Tomáši, už se vám někdy stalo, že jste si jako táta nevěděl rady?
Jojo. Ve chvíli, kdy se Josefína zasekne v nějakém amoku, který nejde zastavit. Tuhle jsem se jí normálně přiznal, že nevím, jak mám reagovat. „Josefíno, fakt nevím, co teď mám dělat, jsem v téhle roli poprvé. Nechci tě uhodit, protože to je to nejhorší, co můžu udělat, nechci na tebe křičet... Tak mi prosím pomoz.
A pomohla?
Viděla, že jsem bezmocný, a přestala. Když jsme se pak o tom bavili, řekla mi, že vlastně nevěděla, proč brečí, ale nešlo jí přestat. A teď si vemte, že by jí v ten moment bezmoci přiletěl faciáš. Cítila by se ponížená. Když lidi mlátí svoje děti, nemůžou se pak divit, že jejich děti zase mlátí jiné děti...
Jenomže co když prostě selžou nervy?
Nemůžou selhat. Jednou jste přijali roli rodiče a k tomu patří zodpovědnost. Nejste přece mlátička, ani dozorce ve věznici. Pokud nedovedeme k vlastním dětem, k lidem, které nejvíc milujeme, přistupovat s tolerancí a jsme schopni je udeřit nebo na ně křičet, jak se pak budeme chovat k ostatním? Je potřeba spolu mluvit - a k tomu s Tamarkou vedeme naše děti. Chceme, aby uměly říct, co potřebují, co cítí, aby v sobě nedusily svoje pocity...
Josefína už dokáže mluvit o pocitech?
Dokáže. S ní už se dá dobře pokecat. Je pohodlná, proto brousí vyřídilku.
Potřebuje si zajistit servis...
No právě, to má Josefína perfektně zvládnuté. Jedno z jejích prvních slov bylo „tam“. Znamenalo „tamto mi přines“. Tamarka tyhle její projevy shrnula slovy: „Její nejoblíbenější hračkou jsou lidi.“ A tak to asi i zůstane. Ale není to povýšené. Je to férové, protože ona vám to pak vrátí. A to mě na tom baví.
Co vás na ní ještě baví?
Baví mě pozorovat ji na hřišti, když neví, že ji pozoruju. Když dítě na písku nevidí svoje rodiče, najednou je nepotřebuje a projeví se naplno jeho osobnost. Baví mě, jak je nohama na zemi. Není pohádková - nenechá si věšet bulíky na nos s nějakými skřítky a vílami.
Zkoušel jste věšet bulíky?
Mívám samozřejmě takové pokusy, ale ona mě během minuty zastaví a řekne: „Ale to je jenom jako, tati.“ Myslím si, že Alfréd bude přesný opak: s hlavou v oblacích. Je hodně otevřený, pořád se směje, zato Josefína vám jen tak šanci nedá. Když ji nezaujmete, pošle vás k šípku. Ale když vás k sobě pustí, máte nejlepší kámošku a o zábavu postaráno. Podle mě spolu budou skvěle fungovat, budou se potřebovat. Ona bude Alfréda držet při zemi, jakožto ortodoxní Býk, který prožívá život prostřednictvím fyzických vjemů. Požitkářka, která se za to nestydí. On zase bude Josefíně ukazovat, co za světy se dá stvořit uvnitř hlavy.
Žádná rivalita mezi nimi? Tahá třeba Alfréd Josefínu za vlasy?
Jasně že tahá, to je přece super zábava. Když je vám půl roku, potřebujete každého tahat za vlasy. Ale jinak se milujou, strašně moc. Josefína je Alfrédův nejoblíbenější člen rodiny, když ji vidí, výská. Jsou oba hrozně dojemní. Díky nim jsem se hodně naučil. Třeba vcítění. Když vám ve tři ráno začne řvát mimino, a pošesté, posedmé, poosmé k němu vstáváte, nervy pracují, už s ním chcete zatřást. Ale dítě nemůže chodit, nemůže sedět, nemůže mluvit, nemůže nic. Jenom křičet. Jak jinak má říct, že chce pít, že chce přebalit, že je mu zima? Jak bych to udělal já? Taky bych křičel. Když si to takhle uvědomím, když se do něj vcítím, vstanu a jdu ho třeba podesáté pochovat nebo přebalit.
Stinná stránka neustálého přebalování je, že člověk, tedy nejčastěji matka, na mateřské možná lehce zhloupne...
Tak to mi rozhodně nepřipadá. Matky na mateřské jsou hrdinky, které naprosto přirozeně plní svoje poslání. Kdybych slyšel, že o ženách někdo mluví jako o hlupačkách, asi bych ho slovně inzultoval.
Takže vám nepřipadá, že někdy máme „mlíko na mozku“?
Ale to je jasný. Tělo vytváří potravu pro další tělo, zároveň se musí starat samo o sebe, což je fascinující proces, který bychom my muži měli ženám ulehčovat. Náš syn se v současné době taky živí mozkem mojí ženy. Ale ona se k tomu hrdě hlásí a smějeme se tomu. Vždyť je to srandovní. Ztrapňovat nebo zesměšňovat ženu proto, že je v jiném stavu - a to je i nějakou dobu po porodu, je strašně chabé. Ženám máme být my muži vděční, ne je hanět.
Co byste poradil matkám, které se k tomu tak hrdě nehlásí?
Spíš bych jim popřál tolerantní a ohleduplné manžely, kteří je budou podporovat.
Pocity
„Večer dětem zpíváme na dobrou noc, ale ne přímo ukolébavky - spíš pocity, dojmy, protože cítím, že tak líp navážeme spojení.“
Pokud chcete i vy slyšet Tomášovy Pocity, zajděte na koncert. V březnu jede s Cílovou skupinou další turné. Termíny a místa koncertů najdete na webu www.tomasklus.cz/koncerty