Je tak snadné prohlásit: Může si za to sama! S Markétou jsem shodou okolností bydlela tři roky v jednom pokoji na vysoké. Díky tomu je pro mne i všechny ostatní spolužačky, které s hrůzou sledujeme její osud, volba partnera čitelná. Tahle milá, talentovaná holka, znalá plynulé italštiny a francouzštiny měla své ženské sebevědomí na bodě nula! Na dotaz, že přece při své inteligenci a vzdělání musela svého budoucího muže prokouknout, smutně odpověděla následující: „Chtěla jsem se s ním rozejít už před svatbou. Nalepil se na mě jako klíště. Psal mi dopisy, že za mnou půjde až na konec světa... Nikdy před tím mě takhle nikdo nechtěl.“ Až tedy budete její příběh hodnotit, položte si otázku, jestli náhodou nemá největší vinu ten, kdo ji její sebevědomí, sebehodnocení a sebeúctu takto pošramotil...
Ve své soudně znalecké praxi se ponejvíce setkávám se ženami, které prožily týrání, většinou manželem či partnerem. Jedná se o široké spektrum žen. Jsou navzájem odlišné sociálním postavením, pracovním zařazením, rodinným životem a rodinou, ze které vzešly. V tomto nemají mnoho podobného. To jediné, čím se podobají, je, že z nějakého důvodu vyšly se svým příběhem z osobního vězení na veřejnost. Ve chvíli, kdy se dostanou ke mně jako ke znalkyni, je jejich případ již vyšetřován policií či řešen u soudu. Je to však jen špička ledovce...
Proč si to nechávají vlastně líbit
Situace u soudu bývá nelehká v tom, že se laici – psychologicky nevzdělaní lidé –, právníci a ostatní účastníci diví, proč týraná osoba tak dlouho situaci nezveřejnila. Nevymyslela si to náhodou, když její partnerství či manželství vypadalo navenek celkem normálně a jako celkem pohodové? Koneckonců ta zranění, která si několikrát nechala ošetřit u lékaře, si opravdu mohla způsobit pádem ze schodů, jak několikrát uvedla. A proč, když už se odvážila týrání zveřejnit, a ukazuje se, že se to táhlo třeba roky, se k partnerovi několikrát vracela? Na tyto i další otázky se dá nalézt odpověď právě v poznání syndromu týrané osoby.
Manuál pro laiky, jak poznat týrané osoby
Týrané osoby neprojevují negativní emoce. I když se k nim někdo chová arogantně nebo urážlivě, neohradí se. Stáhnou se do sebe nebo ustoupí. Mají tendenci utíkat před konflikty. Jak uvádějí někteří autoři, jsou charakterističtí tzv. „extremní laskavostí“. To znamená, že i na negativní emoce druhého reagují mile, ale poněkud s odstupem. V kontaktu s týranými osobami máte někdy pocit, jako by byly za nějakým sklem nebo za záclonou. Jsou neprůbojné a chtějí všem vyhovět (i za cenu sebeponížení). Doma týraná žena se v zaměstnání klidně nechá mladšími kolegy posílat pro svačiny...
Z kolegyně (sousedky, příbuzné) konečně vypadlo, že ten monokl není od toho, jak narazila v sobotu při úklidu hlavou omylem do skla kredence, ale dostala nakládačku. Seženete jí kontakty na odborníka (lékaře, psychologa nebo sociálního pracovníka) a... ona vám odkýve, že tam půjde – a nic. Pro týrané osoby je bohužel typické, že doporučení přátel ani odborníků neumějí řádně uchopit. Matou tím, že rady odkývají, ale dokud nejsou situaci opravdu připraveny řešit, vracejí se do starých kolejí týraní. Tím samozřejmě okolí utvrdí v tom, že jim to asi vyhovuje...
Z pohledu psychologa: Proč se tak „nemožně“ chovají?
