[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Možná doma také máte „ponožkového nudistu“, který už od plenek nesnáší ponožky a třeba i punčocháče. Stále si je kamsi souká, žmoulá, ve chvíli, kdy je k tomu „motoricky způsobilý“ si ponožky sundává. Ve starším kojeneckém a batolecím věku pak může projevovat silné známky nevole už při jejich oblékání, zvláště ve chvíli, kdy je zřejmé, že to ponožkami nekončí a na ponožky přijdou ještě botky. V některých případech ho ale rozčiluje i jiné oblečení.
Není-li celá akce součástí jakési veselé hry či zábavy, může stát na pozadí problému větší dráždivost zatím nedovyvinuté nervové soustavy. Dráždivé děti bývají neklidné, extrémně citlivé na jakékoliv podněty, ať již přicházejí odkudkoliv. Dráždivé děti vše rozruší a podráždí. Projevem nevole nemusí být jen pláč, ale třeba napínají a prohýbají do luku, zaklánění hlavičky a třeba i zvýšené svalové napětí (někdy je tedy potřeba na doporučení lékaře s děťátkem rehabilitovat).
Nicméně nejde o stav nijak závažný, vše bývá vyčerpávající zvláště pro rodiče a opatrovníky. Některé děti z „dráždivosti“ časem vyrostou, u jiných bude zvýšená citlivost součástí jejich osobnosti. U dalších přetrvá jen ona nenávist k ponožkám, punčocháčům a třeba i určitému druhu oblečení…
Populární dětská psycholožka Iva Jungwirthová dokonce v jedné ze svých knih použila v těchto souvislostech půvabný termín „ponožkový syndrom“, který převzala z jedné zahraniční knihy. Tzv. ponožkový syndrom je podle ní doménou zejména dětí označovaných odborníky jako dráždivé. „Jedná se o děti, které se narodí dráždivé. Jejich nervová soustava je tedy k vnějším i vnitřním podnětům citlivější, než bývá běžné. Jsou to děti, které probudí každé šustnutí a jež nesnášejí nové a nečekané vjemy…Reagují na podněty, které dítě s méně dráždivou nervovou soustavou nezaznamená. Právě tyto děti mohou vnímat, že většina ponožek má na špičce šev, který je citelný při obutí bot.“ uvádí v jedné ze svých čtivých publikací pro rodiče Iva Jungwirthová.
Samozřejmě, že malé miminko nechceme cíleně rozčilovat a vystavovat situacím, které jsou mu nepříjemné. A tak všímavé maminky shánějí bezešvé ponožky, s děťátkem jemně manipulují, možná na doporučení lékařů i cíleně cvičí, snaží se dodržovat pravidelný denní režim, který citlivému děťátku snáze umožní chápat a rozumět okolnímu světu.
Jenže čím je dítko starší, tím je svět složitější a připravuje mu celou řadu nových výzev. Dítě se přirozeně učí překonávat překážky a nepohodlí. Vyrovnává se s tím, že všechny jeho potřeby a touhy nemusí být uspokojeny ihned, a některé dokonce nejsou uspokojeny vůbec! Různorodé situace se pozvolna učí zvládat a řešit – tedy v případě, že mu to dovolíme a umožníme. Nebudeme-li mu neustále přepečlivě umetat cestičku.
Ale zpět k ponožkám! Psycholožka v tomto ohledu doporučuje: „…nebo si také můžeme říct, že se s ponožkovým švem bude muset dítě vyrovnat, koneckonců bude potkávat v životě mnoho vjemů, které budou jaksi nad prahem jeho příjemného vnímání. Tak proč nezačít trénovat s ponožkami.“ A o něco dále dodává: „Je prostě třeba najít správnou míru, jak vyhovět dítěti a současně kvůli němu neotočit běh celé široké rodiny.“