[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jste mámou dvou už téměř dospělých dcer Sáry a Báry. Prozradíte o nich něco?
Sára, které bude koncem dubna devatenáct, bydlí už skoro rok se svým partnerem v Praze. Za pár týdnů bude skládat mezinárodní maturitu. Musím říct, že ji obdivuji, protože bydlet s partnerem, vařit každý večer obědy do školy, uklízet, chodit na brigády a do toho psát anglické eseje a učit se na šest předmětů v angličtině, je na jednoho člověka ažaž. A to bych neřekla, že je extrémně ambiciózní, neboť studium v zahraničí neplánuje, chce studovat v Praze.
VIDEO: Ambulantní porod: Doporučuje ho lékař?
A co Bára? Ta je mnohem víc do světa. Je jí sedmnáct, ale už jako osmiletá nám vykládala, že až vyroste, odjede pryč, protože Česká republika je pro ni malá. Za čtyři měsíce ji vezeme do Dánska, kde si sama zařídila studium na střední škole s IB programem, což je program zakončený mezinárodní maturitou. Je to stejný typ gymnázia, kam chodí obě dcery.
Před dvěma lety jste se stala mámou potřetí. Můžete srovnat porod "tehdy a teď"?
Všechny tři porody byly krásné, ale i tak jsem se při každém z nich o sobě i dětech dozvěděla a naučila něco nového. U posledního jsem si myslela, jak už mám vše zpracované, a neměla. Stále byly se mnou strach, nedůvěra ve schopnosti těla… Přitom na teoretické úrovni jsem všechno věděla, ale nedokázala jsem se zcela uvolnit do porodního procesu, důvěřovat sobě a miminku, nebojovat s bolestí, nedržet, neovládat. Vlastně to byl strach setkat se se smrtí, konečností. Takže i po třetím porodu jsem měla ještě co zpracovávat.
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený 𝓥𝓮𝓻𝓸𝓷𝓲𝓴𝓪 𝓥𝓲𝓮𝔀𝓮𝓰𝓱𝓸𝓿á (@vieweghova)
Příspěvek sdílený 𝓥𝓮𝓻𝓸𝓷𝓲𝓴𝓪 𝓥𝓲𝓮𝔀𝓮𝓰𝓱𝓸𝓿á (@vieweghova)
Máte osobní zkušenost s domácím porodem. Jaký to byl pocit – rodit v prostředí tak diametrálně odlišném oproti tomu nemocničnímu?
Ano, dcery se narodily ve vrchlabské porodnici, Damian doma. I když byl třetí porod, co se týče bolestí a strachu, asi nejnáročnější, přesto to bylo nádherné. Byli jsme doma, jen můj muž, porodní asistentka a dula. Damian se narodil tam, kde byl počat. Vklouzl mi do rukou a už v nich zůstal. Neplakal, jen jsme se dívali jeden druhému do očí. Ta energie, kterou si náš syn přinesl z jiného Vesmíru, zaplavila celou ložnici.
Takže domácí porody – téma, které pořád dost hýbe společností – vámi osobně zas tolik nerezonuje...
Nikdy jsem nechápala tu obrovskou hysterii, která už tolik desetiletí dokáže společnost polarizovat. Určitě není pravda, že ženy, které se rozhodly pro domácí porod, jsou hloupé a nevzdělané. Je to spíše naopak.
Jste třeba teď, coby máma, úzkostnější, opatrnější?
Ne, naopak. Mám pocit, že jsem mnohem klidnější, trpělivější. Dávám synovi větší prostor na projevení se, osahávání světa.
Ve vaší knize Být sama sebou popisujete, jak jste přišla na to, že i jako manželka a matka by měla být žena sama sebou. Nemáte pocit, že nás hodně učí být sama sebou naše děti? Alespoň já jsem si to po narození syna dost uvědomila.
To máte pravdu, a učí nás už od početí. S nejmladším Damianem to nebylo jiné. Přišel k nám, když už jsem přestala doufat. Měla jsem dohodnuté semináře, připravovala jsem nový program pro ženy a v tomto aktivním období nám dvěma čárkami oznámil svůj příchod. Myslela jsem si, že se dá vše skloubit dohromady, ale on si to nemyslel. Chtěl, abych byla více v klidu, a hlavně abych ještě zapracovala na svých a rodových vzorcích a automatismech, uvolnila nepotřebné. Projevilo se to nejdříve nauzeou, zvracením a pak i krvácením. To bylo poslední upozornění.
Absolvovala jste kurzy duly. Jakou na to máte vzpomínku a jaké byly vaše zkušenosti?
Kurz duly byl pro mě odrazovým můstkem k hledání a poznávání sebe sama, protože do té doby jsem neměla příležitost intenzivně se v sobě šťourat, a navíc pod dohledem psychologů. První rok byl jen „sebezkušeností“, což znamená, že jsme se my absolventky nezabývaly žádnou teorií, ale dívaly jsme se jen na sebe, na naše vzorce, strachy, limity, omezení, dotýkaly jsme se vlastních hranic i hranic druhých. A proč to bylo tak důležité? Pochopila jsem, že lidé, kteří jsou ve službě, tedy všichni zdravotníci, psychologové a sociální pracovníci, provázejí určitými procesy, situacemi klienta. A je zásadní, aby byli opravdu jen průvodci, nenutili svůj pohled, netlačili klienta tam, kam nechce, nemanipulovali s ním. Aby si klient pak mohl co nejvíc ošetřit všechny ty vzorce z dětství...