[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Začíná to už v pohádkách. Karkulka prozradí místo, kde bydlí babička, a hned po příchodu na návštěvu ji čeká trest v podobě vlka, který si ji napěchuje do břicha. Nebo král na křtiny nepozve čtvrtou sudičku a ta celá zlostná potrestá celé království kletbou stoletého spánku. Trest obecně vnímáme jako možnost, jak druhému ukázat, že něco udělal špatně, a donutit ho, aby si to propříště pamatoval. Na první pohled to tak rozhodně je, ale co kdyby pohádky pokračovaly ve vyprávění dál? Třeba bychom se dozvěděli, že Karkulka od toho hrůzostrašného zážitku odmítá chodit do lesa a dokonce se jí o tom po nocích zdá. Nebo že král raději od svého probuzení po sto letech nepořádal žádný společenský večírek a ve stáří se u něj objevily kvůli tomu deprese. Takže se ptám: Jsou tresty vlastně potřeba, když v nás pak napáchají tolik nepříjemných zážitků a možná i obav na celý život? A jak jinak děti přinutit, aby něco příště nedělaly?
Zrovna nedávno jsem zažila modelový příklad. Můj pětiletý syn si bez dovolení vzal z mého šuplíku sešívačku a pak s ní sešil kdeco – okraje deky, stránky v knihách, ucho plyšáka či listy květin. Dokážu si představit, že by se taková situace dala bleskurychle vyřešit výpraskem přes zadek a zákazem používat moje věci. Nebo ještě podle míry mé rozzlobenosti k tomu zakázat večerníček na další čtyři dny. Americká psycholožka Adele Faber, která se zabývá komunikací v rodině, se ve své knize Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly ptá, proč vlastně děti trestáme. A odpověď vidí jasnou: Protože nevíme, co jiného dělat, když nás dítě vytočí. Ale jak dále podotýká, trest vede jen k pocitu nenávisti, odplaty, vzdoru, viny či méněcennosti. A známý psycholog Haim Ginott to potvrzuje: Trestání ve skutečnosti nefunguje. Místo toho, aby dítě cítilo lítost za to, co udělalo, představuje si ve své fantazii akorát odplatu. Ale je to reakce, kterou od dítěte chceme?
GALERIE: Takhle se lidé změnili: Před tím a po tom, co měli děti. Nelekněte se!
Patříme mezi jednu z mála zemí v EU, kde nemáme zákonem zakázané tělesné tresty. Například před více než 15 lety na tuto úmluvu o ochraně dětí přistoupilo Německo, v roce 2010 Polsko a koncem loňského roku i Francie. A přestože se v Česku považuje násilí na dětech za naprosto nepřípustné, není výjimečné vidět rodiče, jak usměrňují své dítě třeba plácnutím přes zadek nebo mu tím hrozí.
ČTĚTE TAKÉ: Plácáte děti přes zadek? Nedělejte to, varuje největší studie. Proč?
„To je u nás rozšířený výchovný prostředek. Ale je třeba si uvědomit, že dítě se nijak proti bezpráví nedokáže bránit,“ podotýká psycholožka Ivana Dlouhá a dodává, jaká úskalí mohou z takových trestů vzejít: „Jak fyzické, tak i psychické tresty mohou zanechat na dětech doživotní následky.“ Takže kdybych svému synovi naplácala na zadek a zakázala mu brát si mé věci ze šuplíku, pravděpodobně by už to neudělal.
Ale toto instantní řešení by mělo mít i dlouhodobější efekt: Přestal by mě mít v tu chvíli rád, naštval by se na mě, protože to pro něj byla přece výborná zábava plná objevů, a ještě by si svou frustrovanost vybil třeba na své mladší sestře nebo ve školce u mladších dětí. A to je rozhodně to, co své děti učit nechci.