Úplně zjednodušeně řečeno: ženy, které se nechají týrat, jsou nemocné! Trpí posttraumatickou stresovou poruchou, což je diagnóza vyžadující léčbu. Odborníci k ní řadí následující příznaky (nemusí se projevit všechny):
1. Týraná osoba má především silně narušené sebevědomí a trpí pocity viny. Prochází různými stadii sebeobviňování. Má sebezpochybňující myšlenky, vinu za to, čím prochází, má tendenci připisovat sobě či vnějším okolnostem, ale ne násilníkovi.
2. Je depresivní. Má smutnou náladu, je apatická, nemá dostatek vůle k řešení i malicherných situací, nedovede projevovat emoce jako reakci na malý, ale ani extrémní stres.
3. Má nereálná očekávání. Snaží se o pracovní naplnění, o studium, přenáší pozornost od daného problému a čeká, že se tím situace vyřeší.
4. Má narušený spánek, noční můry, noční děsy.
5. Cítí strach o sebe a své děti ve zcela běžných situacích. Potlačuje totiž ten pravý strach z násilníka.
6. Není vůbec schopná rozlišit, komu důvěřovat lze a komu nikoli. Je pasivní v kontaktu s blízkými lidmi. Paradoxně nejvíc nedůvěřuje lidem, kteří se jí snaží pomoci, a tím se dostává do začarovaného kruhu.
7. Naučí se být bezmocná. Ztrácí kontrolu nad nepříjemnými událostmi. Například se chce obrátit na lékaře. Jenže zjistí, že lékař je známý její rodiny, a ona nechce dělat ostudu. Nebo má pocit, že jí nikdo neuvěří, protože tyran je řádně zaměstnaná a úctyhodná osoba.
8. Rezignuje. Nabude dojmu, že se stejně nic nezmění a rezignuje. Její pokusy o změnu situace většinou končí pocitem prohry. Protože nedovede být aktivní, všechnu svou sílu dává do toho, aby týrání aspoň jakž takž přežila.
9. Chce pomáhat slabým a nemocným. Mezi adepty dobrovolnictví a všelijakých charit je bohužel poměrně dost těch, kteří zažívají doma peklo. Odpoutávají tím pozornost od situace týrání a vytváří si tím iluzi kontroly nad nepříjemnou situací tím, že na ni nemyslí.
On ji tříská, a ona ho stejně miluje
Aneb, když to trvá dlouho, přichází sebezničující reakce: Za všechno může tahle hrozná doba. Slušnej člověk pokud nemá protekci nesežene práci. Dokud ji Tomáš měl, všechno bylo v pořádku. On se teď hrozně trápí...
Tomáš sice Marušku zkopal, ale ona se ho přesto zastává. „Ale on je zlej, jen když se napije. To ten proklatej chlast. Když je střízlivej, tak si docela pěkně žijeme a i jako táta byl vždycky docela hodnej. Koukej, co mi třeba nedávno koupil...“ S pusou dokořán zíráte třeba na tchyni, která se vás snaží přesvědčit, že tchán je v jádru dobrák od kosti, i když s ním váš muž odmítá komunikovat a dobře ví proč. Nechápete, jak si může příčetná a celkem rozumná žena nechat udělat dítě od muže, co ji vždycky bil, stejně jako proč se tchyně dávno nerozvedla. Jde o sebezničující reakci, a ty patří mezi tzv. paradoxní účinky viktimizace (proces, ve kterém se člověk stává obětí trestného činu) blízkým člověkem. Podle policejní psycholožky Čírtkové sebezničující reakce u týraných osob nejsou součástí jejich charakteru či jejich osobní patologie. Je to typická a přirozená strategie, jak se týraná osoba vyrovnává s opakovaným a nevypočitatelným násilím, které na ní páchají blízcí lidé.
Jak vypadají sebezničující reakce
Týraná osoba popírá vinu útočníka a připisuje týrání mimořádným okolnostem zvenku. Například náročné práci tyrana, problémům s nezaměstnaností, problémům s alkoholem a drogami.
Bagatelizuje svá zranění. Zlehčuje nebezpečnost a intenzitu útoků a nevnímá vážnost celé situace. Popírá týrání, udává nepravé důvody pro svá zranění, nevyhledává lékařskou pomoc. Odmítá záchranu. Rady slyší, odkývá je, ale nerealizuje.
