme muset vrátit domů – místo toho, abychom si užili spoustu zábavy na procházce,“ to je pro jeho budoucnost mnohem lepší informace.