Sedmatřicetiletá Martina by už dlouho chtěla miminko. Stálého partnera ale nemá už několik let a je rozhodnutá stát se i svobodnou matkou, aby svoje mateřské touhy naplnila. Zvažuje proto i možnost, že podstoupí umělé oplodnění.
Ještě před pár lety jsem pořád doufala, že toho pravého muže někde potkám. Zažila jsem několik dlouhodobých vztahů, ale zatímco já byla připravená se takzvaně usadit už klidně v pětadvaceti, mí partneři to měli samozřejmě v tomtéž věku jinak. Ne že by ty vztahy nebyly vážné, ale rozhodně se ještě necítili na to, mít děti.
Až můj poslední přítel byl o osm let starší než já, takže když já překročila třicítku, jemu už se blížila čtyřicítka. Myslela jsem si, že s ním mi to vyjde, a byla jsem přesvědčená, že se ani on nebude bránit myšlenkám na rodinu. Jenže stejně to nakonec dopadlo jinak, dostal pracovní nabídku ze zahraničí, které nedokázal odolat, a sice na rovinu, ale bez jakékoli šance na změnu mi oznámil, že to je pro něj teď největší výzva a na děti to tedy dalších pár let ještě nevidí.
Rozchod byl nevyhnutelný
Rozešli jsme se sice neradi, ale po vzájemné dohodě – zkrátka jsme věděli, že spolu bychom jeden druhého trápili. Bylo mi tehdy pětatřicet a nesla jsem to dost těžce. Jednak jsem ho milovala a jednak se mi neodbytně stále vracela myšlenka, že na dítě mám nejvyšší čas a na to, najít muže, se kterým ho budu mít, je toho času ještě méně.
Randila jsem proto o sto šest, měla jsem i několik schůzek do týdne, ale právě proto, že jsem takhle tlačila na pilu, z toho nikdy nic většího nebylo. Asi na mně bylo příliš vidět, jak moc chci hlavně „zahnízdit“, a i když někteří muži nešli jen prvoplánově po sexu, stejně jsem je asi trochu děsila.