[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nevím, jak vaše dítě, ale moje dcera nesnáší čištění zubů. Probíhaly kolem toho od počátku nekonečné scény, které začínaly mírnými domluvami, pokusy převést čištění ve hru a končily jejím pláčem a vztekem, aniž by se kartáček jen dotknul pusy.
Jednou jsem byla opravdu zoufalá a nabídla jsem: „Tak jo, když vyčistíme zoubky, pustíme si pohádku!“ Jako mávnutím kouzelného proutku šlo všechno hladce a tak rychle, že jsem ani nestíhala mrkat. Já pak svůj slib splnila, pohádku pustila a vydechla si úlevou, která trvala ovšem jen do následujícího čištění:„A maminko, bude zase pohádka?“ ptala se má malá moudrá, sotva uviděla kartáček.
A bylo to jasné. Uplácela jsem a nevyplatilo se mi to. Protože se už po jednom jediném nabídnutí úplatku ukázalo, kolik věcí je na tom špatně.
„Pokud dítěti nabídneme odměnu za něco tak běžného, jako je čištění zubů, chození na nočník, oblékání se… dopouštíme se hned několika chyb,“ vysvětluje Mgr. Ivana Procházková, která v Brně pořádá kurzy pro rodiče a spolu s dalšími autorkami napsala knihu S láskou i rozumem.
„Děti by měly vědět, že se tyto věci učí samy pro sebe. Pro své zdraví, samostatnost. Pokud jim za to nabídneme odměnu, už to nedělají kvůli sobě, z vnitřní, přirozené motivace, ale kvůli nám. Mají jen motivaci vnější,“ pokračuje odbornice.
To pak vede mimo jiné k tomu, že dané činnosti ani nevěnují pozornost. Mají si například vyčistit zuby – s vidinou té naší pohádky. Myslí pak na čištění samotné? Věnují mu pozornost? Dávají si na něm záležet? Kdepak.
Vidí jen tu slíbenou odměnu a tomu, o co má jít především, se nevěnují. Nevnímají to, co se mají učit. Jen se těší, až to bude za nimi. Podle Ivany Procházkové pak v této souvislosti dokonce proběhl průzkum, který navíc potvrdil, že uplácené děti jsou méně kreativní, resp. že uplácení kreativitu zabíjí.
„Jen si představte, že například utvoříte dvě skupiny. První vybídnete, aby podle svých představ nakreslila dokonalý, skvělý, propracovaný dům. A za to slíbíte odměnu. Druhou poprosíte o to samé, jenom bez té odměny na konci. A jak to dopadne? První skupina se ani nebude snažit, požene se za svou odměnou. Druhá v klidu nakreslí své domy, nápady budou propracované, plné evidentního soustředění…“
Odvádění pozornost, neschopnost soustředit se, ztráta kreativity a vnitřní motivace. A to jsme teprve na začátku diskuse o úplatcích. Mě tehdy u čistění nejvíc zarazil asi fakt, že se mé chytré dítě najednou chová jako cvičená opička. Za úplatu cokoliv.
Těsně před psaním článku jsem pak viděla na facebooku kolující video. Čtyřletá holčička tam předváděla, jak umí mluvit plynně sedmi cizími jazyky. Ohromující? Jen dokud nevíte, jak to probíhalo.
Pokaždé jí řekli: „Když mi odpovíš na otázky v dalším jazyce, dostaneš dárek…“ Holčička skutečně ohromovala publikum znalostí sedmi světových jazyků. Mě ale mrazilo z toho, jakým způsobem se to evidentně naučila, jak ji rodiče předvádějí a „motivují“.
„Když něco uděláš, my ti za to něco dáme. Jinak nic.“ Copak je na tom něco správného? Navíc si představte, co se takovému uplácenému dítěti stane, až se dostane mimo rodinu, která ho pořád za něco odměňuje? Protože to se dřív nebo později stane.
„Přitom je třeba myslet na to, že jistou formou odměny, nebo chcete-li úplatku, je také pochvala. Znám rodiče, kteří děti stokrát za den chválí za obyčejné maličkosti. Budují hodnotící systém, v němž děti sbírají smajlíky, plusové body, které také nejsou nic než úplatky. Děti pak nemají zase ten vnitřní motor a mimo rodinu se dostávají do potíží,“ říká na rovinu Ivana Procházková.
