Maminka.czČasopis Moje psychologie

U nás doma jsme to řešili jinak!

Jana Benešovská 24.  2.  2010
U nás doma jsme to řešili jinak!
Když se v příbězích science fiction střetnou dvě civilizace z opačných konců vesmíru, nikdy se takové setkání neobejde bez nedorozumění a konfliktů. Partneři pocházející ze zcela odlišných rodinných prostředí jsou nuceni řešit podobné problémy. Jakou mají šanci je zvládnout?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Jeden svět nechápe ten druhý. Neznají své zvyklosti, hodnoty, životní styly. Partneři, kteří vyrůstali v odlišných rodinách, obvykle dříve či později narazí na zeď, která mezi nimi stojí. Mají jiné názory na uspořádání domácnosti, na způsob trávení společného času, jinak se staví k problémům a také problémy jinak řeší. Jejich rodiny je vyzbrojily odlišnými taktikami při zvládání krizových situací, ale také třeba při projevování radosti. Cesta ke vzájemnému pochopení v takových případech může být dlouhá a namáhavá. A i když jsou nakonec partneři schopni se navzájem pochopit, ještě to neznamená, že spolu jsou schopni také žít.

Příliš velké protiklady

Třicetiletá Daniela se narodila do rodiny, kde se o problémech diskutuje, kde panuje názorová pestrost a kde se dává najevo radost. V minimálně navenek citově chladnější rodině jejího exmanžela Petra vládl přísný řád, který prosazoval z pozice autority Petrův otec. Životní postoj Daniely, jejích rodičů a sourozenců by se dal shrnout do hesla květinových dětí: „Žít a nechat žít.“ Nejčastější věta, kterou slýchal Petr, zněla: „Tady se bude poslouchat!“ Když se ve svých dvaceti letech během studia potkali a zamilovali se do sebe, netušili, jak velké jim to jednou bude dělat problémy. „Hned jsem viděla, že je jiný než já, ale líbilo se mi to na něm,“ říká Daniela. „Působil dospěle a zodpovědně. Já jsem byla rozevlátá studentka, která dělá všechno na poslední chvíli. On věděl, kdy je čas práce a kdy je čas zábavy. Někdy jsem se mu smála, že je suchar, ale tu jeho pevnou vůli jsem mu záviděla.“ Po třech letech, během nichž se několikrát rozešli a zase dali dohromady, Daniela otěhotněla.

Následovala svatba a společné bydlení. A také mnohem větší problémy. „Začala jsem se v jeho přítomnosti dusit. Zjistila jsem, že vůbec nerozumím jeho myšlenkovým pochodům ani potřebě mít všechno nalinkované a naplánované. Cokoli jsem udělala, bylo špatně, protože to nebylo podle jeho představ. Skutečně trpět jsem začala, když se narodily děti. Co se týče výchovy, nedokázali jsme se shodnout na ničem. Nejsem zastáncem liberální výchovy bez pravidel, ale také nenechám dítě brečet, když vidím, že mě potřebuje. Deset let jsem se snažila hledat společnou řeč, zkoušela s ním domlouvat kompromisy, ale nepodařilo se mi to. Rozvod byl nevyhnutelný, protože naše manželství bylo jedno velké trápení. Nepomohla nám manželská poradna, nic. Naše světy byly od sebe příliš daleko.“

Dobré otázky

Když se střetne striktní řád a preciznost s bohémským přístupem k životu, je skutečně skoro nemožné najít společnou řeč a vyřešit problémy, které z tak rozdílných postojů a životních stylů nutně vyplývají. Německý filozof a psychoterapeut Erich Fromm zdůrazňoval, že láska znamená práci. Bez kompromisů to ve vztazích nejde nikdy. Musejí je dělat i lidé, kteří stejné hodnoty a životní styl mají, protože na všem se s druhými neshodne nikdo z nás. Pokud však partneři stojí na opačných pólech a pocházejí z naprosto odlišného rodinného prostředí, nestačí udělat pár kroků směrem k sobě. Tam jde o mnohem víc než o drobná nedorozumění, která se dají řešit rozumnou domluvou. Jde o celý způsob života. Podle psychologa Pavla Říčana (Cesta životem, Portál) zní dobrá otázka pro ověření volby partnera takto: „Bude stát o to nejlepší, co bych chtěl (chtěla) své manželce (manželovi) poskytnout? Možná toužím být k ní hodně upřímný, být jí věrný, být co nejvíce s ní, hodně o ni pečovat, v něčem vyniknout (a mít ji k tomu jako spojence, jako zázemí), jednat tak, aby na mě mohla být hrdá, leccos si odříci, abychom si mohli zařídit komfortní byt nebo i stavět - a ona zrovna o tohle moc nestojí! A doplňková otázka: Stojím já o to, co ona (on) chce poskytnout mně?“