„Trest má smysl pouze a jen tehdy, pokud dítě pochopí, proč trest přišel a co má příště udělat, aby se toho vyvarovalo. Nesmyslné trestání je, pokud dítěti porušení pravidel někdy povolíme a někdy jej za to potrestáme. Pak se výchovný efekt míjí účinkem,“ upozorňuje psycholožka Ivana Dlouhá a připomíná hlavní náplň dítěte v jeho vývoji: „Všichni dobře víme, že dítě se učí a zkouší, kam až může zajít. Je to normální objevování světa a jen na nás záleží, jak daleko necháme dítě zajít.“
Na druhou stranu vývojová psycholožka a zakladatelka amerického Institutu vědomého rodičovství (The Aware Parenting Institute) Aletha Solter tvrdí, že normální děti se rodí se silnou potřebou souznění se svými rodiči a nemají rády konflikt, a pokud se rodiče nedokážou plně naladit na své potomky, tresty k ničemu nepomohou. Podobného názoru je i Adele Faber, která ve své knize tresty v podobě, jak je v Česku známe, odmítá: „Pokud dítě potrestáme, zabráníme tak důležitému vnitřnímu procesu, kdy se dítě postaví čelem ke svému špatnému chování.“
Často se dítě nechová podle našich představ jen kvůli tomu, že si je v situaci nejisté nebo jen napodobuje chování blízkých lidí, a osahává si tak hranice své kreativity či interakce s okolím. Například Jaroslav Dušek ve své divadelní inscenaci Čtyři dohody zmiňuje situaci, kdy si holčička radostně zpívá a hopsá kolem maminky, která ji ve své špatné náladě okřikne, ať přestane zpívat, nebo jí pukne hlava. Holčička s vysokou pravděpodobností přestane, ale třeba už nikdy ze sebe nevydá melodickou hlásku…
Podle Laury Markham je nejlepším řešením, jak v takových vypjatých situacích zasáhnout, empaticky nastavit hranice. V případě s mým synem by mu šlo možná říct: „Teda, dívám se, že tě cvakání se sešívačkou hodně baví. Sešívat můžeš třeba listy papíru, ale ne rostliny nebo hračky. Pojď, podíváme se spolu, zda najdeme nějaký papír, na kterém by sis mohl sešívání zkoušet, co říkáš?“
Zdá se vám to málo výchovné? Jedná se pouze o první krok, pomocí kterého vytyčíte jasné hranice. Ve mně to vře jako v papiňáku, co vám budu povídat. Přece jen mám sešité stránky mé oblíbené knihy i propíchanou orchidej. Ale jak doporučuje Adele Faber, mnohem účinnější teď místo výprasku bude, aby dítě poznalo následky svého chování včetně vyjádření jeho i vašich pocitů. „Podívej se, ty stránky jsou sešité a já teď nemůžu číst svou oblíbenou knihu, je poničená. Z toho jsem opravdu smutná. Přemýšlím, jak by se to teď dalo napravit, abych jí mohla zase listovat,“ soukám ze sebe poté, jakmile se trochu uklidním.
Můj syn ochotně navrhuje řešení stránky natrhnout, ale nakonec se shodneme na tom, že je potřeba odstranit kovovou sponku. Tu syn s velkou opatrností skutečně vyndá a sám pak komentuje, že je papír děravý. Pohladí mě po ruce a řekne: „Mám se příště asi zeptat, co můžu sešít, co?“ Beru to jako omluvu. Laura Markham je přesvědčená, že díky empaticky nastaveným hranicím a napojením na dítě pak bude mnohem raději respektovat rodinná pravidla.
Tohle na ně platí: Proč věta "nezlob" nikdy nezabere?
Laura Markham taky tvrdí, že pokud své dítě často a nepřiměřeně trestáte, zesilujete v něm agresivitu a dítě bude mít větší tendenci i k depresím. A bude pro něj obtížnější zvládání vzteku. Možná ale často zažíváte situace, kdy to zkoušíte po dobrém i po zlém, a dítě stejně zlobí. Pokud se jedná o nebezpečné záležitosti, například poškozování věcí či zdraví druhých, doporučuje psycholožka Ivana Dlouhá v zájmu rodičů i dítěte včas vyhledat odborníka: „Často rodiče, především pak v pubertě, prohřešky svých dětí kryjí, protože věří, že se to už nebude opakovat, ale opak je někdy pravdou.“
Máte-li pocit, že dítě dělá vše jen proto, aby vás naštvalo, možná se vám jen snaží způsobem, který doposud poznalo, ukázat, že potřebuje vaši lásku a pozornost. Ostatně moje intervence se synem a sešívačkou měla odezvu hned následující den: Svojí mladší sestře důkladně vysvětloval, že se sešívačka může používat jen na papír. A že to dělá obrovské díry. Společně pak zalepili náplastí ouško plyšáka, který to tehdy kovovou sponkou schytal. Ale bolavou dětskou duši, která se krčí pod nánosem vašich trestů, jen tak neošetříte. Proto má cenu zvážit, zda příště není lepší svůj trest přehodnotit. Co myslíte?