[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ester (28), Bogdan (28), Agata Aya (1)
Všechno začalo v roce 2002, kdy jsem studovala na vysoké škole. Můj tatínek našel inzerát, ve kterém hledali studenty na prázdninovou brigádu na pozici stevardů do letecké společnosti. Táta věděl, že stát se letuškou byl můj sen odmalička, tak mi hned spěchal oznámení ukázat. Pochopila jsem, že je to moje životní šance a přihlásila jsem se do konkurzu. K mé obrovské radosti jsem se ocitla na seznamu patnácti šťastlivců, kteří úspěšně prošli všemi koly výběrového řízení, a byla jsem zařazena do výcviku. Následně jsem začala létat a pochopila jsem, že létání je opravdu můj život a že nikdy nechci skončit. Z letní brigády se nakonec stála práce na plný úvazek, a i když jsem studium na vysoké škole úspěšně dokončila, hned jsem věděla, že do oboru nepůjdu a zůstanu u létání. Postupem času však letecká společnost ukončila svoji činnost a já jsem si našla stejnou práci v jiné. Jak běžel čas, tak se z funkce řadové palubní průvodčí stala vedoucí kabiny a já měla ještě větší motivaci u této práce zůstat. Někdy v této době jsem si však začala také uvědomovat, jak čas neúprosně běží a že se nějak podezřele často ohlížím po miminkách. S přítelem jsme v té době byli spolu asi šest let, a tak jsme si říkali, že už nám ke štěstí chybí jen děťátko. Vzali jsme se a rozhodli se, že na tom začneme pracovat. Tomuto rozhodnutí však předcházely bezesné noci, kdy jsem pořád dokola přemítala o všech pozitivech i negativech rozhodnutí stát se matkou.
Velmi dobře jsem si uvědomovala, že na delší dobu budu muset úplně vynechat svoji práci (letušky mají zakázáno létat hned, jak zjistí, že jsou těhotné). Nevěděla jsem, jestli to zvládnu, a také jsem nevěděla, zda se budu moci po návratu z mateřské dovolené vrátit do funkce vedoucí kabiny. Mám svou práci natolik ráda, že to bylo pro mne opravdu neřešitelné dilema. Na jedné straně milované létání a na straně druhé touha po miminku. Také jsem se bála toho, až se jednou budu chtít do práce vrátit, jak se dokážu postarat o dítě (často nejsem doma několik dnů v kuse a obě babičky máme 400 km daleko). I když mě můj gynekolog upozornil, že bych mohla mít potíže s otěhotněním, otěhotněla jsem už tři měsíce po vysazení antikoncepce. Počáteční rozpaky vystřídala euforie a neskutečné těšení se na miminko. Musím přiznat, že odchod z práce nebyl jednoduchý, malinko jsem zhřešila a ještě nějakou dobu létala.
Po devíti měsících velmi bezproblémového těhotenství se nám narodila krásná a zdravá holčička. Nedávno jí byl rok a já se zase vrátím zpět do práce. Přišla jsem dočasně o funkci, ale vůbec mi to nevadí. Jsem ráda, že zase budu moci létat, a moje štěstí v podobě roztomilé dcerky mi nikdo a nic nepokazí. A jak jsem vyřešila hlídání? Nebyl to veliký problém. Jelikož létám i o víkendech, mám potom volno v týdnu, takže se s manželem v péči vystřídáme. No a když jsme v práci oba, bude se o naši malou starat hodná paní na hlídání. I když jsem si před několika lety nebyla vůbec jistá, jestli dítě chci, dnes jsem ta nejšťastnější maminka na světě a jsem moc ráda, že jsem dala přednost dítěti před kariérou...
Marika (32), Honza (33), Allison Ann (9), Sophia Maria (3)
Setkání s Honzou bylo osudové. Coby dychtiví účastníci zájezdu jsme cestovali autobusem do Španělska – já s prarodiči, Honza se svou maminkou. Cesta trvala tři dny, ale já jsem za ni moc vděčná... Jsem vyučená prodavačka, ale celé své mládí jsem se věnovala scénickému tanci. Později jsem snila o baletu a zanedlouho jsem si sen splnila, když jsem byla přijata na taneční konzervatoř. Přestože jsem toužila stát se baletkou, chtěla jsem mít i velkou rodinu. Děti miluju a vždycky mě naplňovaly, možná víc než tanec. Láska k Honzovi však rozhodla a odchod z konzervatoře na sebe nenechal dlouho čekat. Honzu jsem si vzala po tříleté známosti, coby dvacetiletá. Přestože mě rodiče v tancování velmi podporovali, to, že jsme se rozhodli vzít se, přijali skvěle a nerozmlouvali nám to. Před devíti lety se nám narodila první dcera Allison a šest let poté Sophinka.
