[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Syn nikdy nebyl nezdravě soutěživé dítě. S tím školka zamávala slušně. Najednou hodnotil, kdo první dojí, kdo koho porazí v pexesu nebo kdo si první vyčistí zuby – jakkoli zrovna to je úplný nesmysl. Bylo nám jasné, že to je důsledek srážky s partou vrstevníků a že podobná soutěživost mezi dětmi panuje tak nějak přirozeně, ale bylo zjevné, že to školka ještě "potencuje".
Soutěživost navíc do naší rodiny nepřišla sama, ale ruku v ruce s neustálým popichováním a posmíváním se – nebo alespoň náběhem na ně. Někdo se s něčím opozdí? Pětiletý hned spustil "šneku, šneku" a tak podobně. Jelikož ještě v srpnu nic takového nedělal, bylo jasné, odkud vítr vane.
Dosud si Bartoloměj vystačil s videi vlaků na iPadu, případně krátkými animovanými příběhy tamtéž, jednou za týden či spíše dva až tři s nějakou jednoduchou hrou na tabletu.
Po nástupu do velké školky však sondoval, zda by taky nemohl hrát "majnkraft" neboli hru Minecraft, která je zjevně populární už mezi předškoláky. Těžko říci, zda ji skutečně hrají, zase tak snadná není, nakonec ji považuju za hru vcelku dobrou, nenásilnou, ale doufala jsem, že ještě pár let potrvá, než ji objeví i náš předškolák.
Před Vánocemi se zase vyptával, kdo že dává do dětského pokojíčku adventní kalendář, v němž se pak v průběhu prosince objevují různé drobné dárečky a dobroty. Už jsem ustoupila k informaci, že my rodiče, ale tvářili jsme se, že s drobnostmi v něm nic společného nemáme.
Ale tušili jsme, že tohle období dětství, kdy jsou období adventu a Vánoce zejména jedním velkým tajemnem, brzy skončí. Protože ve školce mu to někdo všechno práskne i s Ježíškem. Kupodivu, zrovna tahle obava se nenaplnila − děti, které přišly s odhalením, že Ježíšek dárky nenosí, odpálkoval syn jako nedůvěryhodné.
Nemluvíme doma jako klášterní chovanky, ale přece jen se snažíme hrubšími výrazy šetřit pro příležitosti, kdy mají jakés takés opodstatnění. Ne tak synek, po příchodu se školky trousil sprostá slovíčka jak drobky, kudy chodil. Snažili jsme se mu vysvětlit, jak to s nimi je, zatímco na nás potutelně hleděl zpod víček přimhouřených očí a čekal, co to s námi udělá. Tohle se pak naštěstí trochu zlepšilo.
Syn tehdy na jedné akci čekal ve frontě, až na něj dojde řada na velké trampolíně, když se začal najednou poměřovat s klukem, který stál před ním. Chlapeček řekl cosi v tom smyslu, že mu rodiče taky domů koupí trampolínu, načež Bart pravil, že my už ji doma dávno máme. Což jsme neměli a nemáme, ale skáče na ní u bratrance, takže dejme tomu, je v rodině. Ale bazén, který podle něj máme na chalupě, už si vybájil. A tu chalupu taky.
Do naší domácnosti se také nahrnuli noví a noví hrdinové, kteří se jí zatím vyhýbali. V oblibě byli zejména kladní i záporní hrdinové série Star Wars, kterých si náš předškolák několik let ani nevšiml. Taky se ukázalo, že předškoláci se běžně dívají na filmovou sérii o Harry Potterovi, kterou jsme si doma nejdříve chtěli přečíst a o pár let později jsme to skutečně udělali. Ale udržet tuhle pozici bylo někdy pěkně těžké.
Superhrdinové do naší domácnosti nepřišli sami, spolu s nimi k nám vtrhla i reklama. Syn je vůči ní nějak vnímavější a spolužáci ze školky byli v tomto směru nevyčerpatelnou studnicí tipů na věci, které by si náš předškolák mohl přát nebo které vlastně úplně nezbytně potřeboval. Ale co, tak přišlo školení o tom, jak funguje reklama a nakolik se jí dá věřit, o několik let dříve.
A v neposlední řadě se k nám domů nastěhovali "všichni" – určitě je taky znáte. U nás třeba zazněla věta, že "všichni mají plyšáky" z bodové akce jednoho supermarketu. Všichni taky už viděli v kině jeden film, kterému jsme se rozhodně chtěli vyhnout, všichni domů kupovali nutellu na snídani, nikdo si nemusel "pořád" čistit zuby a tak dále. Všichni s námi každopádně bydlí dodneška.