[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Sama si ve třech letech prošla zkušeností dlouhé hospitalizace bez rodičů, a snad právě proto se Ágnes Bučinská Němečková dnes aktivně věnuje právům dětí a rodičů v nemocnicích.
Jak je to s pobytem rodičů po návštěvních hodinách? Mohou zůstat oba? Kam až vás musí/může personál nemocnice pustit? A záleží na věku dítěte? Napadlo vás si doktora nahrát, a smí se to vůbec?
Podle mého malého průzkumu mezi rodiči je nejčastěji vykazují zdravotní sestry s odvoláním na konec návštěvních hodin.
To není relevantní argument, protože rodič či pečující osoba nejsou návštěva! Tuto základní věc by si měl každý pamatovat.
Můžu sice argumentovat zákonem, ale co když to nechtějí slyšet? Přece se s nimi nebudu prát?
Prát určitě ne. Tedy až na naprosté výjimky. I ty už jsme bohužel zažili, ale tam to vždy začalo fyzickou agresí ze strany personálu. Já za nás říkám, že naprostý základ je vždy zůstat klidný, nad věcí a asertivní. Ano, jako matka vím, že je to někdy nesmírně těžké. Ale agresivita verbální i fyzická je jedním z několika málo důvodů pro oddělení rodiče od dítěte. Dále jednání pod vlivem alkoholu, drog nebo jakékoli ohrožování personálu či jiných pacientů. Ale ne domnělé, opravdu probíhající. Také infekční onemocnění, které může ohrozit okolí. Nicméně, pokud rodiče dodržují zákony, pak je nikdo od dítěte vyhodit nesmí.
Existuje ještě jedna z výjimek: Malý prostor, kde by rodič překážel v poskytování péče. Můžu třeba pomoci návrhem, že budu klidně i v noci sedět u dítěte na židli?
Je pravda, že by doprovod neměl překážet při poskytování péče nebo rychlém přístupu k pacientovi. V případě nějaké komplikace jde přece nám všem o rychlou pomoc. Ale míst, kam se nevejde ani ta židle, je extrémně málo. Spíš je to o tom, že kde je vůle, je i cesta. Co je dobré vědět, že z prostorových důvodů může dojít k omezení práva dítěte na přítomnost obou zákonných zástupců na pouze jednoho. Tam si ale nemocnice určitě nemůže vybírat, zda je to otec nebo matka! Otec má ze zákona stejná práva a povinnosti a nejde ho při přítomnosti u dítěte diskriminovat z důvodu pohlaví. To zdůrazňuji, protože se to bohužel často děje.
Umím si představit, že zdravotníci apelují, aby bral ohled na ostatní rodiče –maminky.
Ano, nejčastějším argumentem je, že na jednom pokoji nemůžou být muž a žena jako doprovod. Dále že například u novorozenců (kde je dítě z nějakého závažného důvodu bez matky) by ženě, která přijde své dítě kojit, mohla přítomnost muže teoreticky vadit. Ani jedno ale není validní argument! Pokud by přítomné ženě vadil muž u svého dítěte, je nutné vymyslet řešení, které ochrání práva obou dětí. Třeba takové, že se oddělí plentou, aby na sebe neviděli.
Na operační sál by mě ale asi nepustili, že?
Dítě má podle paragrafu 28 zákona o zdravotních službách právo na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců (nebo minimálně jednoho). Technicky by to šlo vykládat asi i tak, že rodič může být i při operaci dítěte v celkové anestezii. My to klientům nedoporučujeme. Spíš se snažíme vždycky dosáhnout toho, aby rodiče byli s potomkem, dokud dítě neusne, a pak od chvíle, kdy se probouzí. Někde uspávají děti na předsálí, jinde na sále, někde se dohodnou na premedikaci na pokoji tak, aby dítě odjelo od rodiče už natolik „mimo“, že nevnímá. Nikdy by ale oddělení od rodiče nemělo dítěti způsobit stres, a to jak před narkózou, tak při jakémkoli jiném vyšetření. Opravdu nelze akceptovat postoj jednoho lékaře, který říká: „My tu děti dáváme k rodičům až ve chvíli, kdy se s námi (děti) začnou po probuzení z narkózy prát. V tu chvíli totiž víme, že jsou v pořádku.“ To považuju za děsivé! Sama vím, jak je člověk zmatený, když se z narkózy probere i jako dospělý. Proto s klienty vždycky chceme dosáhnout toho, aby byli u probuzení po operaci přítomni.
Jak je to s pobytem rodiče na takzvaném dospávacím pokoji?
