[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Obecně chlapské pokolení má větší inklinaci k technologiím. Jak je to u vašich dvou kluků? Doma nemáme televizi. Jen tablet a počítač. A Teo už chce hrát nějaké hry. Má povolené jen ty logické, ale už ne třeba střílečky. A to dívání se na pohádky hodně omezujeme. Naopak mě v tomhle dost překvapil mladší syn. Někdy si spolu na Instagramu prohlížíme fotky zvířátek nebo krátká videa o zajímavých druzích. A on už ve svých dvou letech uměl jet prstem a přesně věděl, co má udělat. U něj perfektně funguje pokus a omyl a zapamatuje si to. Je to pro vás těžké omezit přístup k technologiím vůči ostatním dětem? Vůbec ne. Bydlíme na venkově, kde to lidi kolem také omezují. A když jsme třeba na návštěvě, kde televize jede celý den, tak to není problém. Děti se dokážou zabavit něčím jiným. Nemyslím si, že by naši kluci zažívali stres, že by něco neviděli. Spíš je to velký stres pro nás: ustát to jejich naléhání a říct jim ne. Kde na to berete tu sílu? Ještě pořád ji máme, ale dochází. Ale jak jsou starší, tak se s nimi už člověk dokáže domluvit. Třeba pustíme tři krátké desetiminutové pohádky. Pak chtějí ještě jednu a jakmile ji zhlédnou, sami pak uznají, že už to stačí.
Člověk by neměl polykat emoce a s hraným úsměvem dělat, že se nic neděje.
Jak vy vnímáte roli otce? Co všechno ve vašem případě obnáší? Pro mě je nejdůležitější, abych se svými dětmi byl. To je někdy velký oříšek, protože mám hodně koncertů a natáčení, takže si musím i svůj volný čas dávat do kalendáře. Rodina je další závazek, a proto si chci pro ni udržet volno. S tím souvisí také to, že musím často ustát tlaky, že není čas na nic jiného než na rodinu. Pro mě být otcem znamená také to, že s dětmi mluvím a bavím se s nimi o věcech, které zajímají hlavně je. Ale velkou měrou je to na mé ženě Evě, které často ani nemám čas v klidu sdělit, jak moc ji miluju. Vzpomínáte si na to, když jste se stal čerstvým otcem? Co byste teď svému mladšímu já poradil? Asi nebát se zodpovědnosti a ničeho se nezaleknout, protože je to krása. I když v našem případě to první těhotenství a porod byly hodně těžký. Trvalo vám s partnerkou dlouho, než jste našli tu „správnou“ výchovu, na které jste se shodli oba? Ani ne. V tomhle si rozumíme a bavíme se o tom. Stejně tak máme trpělivost svým dětem všechno vysvětlit. Například co by se nemělo dělat a naopak. Ale když to přesáhne už nějakou mez, zkrátka vybuchneme. To si myslím, že je dobře. Člověk by neměl polykat vlastní emoce nebo s hraným úsměvem dělat, že se nic neděje. Naši synové jsou taky někdy naštvaný, když se třeba nemůžou dívat na televizi a náležitě to vyjadřují. Jen my to musíme ustát v rámci společnosti, která se na nás pak dívá, že nám tam řve dítě. Na začátku října jste vydal s kapelou Bombarďák novou desku, na které určité trable s dětmi rozebíráte. Dá se říct, že je tahle práce určitou otcovskou terapií? Spíš než otcovskou to vnímám jako pracovní terapii. Naši kapelu pro děti máme spíš jako zábavu. Nevnímáme to vůbec jako kalkul. Spíš je to o tom, že nás to extrémně baví a jsme si sami sobě šéfové. Co my si vymyslíme do písniček nebo na pódiu, to tam máme. Nikomu neplníme rozkazy. Je to svobodné. Takže pokud by to měla být otcovská terapie, tak jedině v tom smyslu, že jsme pak doma spokojení tatínkové.
Článek vyšel v pravidelné rubrice Fejeton otce časopisu Maminka. Aktuální vydání nebo předplatné s dárkem můžete koupit na ikiosek.cz