Jací rodiče, takové děti

„Dobré otázky“ jsou na začátku vztahu důležité, ovšem stejně důležité jsou na ně také odpovědi. Může se totiž stát, že si na ně odpovíme špatně -například proto, že jsme zamilovaní a z přirozených důvodů nevidíme realitu takovou, jaká je. Nebo ji vidíme, ale namlouváme sami sobě, že se nám podaří toho druhého změnit, a nepřipouštíme si rizika. Anebo doufáme, že dokážeme změnit sebe, případně že si na partnerův životní styl i jeho zlozvyky zvykneme. Lidé se ale nemění zrovna snadno. Když vezmeme v úvahu geny a dispozice, se kterými se narodili, plus přibližně dvacet let trvající vliv rodinného prostředí včetně přejímání hodnotového systému svých rodičů, máme tu ve většině případů poměrně hotového člověka, ze kterého není možné udělat za půl roku jinou osobu. Daniela a Petr patří mezi ty, kteří doufali, že se ten druhý změní. Zejména Daniela na to prý spoléhala. „Bývalý manžel neměl zrovna vřelé vztahy se svým otcem,“ pokračuje, „takže jsem doufala, že udělá všechno pro to, aby se nechoval stejně. Čím byl starší, tím byl svému otci podobnější.“

Podobnosti vs. komplementarita

Protiklady se přitahovat mohou, ale většinou jen chvíli. Když přejde zamilovanost, je třeba začít hledat něco jiného, co partnery spojuje. V průběhu několika posledních desetiletí ověřovali psychometricky zaměření psychologové teorii podobnosti a teorii komplementarity. První z nich staví na předpokladu, že se navzájem dobře shodnou lidé s podobnými vlastnostmi, hodnotami a podobným rodinným zázemím. Druhá vychází z úvahy, že partneři se mají navzájem doplňovat. Co chybí jednomu, doplní druhý, což znamená, že nejsou stejní, nýbrž protikladní. Ukázalo se, že co se týče povahových vlastností, hodnot a životního stylu, platí teorie podobnosti, přičemž podobnost v hodnotové orientaci je pro kvalitní a fungující vztah vůbec nejdůležitější. Takoví partneři mají společná témata a vzhledem ke stejným hodnotám i společné cíle, takže je velká šance, že jejich partnerství bude pro oba naplňující, že bude i přes občasné zákonité krize fungovat a že se bude zdárně vyvíjet.


Plán společného štěstí

Existuje pro partnery pocházející z rozdílných světů vůbec řešení? Josef Kirschner ve své knize Trénink pro partnerský život mluví o tom, že základem dobrého vztahu je shoda nad společným plánem. „Je to podivuhodné. Vždy, když se lidé setkají, aby si společně zahráli nějakou hru, to funguje pouze tehdy, když všichni zúčastnění dodržují předem stanovená pravidla. Proč by to v partnerském vztahu mělo být jiné? (…) Skoro vše, co určuje náš pokrok v životě, se děje podle určitých pravidel a kontrolních instancí, které k tomu stanovili jiní: Způsobilost k určitým věcem, spekulace na burze, řízení vozidla, dodržování zákonů a nařízení. Pouze pro šťastné soužití mezi partnery v nejmenším a nejintimnějším společenství neexistují ani zákony, ani zkoušky.

Plán partnerského života znamená to, že vy a váš partner navrhnete koncept, jak a za jakých předpokladů chcete budovat soužití tak, abyste z toho oba měli co největší užitek. Kdo chce získat štěstí sám a na účet partnera, bude se držet zákonů manipulace. Společné štěstí vyžaduje naopak společné rozhodnutí pro společný plán.“ Z rodiny si neodnášíme pouze návyky, zvyky a hodnoty, ale leckdy také zlozvyky, které mohou partnera dráždit. Ať už je to nezřízená láska k cigaretě nebo velmi uvolněný pohled na dodržování pořádku. Na rozdíl od hodnot mají jednu velkou výhodu - dá se lépe pracovat na tom, abychom se jich zbavili. I na tom zkuste pracovat se svým partnerem či partnerkou. Neprosazujte své představy, ale hledejte styčné body. Vytvoření společného plánu znamená, že něco, na čem jste se oba shodli, začnete spolu. To je první krok k tomu, abyste i přes rozdíly našli společnou řeč a společnou cestu.

Více se dočtete v aktuálním čísle časopisu Moje psychologie.

Témata: Rodina, Časopis Moje psychologie, Opačný pól, Preciznost, Dom, Myšlenkový pochod, Náš, Životní postoj, Fungující vztah, Jeden svět