Právo na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců se vztahuje i na pooperační dospávací pokoj. Je fajn myslet na to, aby nedošlo k narušení nebo omezení práv ostatních pacientů. To je ale spíš úkolem nemocnice.
Asi bych ale i já jako rodič podle toho mě upravit svoje chování.
Určitě nesmíte šířit žádné informace, které jste slyšela o jiných pacientech. Neměla byste si okolních pacientů ani nějak víc všímat. Zamezení vizuálního kontaktu jde zařídit třeba díky plentě, která pokoj rozdělí. Ale to je taky úkol pro zdravotníky. Že kolikrát toto řešit nechtějí, rozhodně není důvod pro omezení přítomnosti rodiče.
Máme rodinnou zkušenost: Desetiletá holčička šla na lumbální punkci a zdravotní sestra mamince sdělila, že od šesti let výš už s ní být na nemocničním pokoji přes noc stejně být nemůže.
Dítě je z hlediska zákona dítětem do osmnácti let, a do tohoto věku platí právo dítěte na nepřetržitou přítomnost rodiče. Ohledně toho šestého roku snad jen to, že do šesti let věku dítěte platí hospitalizaci doprovodu zdravotní pojišťovna, u starších dětí si doprovod platí hospitalizaci sám. Výjimka může nastat například u dětí s nějakým handicapem nebo s extrémně závažným onemocněním, to schvaluje revizní lékař pojišťovny. Právo na přítomnost ale neznamená, že doprovod vždy dostane postel a jídlo. Znamená to, že ho nemůže nikdo vyhodit od dítěte. Což v praxi může vypadat tak, že doprovod sedí na židli u postele dítěte.
Co když lékař odmítá, abych byla při nějakém menším zákroku s tím, že nemá rád, když mu někdo kouká pod ruce. Já samozřejmě nechci, aby moje dítě ošetřoval vystresovaný lékař, na druhou stranu se mi nelíbí, že by mělo takový zážitek absolvovat beze mě.
Je dobré lékaři vysvětlit své postoje a důvody. Protože porozumění v tom, co a proč rodič chce, může být zásadní. Zkusit proto lékaři vysvětlit, že mu nechcete koukat pod ruce a kontrolovat kvalitu jeho práce, že tam chcete být pro dítě, abyste ho uklidnili, utěšili a vysvětlili mu, co se bude dít.
Co když to nepomůže?
Já osobně to mám nastavené tak, že to tak trochu je, jako kdyby řidič autobusu řekl, že nechce v autobuse cestující, protože mu budou koukat pod ruce, jak řídí. To přece také není relevantní argument. Někdy lékaři vidí jako problém, že se rodiče ptají a že jim musí vysvětlovat, co a proč s dítětem dělají. Jenže to je základní právo pacienta – vědět, co se děje! Pacient, potažmo jeho zástupce, s tím navíc musí (pokud nejde o život zachraňující úkony) souhlasit! A to rodič, který stojí venku nebo čeká na dítě na pokoji, udělat nemůže. Podle zákona by vlastně bez přítomnosti rodiče neměl lékař dítěti ani změřit teplotu. I proto tam rodiče potřebuje a může to být argumentační cesta. Ale prosím: Mějte na paměti, že je třeba diskutovat v klidu a s respektem. Lékař by měl vždy vědět, že ho respektujete jako odborníka na kvalitu péče. Zároveň by ale měl chápat, že odborník na dítě, které má před sebou, je nejlépe dítě samotné, anebo jeho doprovod, který ho zná nejvíc. A tyhle dvě odbornosti by měly být v souladu a hledat nejlepší řešení.
Promiňte, že se ptám stále dokola, ale co když ani tak lékař na moji přítomnost nepřistoupí?
Můžete odejít, nebo trvat na reverzu, díky kterému převezmete odpovědnost za výsledek formy péče, kterou chcete.
Můžu požadovat přivolání nadřízeného?
Situace, kdy jsou rodiče vyhazováni, je vlastně dost často jen o tom, kdo to déle vydrží. Kdo má pevnější nervy. Je to šílené, ale je to tak. Ano, jde jít i cestou nadřízených. Výš a výš. Někde se sestra odvolává na primáře, a když si ho necháte zavolat, najednou to jde. Nebo to nejde, pak je potřeba jít ještě výš.
Pohádka o kohoutkovi a slepičce.
Tak nějak. Sestra říká, že primář, primář říká, že právní, právní říká, že ředitel. A tak si je postupně necháte volat. Někdy se fakt dostanete až k řediteli, někdy to po dvou kolech přítomní vzdají a nikdo další už nepřijde. Argumentace je stále stejná: Zákon říká, že… Metodický pokyn ministerstva zdravotnictví říká, že… Často se při takovém kolečku setkáte s tím, že: Vnitřní řád nemocnice říká, že… a zákon nás nezajímá. Jenže tak to nejde, zákon je vždy nadřazen vnitřnímu řádu! A pokud je ve vnitřním řádu něco, co je protiprávní, tak to bohužel není z hlediska zákona platné.
