[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Samozřejmě hlavní je, aby porod proběhl v pořádku, aby do něj nikdo zbytečně nezasahoval. Aby ho matka přestála ve zdraví a aby bylo zdravé i miminko. Nebo to, aby se matka s novorozencem mohla po porodu dotýkat, aby se miminko pokusilo přisát, aby s nimi hodinu dvě v klidu mohl být i novopečený otec.
Ale matky nezřídka před porodem trápí nejen zásadní otázky týkající se jeho průběhu, ale i mnohé další. Bude to bolet? A jak moc? Co když budu křičet, smí se to? A vyjde ze mě jen dítě, nebo i něco jiného? Musím podstoupit klystýr, nebo je to zbytečné? Neuvidí mě partner v nějaké nedůstojné chvilce a nezprotivím se mu?
Následující zážitky matek dokládají, že přestát se dá všechno.
Video: Jak bolí porod? K čemu přirovnat kontrakce? Zeptali jsme se duly
"Ačkoli jsem od přírody spíše srab, na porod jsem se hrozně těšila – věřila jsem, že když si všechno nastuduju a natrénuju, půjde to dobře včetně zvládání bolestí. Ty přece vedou k narození miminka a s takovou vidinou se dá, třeba na rozdíl od vrtání zubů, vydržet všechno, že jo?
Jak naivní jsem byla! Dokud se porod pomalu rozbíhal, byla jsem hrdinka, hodiny stála doma ve sprše a říkala si, co všichni přehánějí, že to bolí, ale když je žena vnímavá a vědomá, v čem je asi tak problém...
Pak to ale přišlo. Někdy v pět odpoledne to začalo bolet tak, že jsem se jen snažila rychle přemístit do porodnice, aby mi na to něco dali, tohle fakt neprodýchám! Když jsme tam s mužem dorazili, měla jsem pocit, že už musím být otevřená asi tak na dvacet centimetrů a dítě vyleze hned.
Zchladili mě informací, že jsem otevřená na dva centimetry a že porod vlastně teprve začíná. Zkrátím to, v osm večer jsem prosila personál, ať mi něco píchnou, a muži jsem nadávala výrazy, o kterých jsem vůbec nevěděla, že je znám, natož že je dokážu říct nahlas! Je svatý, nevyčetl mi to ani tam, ani nikdy později, když by se mi mohl vysmát."
Zuzana, 29 let
"Každý má nějaký svůj malý nebo větší strach, který vůbec neodpovídá tomu, co skutečně hrozí. Ten můj se týkal toho, že mi při porodu unikne moč nebo, nedejbože, stolice. Bála jsem se toho už asi od patnácti, když jsem si o tom někde něco přečetla, dávno předtím, než jsem vůbec poznala svého budoucího muže a otce svých dětí.
První porod byl z tohoto hlediska v pořádku (a to přiznávám, že kdybych si měla vybrat mezi větším nástřihem a ostudou v podobě stolice, volím to první), ale na druhý nerada vzpomínám dodnes.
Absolvovala jsem klystýr jako minule, nikdy by mě nenapadlo ho odmítat, ale bohužel to nestačilo. Když se šlo do finále a porodní asistentka natočila hlavičku dítěte, dostalo se ven větší množství stolice, myslela jsem, že se propadnu, a začala jsem plakat a prosila muže, aby šel pryč. Řekl, ať neblázním, porodní asistentka vše uklidila a utěšovala mě, ale fakt jsem z toho byla zoufalá."
Kamila, 35 let
"Mám tři děti. První dvě jsem přenášela skoro dva týdny po termínu, pak se teprve váhavě vydaly ven, vodu mi vždycky píchali až v průběhu porodu. Proto jsem u třetího pohodového těhotenství nepočítala s tím, že by to mohlo být jinak.
Týden před termínem jsem se s mužem a staršími dětmi, bylo jim tehdy tři a pět let, vydala na výlet MHD do místního dinoparku. A tam mi uprostřed davu přímo pod hlavou tyranosaura praskla plodová voda, naprosto bez varování.
Tříletá dcera začala okamžitě vykřikovat, že se maminka počurala – a pravda je, že jsem si tím sama nebyla jistá, protože mi nikdy předtím voda nepraskla, ale spíše jsem sázela na ni. Odmítla jsem jít takto zneuctěná domů, poslala jsem tam jen manžela s mladší dcerou a v parku s tou starší v koutku čekala na odvoz. Syn se narodil ještě ten den večer."