Nevím, jak funguje dítě navyklé na odměnu za každou maličkost, když najednou odměny nejsou. Když je náhle normální, že jde samo na záchod, samo se obleče, samo zamete. A pak je třeba ve škole, a ejhle – žádné ovace?
Jeho sebevědomí to musí pocuchat. Stejně jako vyrovnanost. A protože neumí pracovat s vnitřní motivací, najednou i z té holčičky umějící sedm jazyků může být docela dobře ten, kdo nestíhá.
Pokud chcete chválit (jakože chcete – jste přece pyšná máma!), jděte na to raději jinak. Vyhněte se všem „šikulkům“ a obecným prohlášením o tom, že co dítě nakreslilo, udělalo, je krásné.
To, co jim místo toho můžete nabídnout, je mnohem lepší. Je to vlastně spíš jako popis situace. Před nedávnými Vánocemi jsem měla takový unavený den a čekalo nás doma pečení. Ohromně se mi do toho nechtělo.
Viděla jsem za tím jen bordel, dceřino patlání se s těstem, zdržování. Přesto jsem do toho šla a doslova nestíhala valit oči. Těsto vyválela, vykrájela, přesunula na plech. Přísahám, dokonale!
Byla jsem pyšná – a co myslíte, že jsem jí řekla? Že je šikulka? Ne. Do detailu jsem probrala to, jak mě ohromila vyválením těsta, tím, jak to šikovně a pečlivě vykrájela i dobře přenesla na plech. Celou situaci jsem s ní znovu prošla, prožila a dala si záležet, abych vypíchla detaily, které ji upozornily, že jsem ji skutečně vnímala.
Zároveň si pak mohla i sama víc uvědomit, co všechno už ve svých třech letech zvládá. Může jí dát něco takového „šikulka“? Dokázala by něco takového, kdybych jí předem řekla: až upečeme, bude pohádka? Ani náhodou!
Výjimky přesto do jisté míry existují… Co třeba cesty k zubaři? Na očkování? Fakt, že vás čeká něco, co dítě nesnáší? Tam to uplácení přece má význam, nebo ne? Jak se to vezme.
„Možnost máte. Je totiž velký rozdíl, když prohlásíte: pokud budeš hodná/ý u zubaře, dostaneš čokoládu, nebo když navrhnete: a co kdybychom si po tom zubaři udělali hezké odpoledne, jeli na výlet?
V prvním případě dáváte podmínky, učíte dítě podmíněnému chování. V tom druhém mu říkáte, že spolu zvládnete něco nepříjemného, a pak si to vynahradíte. Učíte je motivaci, přirozeným důsledkům. A zvlášť u dětí do tří let, které ještě nejsou samy schopné té nejdůležitější vnitřní motivace, to hraje velkou roli,“ říká Ivana Procházková.
Vím, úplatky by byly někdy opravdu to nejjednodušší řešení, ale bez nich si z dítěte vychováte jaksi lepšího, „rovnějšího“ člověka.
Zvyknuté na úplatky je může brzy rovnou očekávat, manipulovat, aby vás zase dokopalo k nějakému slibu odměny, může s tím modelem chování jít do celého svého života a tvrdě narážet na nepochopení, soudy o nesamostatnosti, nezralosti, rozmazlenosti a bůhví o čem ještě.
Bez úplatků a odměn si spíš zvykne, že je třeba sem tam něco přetrpět, překonat, zvládnout, zabojovat. Což je pro jeho sebevědomí, charakter i psychickou pohodu myslím k nezaplacení.
K uplácení saháme často nejen proto, abychom je k něčemu „dokopaly“, ale i ve chvílích, kdy jsme v úzkých, máme vůči dětem výčitky svědomí a podobně. Hodně to znají tatínkové, kteří často cestují, s dětmi jsou málo…
Jednou za čas přijedou včas, a aby vynahradili svou nepřítomnost, dají dárek. Jako rituál z cest to třeba nevadí, je to rituál a některé děti jsou vyloženě dárkové tipy, ale dávat dárky místo své přítomnosti?
To už v pořádku není. Ani uplácet poté, co vám třeba ujede ruka a plácnete. Nebo zvednete hlas. Zapomenete, že jste slíbila výlet… To spíš sedněte, mluvte, buďte s nimi a společně naplánujte nějakou náhradu.