Maminka.czJen pro tatínka

Úsměv jen pro tátu

Jana Vašáková 8.  2.  2011
Porod už není pouze záležitostí ženy. Velkou roli hraje i otec dítěte, jenž se snaží být se svým potomkem od prvního nadechnutí, sebevědomě přestřihává pupeční šňůru a hladí miminko po hlavičce.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Ačkoli se o novorozence v prvních týdnech, někdy i měsících stará především maminka, tatínek by neměl zůstávat stranou. Může se stát, že první vlna sebevědomí z porodnice opadne a v domácím prostředí se dostaví strach.

Muž má velké ruce a málo zkušeností, chybí zde ten mateřský instinkt – řekne vám na svou obhajobu. Tady budete muset překonat hrůzu z toho, že by mohl ten váš malý poklad přece jen třeba upustit, a naopak ho podporujte.

„Žena by si měla uvědomit právě ten fakt, že u jejího partnera nenastala fyziologická změna tak jako u ní a má tedy pozici o to náročnější. Rozhodně bych jej násilně nenutila do vztahu s dítětem a naopak mu dala svobodu v chování,“ doporučuje maminkám poradkyně v oblasti mezilidských vztahů Lenka Černá, ředitelka soukromé kliniky Life Clinic v Praze.

Na matčin hlas a vůni je novorozenec doslova naprogramovaný, a i když si tatínkův hlas pamatuje ještě z bříška, je pro něj novinkou, kterou si musí očichat a osahat. Prioritou takto malého človíčka je především mléko a spánek. Když pláče, chce obvykle jíst, přebalit nebo pochovat.

Ačkoli otec není přímým zdrojem potravy, může maminku zastoupit při odříhnutí, přebalování, koupání, chování a také hraní. Novorozenec se rodí s nezralostí očních pohybů a prostorového vnímání. Během prvních deseti dnů registruje okolní svět pouze tlumeně a vadí mu ostré zvuky.

Prohlíží si věci kolem sebe ve vzdálenosti 18–40 cm, ale nedokáže sledovat objekt, jenž ho zaujme. Rozeznává tvary a barvy, avšak zpočátku je vidí hlavou vzhůru.

Čtěte také: Rodíme? Rodíme!

Pojďme si hrát

Jak se bavit s tak malým miminkem, které jen leží, kope nožičkama a nepřítomně hledí? Co mu například říkat? Je obsah slov důležitý, nebo záleží spíše na tom, jak je vyslovujeme? Ženy většinu věcí spojených s výchovou dětí dělají tak nějak automaticky a pozvolna. Muži na to jdou obvykle po svém, hledají logiku, příčinu a podstatu. Mají svůj vlastní způsob, jak potomka zabavit. Někdo čte noviny, jiný zase vysvětluje pravidla fotbalu.

„Nikdy jsem neměl pocit, že by nějaká fáze nekomunikace mezi mnou a mým synem nastala. Od prvního okamžiku, kdy se narodil, mi tak nějak přišlo všechno automatické. Rád jsem s ním trávil svůj volný čas a vždycky mě to bavilo,“ popisuje své otcovství Hynek (42) a přiznává: „Vím ale, že jsem měl štěstí. Adam byl od počátku velmi hodné miminko, které brečelo jen zcela výjimečně.“ V tomto raném věku není ani tak důležité, co přesně děťátku říkáme, spíš jakým tónem slova vyslovujeme. Každý čas, vjem a stimulace se počítá.

Miminko by mělo během svého bdělého stavu získávat řadu zrakových, hmatových a také emocionálních podnětů. Postupně se tak učí fixovat námi nabízené nebo v blízkém okolí postavené věci, poslouchá zvuky a to všechno si ukládá do svého mozku jako do paměti hard disku. Co ale nemá rádo, to jsou prudké pohyby, ať už s předměty, nebo s ním samotným.

Uvědomuje si rovněž změny našeho hlasu, vnímá hudbu, především ostré zvuky. Takže tatínkové, nepouštějte moc nahlas televizi, nekřičte radostí, když konečně padne vámi vytoužený gól a s vaším malým potomkem raději netřeste, tohle období si spolu budete moci užít později, nebojte.

Já nekoušu

Miminka rostou doslova jako z vody a každý den jsou o něco šikovnější a zkušenější. Jejich komunikace s okolním světem je mnohem výraznější a právě to by mohlo pomoci těm tzv. nerozhodným tatínkům.

