[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Před šesti lety, jedno všední nedělní ráno, se naše čtyřčlenná rodina, tedy já, manžel a naše dvě dcery, naložila do auta a vyrazila na narozeninovou oslavu mého synovce. Čekaly nás dvě hodiny jízdy. V té době jsem byla potřetí těhotná. Dítě sice nebylo úplně plánované, ale nikdy by mě nenapadlo nechat si ho vzít už jen proto, jak moc se na něj těšily dcery.
Ty se stejně tak těšily i na svého malého bratrance a na to, jak si rodinnou oslavu parádně užijí. „Jsi si jistá, že chceš jet?“ zeptal se mě manžel s ustaraným výrazem v očích. „Jo, jsem v pořádku,“ odpověděla jsem. „Nechci, aby holky kvůli mně zmeškaly oslavu. Jedeme!“
No. Myslela jsem si, že jsem v pořádku. Ale nebylo tomu tak. Po dvou porodech, které byly pouhých 15 měsíců po sobě, mi můj gynekolog doporučil, abych v průběhu toho třetího hodně odpočívala. Prodělala jsem nějaké záněty a z výchovy dvou malých cácorek jsem byla hodně vyčerpaná. Na jeho rady i pocity svého těla jsem bohužel nedala...
Když jsme se vydali na cestu, po necelé hodině jsem začala mít křeče v břiše. Přičítala jsem to bohaté snídani, kterou jsme si před cestou dali. Jenže podvědomě jsem cítila, že nejde o žaludek ani o střeva. Úporně jsem se snažila stoupající bolest ignorovat. Před holkami jsem hrála, že je vše v pohodě, ale manžel okamžitě poznal, že se něco děje. Poprosila jsem ho, aby udělal pauzu. Šla jsem na malou a všimla si krvavé stopy na kalhotkách.
To už jsem hodně znejistěla. Ještě než jsem dosedla zpátky na sedadlo do auta, ucítila jsem mezi nohama příliv horké tekutiny, který prosákl až na legíny. Měla jsem s sebou jen vložku, která další protečení sice zmírnila, jenže jsem musela zůstat v legínách. Kolem pasu jsem si uvázala manželovu mikinu. No co, uklidňovala jsem sama sebe v duchu, u sestry se převléknu, něco na sebe mi určitě půjčí.
Zbytek cesty jsem se snažila ani nepohnout. Zapila jsem prášek, který jsem měla v kabelce, a bolest trochu polevila. Když jsme dorazili na oslavu, hned jsem sestru poprosila, aby mi půjčila náhradní oblečení. Řekla jsem jí, že krvácím a že jsem ve druhém měsíci těhotenství. Zpráva, která měla zůstat ještě pár týdnů v utajení, byla venku. Místo radosti se na mě sestra vyděšeně podívala a řekla mi, že to asi není úplně normální. Vynadala mi, že jsme měli zůstat doma, oslava neoslava. Já jí kontrovala tím, že jsem nechtěla zkazit radost nejen synovci, ale především svým dcerám.
To, že jsem právě prodělávala samovolný potrat, mi došlo až v okamžiku, kdy jsme po šesti hodinách přijeli domů. Až tehdy mi došlo, že jsem se tak pevně držela své touhy dělat všechno, být onou „supermámou“, která všechno vydrží, že jsem ze sebe vymáčkla doslova všechen život!
Zažila jsem tak nejen ztrátu dítěte, ale i sebe sama a potřebovala jsem přijít na to, jak znovu najít sama sebe, a to jak pro své vlastní blaho, tak pro blaho lidí, které jsem milovala nejvíc. Jak bych jim ze sebe mohla dál dávat, když jsem už neměla co dát? První krůčky ke změně byly malé. Začala jsem poslouchat podcasty, které mě zajímaly, udělala jsem si čas jen a jen na sebe, dovolila jsem si nechat věci kolem domu a dětí „plavat“.
Udělala jsem, pro mě do té doby, nevídanou věc. Odjela jsem na víkendový retreat pro maminky. Chvilku jsem si říkala, jestli nejsem sobec, když doma nechám děti, ale v hlavě jsem si nastavila, že se o ně postará manžel stejně dobře jako já. Třeba jinak, ale postará. Pokaždé jsem před sebou viděla ten zoufalý a varovný obrázek z jedné nevinné rodinné oslavy.
Dnes už chápu, že jsem musela o své třetí dítě přijít právě proto, abych ty dvě starší dokázala ze svých pout takzvaně pustit. Přetrhnout tu pupeční šňůru. Abych našla sílu nemít všechno na svém hrbu jen a jen já. Dovolit si čas jen pro sebe. Nechat své milované holky dýchat.
Kdoví, třeba se k nám nějaká další dušička ještě chystá...