Co si ohledně této problematiky může nemocnice do vnitřního řádu dát?
Třeba, že při vstupu na JIP rodič musí projít filtrem, nebo si vzít sterilní plášť a podobně. Ale nejde říct, že na oddělení má přístup od–do anebo jen v určité dny. To odporuje platným zákonům.
Říkám si, jak tohle dohadování asi ponese moje dítě…
To je hrozně těžké. Pro některé dítě je asi snazší zvládnout, že rodič odejde, ale myslím, že to jsou výjimky, spíš to pro něj bude traumatizující. Samozřejmě některé děti potřebují spíš klid než vyhrocené hádky rodiče a doktora. Jenže to, že se za dítě postavíte a nevzdáte se, i když je to někdy nepříjemné, ho může utvrdit v tom, že ho prostě neopustíte. Naopak pokud se situace vyhrotí a dítě, které se bálo už předtím, se pak po konfliktu bojí ještě víc – to mu zřejmě vůbec nepomůže.
Když se nedohodneme, můžou zdravotníci kvůli mému požadavku být s dítětem zákrok třeba i zrušit?
Stávat by se to nemělo a podle zákona to udělat nemohou. Jenže se děje plno věcí, které nejsou v pořádku. Zrovna tohle se pak i špatně prokazuje. Protože lékař napíše do dokumentace, že rodič zákrok odmítl a nedokážete mu nic. Pokud se k takové situaci schyluje, je potřeba si promyslet dvě věci: jak důležitý a akutní zákrok je a jak moc těžce dítě ponese, pokud od něj odejdete. Někdy je prostě nutné nechat zákrok udělat a pak řešit trauma, které dítě má. A někdy to jde odložit a najít jinou nemocnici. To je hrozně individuální, v tomto si netroufám nikdy klientům radit co dělat.
Říkáte, že se to ex post špatně dokazuje. Můžu si lékaře nahrát?
Někdy je to jediná šance, jak získat důkaz, že k takovému jednání došlo. Já chápu, že je to pro mnoho lidí eticky sporné jednání. Pokud jsme ale stále v situaci, kdy jsou stížnosti rodičů na porušení práv dítěte zamítány jen proto, že „je to slovo proti slovu“, tedy, že neexistuje důkaz, tak není jiná možnost, než si důkaz zajistit. Lékař je povinen do dokumentace zapsat, že zákrok odmítl on, protože rodiče nechtěli dítě opustit. Jenže on si je vědom toho, že porušuje zákon, a takto by se sám udal. A to neudělá.
Není to nezákonné – nahrát si někoho?
Podle občanského zákoníku lze nahrávat bez vědomí a souhlasu druhé strany a nahrávku použít pro ochranu vlastních práv. Určitě ji ale doporučuji nikde nezveřejňovat, tím byste si akorát nadělali zbytečné problémy. A ze zkušeností klientů určitě nedoporučuji přiznávat, že nahráváte, jen to situaci zbytečně vyhrotí.
Iniciativa Být spolu je normální se zaměřuje na zavedení přístupu, který respektuje rodiče a jiné blízké osoby jako rovnocenné partnery v procesu léčby dítěte, a realizujete ji spolu s Petrou Sovovou z Hnutí za aktivní Mateřství. Veřejně vás podpořila řada známých osobností.
Jsme moc rádi, že projekt získal tak skvělou podporu, jako je ambasadorství a finanční podpora Lilie Khousnoutdinové, která se společně se Zdenkou Šíp Staňkovou (Děti jsou taky lidi), Davidem a Michalem Vaníčkovými (Dva Tátové) nebo primářem havířovské nemocnice Hynkem Canibalem a skvělou vrchní sestrou z téže nemocnice Ivonou Mikulenkovou se nechali vyfotit a kampaň propagují. Významná je i záštita vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové nebo podpora náměstka ministra zdravotnictví Josefa Pavlovice. Každé takové podpory si moc vážíme.
Ágnes Bučinská Němečková
Vedoucí poradenského centra Českého helsinského výboru, členka Výboru pro práva dítěte při Úřadu vlády ČR a pracovních skupin Ministerstva zdravotnictví a Vládní zmocněnkyně pro lidská práva, zabývajících se ochranou práv pacientů. Od roku 2017 se aktivně věnuje specificky právům dětí a rodičů v nemocnicích – je vedoucí projektu Být spolu je normální.