Pokud stále ještě obcházíte svou ratolest a pouze z dálky na ni voláte: „Táta je doma!“, možná by stálo za to přiblížit se a „prubnout“ to. „Důležitý je motiv, jenž nás ke společným aktivitám vede. Zda se zajímáme z donucení, nebo když skutečně chceme. To určitě dítě vycítí. Když si s ním hrajete, měli byste respektovat své pocity a být v psychické pohodě,“ říká Lenka Černá a vysvětluje: „Nemáte-li chuť se o svého potomka zrovna starat, nenuťte se a snažte se s partnerkou dohodnout, jak situaci vyřešit.

Z otcovství byste neměli mít stres, ale naopak radost. S dítětem komunikujte přirozeně a neřiďte se žádnou poučkou. Ty jsou mnohdy chytré, ale v praktickém životě ne zcela použitelné.“ Někdy je zapotřebí tatínkovi dodat trošku té sebedůvěry. Nic nepomáhá tak jako spokojené a usměvavé dítko.

Stres nikdy není dobrý rádce, proto se snažte předávat miminko otci tehdy, je-li nakojené, odříhnuté, přebalené, v dobré náladě nebo načaté usnout. Úplně jako prvorepublikové příručky, nemyslíte? Jistě ale uznáte, že děti jsou nejhodnější, když spí. Naopak nudící se ležící kojenec je časovanou bombou, kterou ne každý otec rozdýchá.

Děťátko by mělo mít ve svém blízkém okolí bezpečné hračky, které jsou barevné, pokud možno lesklé, mají různé tvary, jsou měkké a na dotek vydávají zvuky, které z ušního bubínku neudělají cedník. Pak už je jenom na tatínkovi samotném, jakou zvolí strategii a na jak dlouhou dobu syna či dceru zabaví. Vy mu můžete zkusit doporučit ty hry, o kterých s jistotou víte, že na vaše miminko spolehlivě zabírají.

Jen ho nerozmazluj

Čím je vaše ratolest starší, tím je to lepší. Na tom se shodne většina tatínků. Děťátko už není tolik fixované na maminku a rádo se stává středem pozornosti. Usmívá se a laškuje se svým okolím. „Do půl roku života mi přijdou děti nekomunikativní, vyjadřují své potřeby, ale žádná sranda s nimi není. O to víc jsem si to užíval, když mé dvě dcery povyrostly, začaly se smát a naplno mi ukázaly svou osobnost,“ přiznává Štěpán (34) a s úsměvem na rtech dodává: „Podle mě si tohle myslí více tatínků, jen se to bojí nahlas přiznat.“

Z fyziologického i psychologického hlediska se dítě chová jinak v jednom, dvou nebo šesti měsících života. Kromě vývoje je zde ale i jedna věc, kterou by měli nejen otcové brát v potaz. A tím je vliv komunikace na osobnost dítěte. Pláč je klasickým nástrojem na vydírání rodičů. Tuto větu berte, prosím, s určitou nadsázkou. Snažíte se svůj poklad vychovávat již od útlého věku a doufáte, že co se do tří let naučí, to už mu nikdo nevezme?

Pravdou je, že se naši nejmenší učí pomocí podmiňování. To znamená, že opakováním se určitý druh chování upevní více než jiný. Na základě sledu informací si i kojenec uloží své vlastní vzorce. Jako například, že když zapláče, vy k němu ihned běžíte, vezmete ho do náruče a pochováte. Poprvé, ale i podruhé nebo dokonce potřetí… Maminky, jež jsou s ratolestmi celý den doma, si brzy uvědomí, že jsou podrobeny testu. Tatínkové, kteří se večer vracejí z práce a těší se na svou rodinu, vůbec netuší, co je čeká, a snadno podlehnou dětským slzám. Podstatné je naučit se rozeznávat, z jaké příčiny dítě brečí, kdy to může být vážné, nebo naopak kdy si s vámi váš potomek hraje jako kočka s myší. Buďte krok před nimi a zvolte ideální strategii, vžijte se do jejich světa a nešišlejte na ně, prosím.

Čtěte také: Rodíme? Rodíme!

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Témata: Časopis Maminka, Jen pro tatínka, Lenka Černá, JEN, Úsměv, Prostorové vnímání, První vlna, Fyziologická změna