Klára, 33 let
"Můj trapas ani tak nesouvisí přímo s porodem, ale s doktorem, který u něj byl přítomný. Byl mi od samého začátku – chodila jsem k němu i na předporodní kontroly – nesympatický a nebylo divu. Povýšený arogantní floutek pár let po škole mě okázale poučoval, co a jak kolem porodu, ačkoli už jsem jeden za sebou měla a spíš než on jsem si uměla představit, co mě asi tak čeká.
Když nastal den D a na mě přišly porodní bolesti, ukázalo se, že službu má zase on. Porod vedla asistentka, ale doktor se taky občas ukázal, už proto, že všechno postupovalo na jeho vkus trochu moc pomalu. Byla jsem na něj naštvaná, že mě pořád ruší, a nakonec jsem mu to od plic řekla. Vážně jsem ho nešetřila.
Pak se porod zkomplikoval, miminku se nedařilo a já jsem na chvíli málem omdlela. Doktor rozhodl o sekci, já na něj křičela, že ne, ale muž mě přesvědčil, že ano, protože to vypadá na zamotanou pupeční šňůru. Pravda je, že operace nejspíš naše dítě zachránila, jinak by to s ním nemuselo dopadnout dobře. Doktor pak už službu neměl, takže už jsem ho neviděla.
Měsíc nato se do druhé půlky našeho dvojdomku stěhovali noví sousedé... A byl to tenhle doktor s rodinou! Myslela jsem, že mě omyjou, svým způsobem jsem na něj byla naštvaná, ale spíš jsem měla pocit, že bych se mu měla omluvit, protože mně a Verunce pomohl. Nakonec jsem to udělala a dneska už se naše rodiny přátelí."
Marika, 31 let
"Jsem celkem stará matka, podruhé jsem rodila, když mi bylo čtyřiačtyřicet, a ukázalo se, že v porodnici slouží i syn jedné mé kamarádky.
Od malička se kamarádil s mým prvorozeným synem, který už taky chodil na vysokou. Kamarádčin syn se chtěl stát porodníkem a u mého porodu byl coby medik – a to jsem vážně nechtěla a troufám si říct, že moc příjemné to nebylo ani jemu. Vidět matku svého kamaráda v nemocničním andělíčku a s nohama na koze prostě nechcete – asi i proto bylo naše setkání zhruba půl roku nato na jedné rodinné oslavě trochu rozpačité, ale nakonec jsme to oba zvládli, dokonce jsme se o tom bavili.
On přiznal, že vlastně nebylo proč se stydět, že na to je zvyklý a nebere si to nijak osobně – a že ani já bych neměla – ale že byl nervózní, aby něco nezkazil."
Katka, 48 let
"Už coby malé holce mi moje máma vyprávěla, že slušný ženský v porodnici nevydávají žádný zvuky, natož aby křičely, a mně se to nějak usadilo v hlavě. Pak jsem si k tomu ale ledacos přečetla včetně informací, že křik může pomáhat uvolnit bolest a napětí a že je spíše v pořádku.
I tak jsem si ale říkala, že se spíše hlasitě projevovat nebudu. Dopadlo to ale přesně naopak, křičela jsem tak, že i můj muž byl v šoku, že ze mě mohou vyjít hlasy připomínající říjného lva, ale mně to vážně pomáhalo a bylo mi úplně jedno, co si kdo myslí. Stydět jsem se začala až potom."
Vendy, 29 let
"Jestli jsem se někdy bála, že pohled na moje rodidla během porodu zničí náš sexuální život, bála jsem se zbytečně. Ale byla to právě tahle obava, kvůli níž jsem váhala nad tím, zda muže k porodu ano, či ne.
Navíc jsem měla pocit, že se mu tam moc nechce, a to mě trochu naštvalo – cože, všichni partneři mých kamarádek to berou jako samozřejmost, a můj muž váhá? Tak to ne! Dala jsem mu jasně najevo, že chci, aby tam byl se mnou, a on kývl.
Ale od začátku na porodním sále, vlastně už předtím na pokoji, bylo jasné, že šťastný z toho není, byl viditelně nervózní a pobledlý. Když jsme se přesunuli na sál, už se skoro klepal, a když mi píchali kapačku, prostě se složil a omdlel. Takže asistentka nevěděla, o koho se starat dřív – muž se sice za chvíli probral, ale bylo jasné, že u porodu nebude.
Byla jsem z toho smutná, ale později jsem pochopila, že jsem ho k tomu neměla nutit, omdlévá už od malička při pouhém pohledu na injekční stříkačku."