[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Přiznávám, že než se mi dostala do rukou knížka „Kód života“ od předního anglického genetika a profesora Ústavu psychiatrie, psychologie a neurovědy na londýnské King’s College Roberta Plomina, byla jsem přesvědčená o tom, že dítě se sice narodí s nějakou genetickou výbavou, ale že jsme to hlavně my rodiče a prostředí, které dítěti nastavíme. Co rozhoduje nakonec o tom, jaký člověk z něho vyroste, jak bude zvládat stres, jak si poradí s technickými věcmi, do jaké míry bude milovat jazyky, jak se u něj rozvine pohybový potenciál nebo jestli třeba půjde na vysokou?
Stejně asi jako vy jsem kvůli tomu, abych z dcery vychovala co možná nejlepšího a nejspokojenějšího člověka a ukázala jí, jak smysluplně žít, nastudovala spoustu knížek. Mockrát jsem si vyčítala, že hodně věcí dělám blbě, protože některé zaručené výchovné postupy se u Tinky úplně míjely účinkem a já se cítila jen marná, směšná a zoufalá. Česká psycholožka Olga Trampotová dokonce mluví o tzv. syndromu provinilého rodiče. A já se skutečně provinile cítila. Jestli dělám dost. Jestli jsem dost dobrá matka. Jestli své dceři nabízím dostatek podnětů. Jestli je jako všechno o. k., protože psychologie věnovala přece neuvěřitelných sto let popisu toho, jak moc výchova a prostředí na děti působí. Dokonce kvůli tomu vznikl obor tzv. environmentální psychologie. I samotný Freud už tehdy, kdysi dávno, kladl na vliv rodiny obrovský důraz! Jenže pak se ve druhé polovině minulého století chopili slova genetici a vypadá to, že věci najednou po více než 30 letech jejich výzkumů nabírají úplně jiné obrysy.
Předně se jako protiváha environmentální psychologii rozvinul obor zvaný personální genetika a vědci v čele se zmíněným Robertem Plominem říkají, že dokážou z DNA hned po narození předpovědět, jaký člověk je vaše novorozené miminko. Protože to je díky vašim genetickým informacím a genetickým informacím vašich předků dané vlastně už ve chvíli spojení vajíčka se spermií. Už tehdy se namíchá koktejl genů, který zůstane po zbytek života neměnný.
A Robert Plomin proto odvážně konstatuje, že: „V utváření naší osobnosti hraje dědičnost nejdůležitější roli. Psychologické rozdíly mezi námi vysvětluje lépe než všechno ostatní dohromady. Když v rovnici zohledníme vliv dědičnosti, zjistíme, že ty nejdůležitější vlivy prostředí – rodina a vzdělávání – ovlivňují rozdíly v našem duševním zdraví a studijních výsledcích jenom z necelých pěti procent. Genetika oproti tomu určuje psychologické rozdíly z padesáti procent, a to nejen v duševním zdraví a studijních výsledcích, ale také ve všech psychologických znacích od osobnosti po duševní schopnosti.“ Chápete to? Na výchovu a vliv prostředí připadá jen pouhých pět procent, tvrdí vědci! A aby toho nebylo málo, dědí se i kvalita výchovy. Geneticky předurčený je třeba i sklon „k životním událostem“. Proto se v rodinách opakují třeba příběhy, kdy mají všechny ženy i přes veškerou svou snahu vychovat další generace jinak „smůlu na chlapy“. Ale zatímco psychologie doposud poukazovala na „učení nápodobou“ a okoukané vzory chování, genetika vlastně s jistotou tvrdí, že i tohle v sobě kotví genetická výbava!
Výchovné „AHA momenty“
Buď to v nich je, nebo není!
Proč přestat dítě modelovat, ale začít vnímat?
Genetické vyšetření
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Už mám předplatné. Přihlásit se