Maminka.czVaše příběhy

Třikrát přišla o miminko. Daniela už nevěřila, že se stane mámou

Jana Potužníková 15.  7.  2019
Kdo jiný by vám mohl co nejopravdověji přetlumočit, co znamená projít si ztrátou miminka, než ta žena, která to doopravdy zažila. Daniela přišla o dítě třikrát, pro vztah s partnerem to byla těžká zkouška.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Život je někdy dokonale ironický. A tak nechal Danielu Lukešovou založit plzeňské Centrum Freya, v němž ženám pomáhá připravovat se na porod, ale jí samotné se dlouhé roky mateřství vyhýbalo. O miminko se pokoušela už s předchozím partnerem. Ale nic. A ani se Simenem, s nímž žije v Norsku, to roky nevycházelo o moc lépe...

Jak se vyrovnat se ztrátou miminka? A je to vůbec možné?

"Poprvé mé těhotenství skončilo asi po pěti týdnech. To bylo opravdu brzy, říkala jsem si, že to se prostě občas stává. Ale pak jsem otěhotněla znovu. Počkali jsme 12 týdnů, než jsme všem o miminku řekli. Pak teprve jsme začali pomalu zařizovat a dovolili si trochu radovat se. Ale i tak si pamatuju hlavně napětí, stres a hysterii. Klepala jsem se strachy, aby všechno bylo v pořádku, pochybovala jsem o své schopnosti být máma. Pochybovala jsem o tom, že já, která připravuji ženy k porodům, porodím bez problémů. A zase jsem sama sebe uklidňovala, že mám být šťastná. Můj muž, abychom si sebe užili ještě před narozením miminka a já se rozptýlila, mě pak vzal na začátku pátého měsíce na romantický víkend do Osla.“

Právě tam začala Danielina noční můra. Náhlé nevolnosti, masivní krvácení, telefonické konzultace s lékaři. „Doktor mi nakonec jen řekl, že už se nedá nic dělat. A že už je jen na mně, jestli své dítě nechám narodit se v porodnici, nebo to budu chtít prožít doma. A já se rozhodla pro klid našeho domova. Že bych něco tak intimního měla prožívat v nemocničním prostředí, mi bylo proti mysli.“ 

Andrea (29): Třikrát jsem potratila. Manžel už se o dítě snažit nechce

Pocity, terapie, rozloučení 

Následující cesta domů a hlavně pak dlouhé hodiny strávené v koupelně v bolestivých kontrakcích se Daniele vlastně slévají v neurčitou časovou smyčku. Pak se dostala do šoku. Pamatuje si jen útržky toho, co se dělo. A obrovskou únavu. „A svého muže. Byl tam se mnou, podkládal mě ručníky, staral se, nepanikařil. Tehdy nás to neskutečně sblížilo a Simen si získal mou absolutní důvěru.“

Ale pak nastalo období temna, jak Daniela říká. „Už druhý den v nemocnici se ve mně začalo odehrávat peklo. Úplně neracionálně jsem totiž očekávala, že se na ultrazvuku najednou zase ukáže to naše miminko. A ono tam nebylo. A já na další tři měsíce spadla někam, ani nevím kam. Uzavřela jsem se před svým mužem, nikoho jsem k sobě nepouštěla. Byla jsem zlá a agresivní. Nechtěla jsem vidět žádné kamarádky, snesla jsem kolem sebe jen chlapy. Ale toho svého jsem odstrčila. A on to tři měsíce snášel. Přestala jsem pochopitelně dělat i svou práci, protože pohled na těhotné pro mě byl nesnesitelný!“

ČTĚTE TAKÉ: Nejsmutnější příběh: Matka se svěřila, že její syn se udusil v postýlce

Nakonec už se Daniela topila tak moc, že si řekla o pomoc. I se svým mužem chodila k terapeutce. „Tam jsme si mimo jiné uvědomili, že jsme se s naším miminkem, s naší holčičkou, ani nerozloučili. Koupili jsme svíčky, balonky, vystoupali na kopec za město. Tam jsme jí říkali všechno, co jsme jí potřebovali říct, omlouvali jsme se jí. Zašli do kostela, i když nejsme věřící, a společně se loučili a plakali a hledali cestu k sobě.“ A právě na terapii si nakonec ujasnila, jak moc dítě chce a potřebuje. A i když to trvalo dlouho, otěhotněla do třetice. A znovu o miminko přišla. 

Smíření a šťastný konec 

„Vždycky jsem si přála mít tři děti a tehdy jsem si říkala, že mi je život nadělil tedy prostě jinak. Dal a zase vzal. Kamarádka pěstounka mi říkala, že se smířila s tím, že nemá vlastní děti, protože jinak by se neměl kdo starat o ty, které nikdo nechce. To mi pomohlo. Smířila jsem se s tím. Už jsem nechtěla žít každý den jen tím, že chci být těhotná. Jsou přece lidé, kteří nemají děti. A se Simenem jsme se rozhodli, že si potřebujeme odpočinout a po tom všem budeme cestovat. Celý rok.“

Ale necestovali. Daniela otěhotněla znovu. Tentokrát už definitivně bez komplikací. A už je víc než rok mámou malé princezny… Její příběh měl šťastný konec. Ale jak říká: „Byla to dlouhá cesta. A život mě zase jednou naučil, že teprve když ho přijmete se vším všudy, dá vám, po čem toužíte…“ I proto teď ve svém centru Freya pomáhá mimo jiné ženám, které si prošly a procházejí podobně náročnou situací, jakou musela ona projít hned třikrát… 

Síla rituálu 

Všechny maminky, s nimiž jsem o jejich ztrátě mluvila, mi řekly, že jednu věc považují za zásadní: Samy, se svými partnery i širokou rodinou prošly určitým rituálem na rozloučenou. U miminek, která odejdou během těhotenství, je to čistě o vaší intuici a potřebě. Rozloučit se, mluvit s miminkem, napsat mu dopis, zasadit strom… Jít pustit balonky nebo lampiony, pustit lodičku po vodě, zapálit svíčku v kostele… Cokoli, co z toho cítíte, kdykoli máte pocit, že jste na to připravena, protože k rituálu rozloučení dojde každá jindy a jiným způsobem. Ale je důležité pro plné uvědomění si situace její přijetí a jednou také pro smíření se s tím, co se stalo. 

VIDEO: Co vlastně může způsobit samovolný potrat?

Smutný příběh: Zemřelo jim miminko. Z jeho popela teď roste květina
Témata: Těhotenství, Láska a vztahy, Miminko, Vaše příběhy, Těhotenství týden po týdnu, Samovolný potrat, Rituál, Máma, Cesta domů, Kopec, Daniela Lukešová, Konzultace, Smíření, Rozloučení, Norsko, Danieli, Oslo