[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsem o odbornou konzultaci poprosila dětskou psycholožku Terezu Beníškovou, okamžitě mi odepsala, že ráda, protože „je to dnes bohužel velmi aktuální téma“. A hned to doložila čísly: „Úzkostnost dítěte je v poradně stále častější téma. Podle psychiatrů trpí v různých obdobích dětství asi 10 až 15 % dětí úzkostnými poruchami, jako je generalizovaná úzkostná porucha, separační úzkost, sociální fobie, obsedantně-kompulzivní porucha, specifi cké fobie, akutní a posttraumatická stresová porucha…“
To jsou přitom jenom statisticky zachytitelná čísla – pak jsou tu ještě děti, jejichž rodiče nepovažují problém za tak závažný, aby vyhledali odborníka, nicméně s úzkostnými stavy se potýkají také. „Když se Tonička narodila, nenechala se pochovat od nikoho jiného než ode mě. Jiná náruč, okamžitý řev,“ vzpomíná osmatřicetiletá Hana, maminka osmileté dcerky. „Až postupně si vybudovala vztah s tátou a babičkou. Ke všemu novému přistupovala s obavou, dlouho nechtěla chodit „bez prstu“ – držela se mě jako klíště. Každou klouzačku jsem předem musela projet já. Těžké bylo jakékoli hlídání a odpoutávání se ode mě. Do školky ji vodil manžel, protože se mnou to byly proudy slz, a to i v předškolním věku.“ Za nejhorší ze všeho Hana považuje problém se spánkem. I když Tonička usne sama, během noci se budí, a to prakticky denně. „Třeba se jí zdají strašidelné sny, které si nepamatuje, najednou se probudíme a ona tiše stojí celá zpocená mezi dveřmi. Jednou odešla i ven z bytu…“ Klidně zabírá, když si ji máma vezme na noc k sobě, jenže to nepůjde pořád… A přespání u kamarádů, na které se děti tak těšívají? Tonička to zvládá jen u jediné kamarádky, z ostatních návštěv ji maminka musí vyzvedávat před „večerkou“. „Jsme ale domluvené, že to budeme zkoušet dál. Tonička chce svůj strach překonat, z toho mám velkou radost,“ dodává Hana.
Proč jsou „dnešní děti“ často úzkostnější, než jsme bývali my? „Jedním ze spouštěčů může být tlak na výkon typický pro současnou společnost. Máme na sebe i na děti velké nároky, chceme, aby děti ,v životě‘ dobře obstály. Už od malých dětí se očekávají měřitelné výsledky, nestačí, že prostě jsou,“ říká Tereza Beníšková s tím, že i rodiče jsou víc nejistí a svou nejistotu přenášejí na potomky. A jsou tu i další faktory související s životním stylem. „Děti mají mnohem méně času na volnou hru, jejich čas je často organizovaný téměř do poslední minuty. Chybí pohyb venku, hodně času děti tráví s elektronikou. Obrazovka stále problikává, mění se činnosti, barvy a zvuky, mozek to nestačí zpracovat. Přehlcení podněty také přináší úzkostnost,“ upozorňuje dětská psycholožka. Svou roli hrají i školní osnovy nabité teorií. „Třeba v českém jazyce se děti už ve třetím ročníku učí vyjmenovaná slova a spoustu další gramatiky místo toho, aby víc četly, učily se na čtení soustředit a o přečteném si povídat,“ konstatuje. Úzkost však vzbuzuje i jen „svět, ve kterém žijeme“. „K dětem se dostává víc špatných zpráv,“ upozorňuje dětská psycholožka. „Stačí vidět jedny večerní zprávy, a víte o mnoha neštěstích, včetně působivé vizuální dokumentace. K čemu však dítěti je, že vidí záběry mrtvých při dopravních nehodách, záběry z války… Citlivé dítě takové zprávy zasáhnou, nedokáže je zpracovat. Nedokáže pomoci celému světu.“
A jsme u jádra: Úzkostné dítě si dělá víc starostí než běžné dítě, protože je citlivější a vnímavější. „Trápí se věcmi, které ostatním nepřipadají složité, víc se bojí a se svým strachem si neumí poradit,“ vysvětluje Tereza Beníšková. A příznaky? „Úzkostné dítě je častěji plačtivé, všechno ho rozlítostní. Má strach, že selže. Může se před lidmi zakoktávat, mít bušení srdce, pocit na zvracení, závratě. Nechce se odloučit od své blízké osoby, trpívá silnou separační úzkostí. V některých situacích mívá nezvládnutelné strachy. Může se snažit mít věci stále pod kontrolou – řazení předmětů, přepečlivé udržování pořádku, přísné dodržování hygieny, to všechno dítěti pomáhá redukovat úzkost,“ vypočítává a doplňuje, že do oblasti úzkostí patří i různé druhy fobií (přehnaných strachů), například arachnofobie či klaustrofobie, existuje i školní fobie.
Jak rozpoznat, že jde o problém, který by bylo dobré řešit s odborníkem? „Když se strach nedá zvládnout obvyklými prostředky. Popovídáte si, vysvětlíte, že není čeho se bát, ale dítě přesto stále trpí zaplavující úzkostí,“ říká dětská psycholožka.
Úzkostnost by se neměla podceňovat i proto, že může být také prvním projevem některých nemocí, třeba astmatu či potíží se srdcem. Nemluvě o tom, jak dítěti ztrpčuje život. „Zaplavující strach je velmi nepříjemný, dítě se nebude cítit v bezpečí a jeho emoční bilance bude mnohem nižší. Dětem bude připadat, že se chová divně, možná se s ním nebudou tolik kamarádit. Bude se cítit hůř, neobstojí tak dobře, jak by mohlo, takže o sobě začne pochybovat a bude mu připadat, že je jiné než ostatní, že je horší. To způsobuje nízkou sebedůvěru, nejistotu a tím se spirála úzkostnosti roztáčí víc a víc,“ varuje dětská psycholožka.
Existuje mnoho technik a způsobů, jak lze úzkostnému dítěti pomoci. Tady je několik z nich:
A co se osvědčilo Haně? „Objetí, dodávání odvahy a jistoty. Klidné a pomalé vystavování stresovým situacím, které se tak naučí zvládat,“ říká. „Sama tak přichází na to, že obavy mohla hodit za hlavu. Naopak přísnost a křik opravdu nepomáhají. Dobré je podporovat ji v činnostech, ve kterých si je jistá. Skvělý je tanec, tam ji netrápí ani veřejné vystoupení, velmi dobrou volbou byl příměstský divadelní tábor,“ přidává tip.
Přihlaste sea zdarma dočtětetento článek
V pokračování článku také najdete
Test: Jak je na tom vaše dítě s úzkostí?