Proboha, ona s ním ke všemu otěhotní!?
Doposud jste takovou ženu možná i trochu litovali. S tím je konec, jakmile se jí začne pod šaty vzdouvat těhotenské břicho. Takže ona s ním spí? Ona nemá ani špetku reálného uvažování, co bude s tím nebohým dítětem? A že se jím ještě víc uváže na tyrana.
Odpověd zní: nemá. Uvažování dlouhodobě týrané ženy je zdeformované a absolutně vzdálené přemýšlení do budoucna. Psychologickým základem sebezničujících reakcí je odpověď psychiky oběti na zneužívání, která je označována jako manipulace s realitou. Manipulace v tomto případě znamená, že týraná osoba si vytváří svůj vlastní vnitřní svět. Svět, kde je i nevysvětlitelné násilí na ní páchané logické a má své důvody. Nesnesitelná realita se pak mění tak, aby byla pro oběť ještě přijatelnou. Tato manipulace dodává obětem i sílu pro fungování v nezbytných životních rolích (v zaměstnání, vůči dětem, atd.). V manipulaci je vždy přítomno sebe-obviňování, nejčastěji připíše týraná osoba vinu za incidenty sama sobě. Týrané ženy nejsou znásilňovány. Týrané ženy souloží a nechávají se tyranem oplodnit dobrovolně. Často i na jeho přání. Odborníci uvádějí, že pro vznik sebezničujících reakcí je velmi podstatná zkušenost s chováním agresora typu „Jekyll a Hyde“. Předpokládá se, že rozhodující není ani tak opakovaný výskyt násilí. Podstatné je nevypočitatelné střídání dvou způsobů chování tyrana. Jeden den přijde domů ve výborné náladě a říká své ženě, že je jeho životní láska. Druhý den srší nenávistí.
Oběti jsou decimovány střídáním neutrálních či laskavějších podob vztahu s hrubou fyzickou agresí doprovázenou zjevným nepřátelstvím. Syndrom týrané osoby je vlastně odpovědí na opakovaný, ale nevypočitatelný výskyt zcela odlišných způsobů chování u pachatele. Týrající partner střídá ve vztahu k ženě slušné zacházení s velmi špatným zacházením. Čím vyhrocenější a vyprofilovanější jsou obě tyto krajnosti, tím pravděpodobněji dochází ke vzniku tzv. paradoxní vazby týrané ženy na partnera. Čím je partner v jedné poloze laskavější a ve druhé agresivní, tím více týranou osobu mate. Ta očekává, že člověk, který dokáže být tak hodný, nemůže být pořád tak zlý.
Našla odvahu...
Některé týrané osoby dovedou vyjít se situací ven až ve chvíli, kdy mají pocit, že jim jde o holý život. Některé ani tehdy, a z těch se pak stávají životní oběti týrání s fatálními následky – jako Markéta. Některé týrané osoby se „probudí“ ve chvíli, kdy týrání zasáhne jejich děti, nebo když děti převezmou za ně odpovědnost. Zpěvačka Eva Hurychová jako jedna z mála mediálně známějších osob tu odvahu našla kvůli svým dvojčatům a napsala o tom knihu.
Výzva Betynky
Možná jste z výše popsaných příznaků poznaly někoho ze svého okolí. Možná i samy sebe. Pokud vás článek nějakým způsobem oslovil, vyhledejte nejbližšího odborníka. Nebo vám připadá nevhodné o těchto problémech mluvit? Pokuste se spolu s odborníkem přijít na to, odkud tyto pocity pramení. Pokuste se se svým příběhem vyjít napovrch. Násilí ve vztahu není selhání toho, kdo násilí přijímá, ale toho, kdo ho produkuje! Všichni máme své „Pandořiny skříňky“, je-li v nich ovšem uloženo něco z násilí ve vztahu, může se stát, že se časem promění v jedovatou konzervu, která pak otráví celý organizmus.