Honza hraje profesionálně hokej, a to je povolání, kterému se musíte věnovat prostě naplno. Stinnou stránkou je i časté stěhování a cestování. S odstupem času musím říct, že už jsem si na to zvykla. Ani nám to už nepřijde a každou zemi, kde Honza zrovna hraje, přijímáme jako náš další domov. Ani holkám to moc nevadí. Allison mluví plynně anglicky a Sophia se teprve učí. Allison je moc šikovná, studuje momentálně tři školy: českou, švédskou a americkou na Floridě, kde v současné době žijeme. Honza nyní působí ve Švédsku, takže za ním cestujeme i tam. Praha je letním prázdninovým místem, kde pak všichni odpočíváme. Honza, přestože je hodně vytížený, je úžasný táta. Sice ho nesmím moc chválit, aby si o sobě příliš nemyslel, ale je to zkrátka tak. Hodně se věnuje dětem a pomáhá mi i v domácnosti. Snad se na mě nebude moc zlobit, když to řeknu, ale dokonce i uklízí, vytírá a občas také něco uvaří. Není pro něj problém mít děti třeba na tři dny, všechno v pohodě zvládne. Na výchově se tak podílíme oba, na starší dceru leze momentálně puberta, takže se doma nenudíme. Po závratné kariéře netoužím, při našem stylu života to ani nejde a já se chci věnovat rodině. Mám i chvilky jenom pro sebe, to když odejdou děti do školy a školky, takže nijak nestrádám. Odpoledne trávíme všichni společně. Kromě babiček mám i úžasnou paní na hlídání a na úklid, takže si najdeme s Honzou chvilku jenom pro sebe. Snila jsem vždycky o velké rodině, tak bychom se dalšímu dítěti nebránili, ale nechceme nic uspěchat a zatím je nám dobře ve čtyřech…
Martina (24), Mirek (27), Mireček (20 měsíců)
S manželem jsem se seznámila v době, kdy mi bylo 16 let, a to na mé první diskotéce, na kterou jsem s kamarádkami zamířila. Věřte nevěřte, od té doby jsme spolu. Bude to už 8 let, z toho 4,5 roku jsme manželé. Jako mladá holka jsem chtěla být učitelkou v mateřské školce nebo „tetou“ v dětském domově, vzhledem k tomu, že mám moc ráda děti. Nakonec jsem se vyučila prodavačkou. Mít své vlastní miminko jsem chtěla od doby, kdy jsem se dostala do puberty. Nevím, co mě tak ovlivnilo, že jsem chtěla mít tak brzy dítě, myslím si, že je to prostě ve mně dáno. Už jako malá jsem si chodila k tetám pro mladší děti, hlídala jsem je a starala se o ně. Zkrátka mateřské pudy mám už od svého dospívání a v otázce, jestli rodina, nebo práce, jsem měla jasno hned. Před necelým rokem se nám narodil Mireček. Věnuji se mu, jak jen umím a můžu. Rozdělené role v péči o synka nemáme, manžel pracuje jako vedoucí prodejny a je dost v práci, takže se starám téměř o všechno sama. Nevadí mi to, dělám to ráda. Od rodičů jsem se odstěhovala poměrně brzy, takže mi s Mirečkem pomáhá jenom manželem, ale podporu rodičů jsem i přesto mám.
Až mi skončí mateřská, dám Mirečka do školky, kde jsem se s ním mimochodem už byla podívat, když byl den otevřených dveří, a budu si hledat nějaké zaměstnání. I když si myslím, že to tak jednoduché v dnešní době, a navíc s malým dítětem, nebude. Ale věřím, že se něco najde. Můj den s Mirečkem vypadá tak, že ráno vstaneme, nasnídáme se, pak jdeme procházkou na nákup, uvaříme oběd (Mireček skoro vždycky pomáhá), po obědě chodí spinkat, já si „odpočinu“ uklízením, praním a žehlením. Po spinkání chodíme každý den na hodinovou procházku, když je teplo, jsme na zahradě nebo chodíme tatínkovi naproti. Manžel si pak večer s Mirdou pohraje, taky se skoro pravidelně spolu koupou, no a spát chodí moje zlatíčko v devět večer. A ráno mě můj malý poklad sladce vzbudí voláním: „Maminko, chtěl bych pochovat!“ Na mé osobní věci mi moc času nezbývá, ale nevadí mi to. Jsem šťastná, když vidím svoje dítě spokojené a šťastné. Když si někdy potřebuji vyřídit něco důležitého, odvezu Mirečka k manželově babičce, na kterou je Mireček hodně zvyklý a má ji moc rád. Není nic hezčího než mít zdravé, spokojené a šťastné dítě. O dalším dítěti zatím ani moc nemluvíme, je to asi tím, že se synovi chci maximálně věnovat. Ale určitě nechci zůstat jen u jednoho…