Jsem velká specialistka na to neustále se něčím nervovat a dennodenně hledat způsoby, jak sama sebe uklidnit. Dneska vám přináším uklidnění na všechny pochybnosti, jste-li dobrá maminka…
Bude to sice trochu jako argumentovat uříznutou nohou (rozumějte – jako uklidňovat se při jakémkoli průseru pořád dokola tím, že hlavní je, že nemáte uříznutou nohu), ale jsem si jistá, že to bude fungovat. Pojďme na to.
Jsem hrozně nejistá matka. Navzdory mým fejetonům a navzdory nadšeným radám a videím na mém Instagramu mě neustále provází stejné strašidlo: Nedělám něco špatně? Neubližuji něčím, co teď dělám, dlouhodobému vývoji Alfrédky? (A když už vyčerpám všechny nejistoty: Neubližuju jí tím, jak se neustále nervuju, jestli jí neubližuju?!)
A samozřejmě, recept zná úplně každej: Nenervovat se, uvolnit se a být v pohodě, protože v pohodě máma znamená v pohodě mimino. Jasně. Akorát, že my ženský se neumíme uklidnit na povel, když na nás někdo houkne: „Uklidni se!“
Poslední měsíce se dost zabývám dětmi bez rodičů. Chystám se spustit web, který o nich bude přinášet příběhy, a tak je mi tohle téma teď blízké. A jsem ohromená tím, jak jsou děti podle všeho ke svým rodičům shovívavé. A to i k těm, kteří se jim ozvou jednou za půl roku.
Touha dětí je prostší než ta naše. Chtějí s námi jen být. U všeho, i u toho, co děláme špatně.
Kteří jsou k nim lhostejní, zlí, neschopní žít vlastní život. Děti přesto nikdy nepřestávají toužit prostě se svými rodiči být.
Nikdy své maminky nepřestávají milovat a toužit po jejich přítomnosti. Takže zatímco největší touha nás žen je být „dokonalá maminka“, která nikdy nic neudělá špatně, touha našich dětí je prostší. Prostě s námi být. U všeho, i u toho, co děláme špatně. Protože dělat něco špatně, to je život. A ten s námi naše děti chtějí žít, a to je to nejcennější, co jim můžeme dát. Vedle toho je všechno ostatní naprosto jedno.
Asi jste teď vzhlédla od fejetonu, který si čtete u kafíčka nebo ve vaně, a zeptala jste se: Takže Doležalová po mně chce, abych byla pyšná na to, že jsem svoje dítě neodložila do dětského domova? To se už asi úplně pomátla, ne?
Já vím, zní to jako ta uříznutá noha. Jenomže je v tom někde hluboká pravda o životě. To, co s námi naše děti zažijí, je přesně to, co si přály zažít. Čím víc se snažíme být dokonalé, tím víc stresu a tlaku vnášíme do života nám a našim dětem.
A z pocitu nejistoty a nedostatečnosti neustále našim dětem vytváříme program, zaplňujeme jim čas, zabavujeme je, hledáme, kde bychom vyřešily jejich záležitosti, které právě třeba potřebují řešit ony samy. Tolik se obáváme, jestli jsme dobré, až máme někdy tendenci být spíš dirigentem než maminkou. To, že jsme tady pro ně, když samy požádají, zapláčou nebo se na něco zeptají, už samo o sobě naplňuje „být mámou“. To stačí. Být mámou je nejvíc, co někomu můžete být. Bez metod, bez konceptů, bez knih, bez rad, plné bezradnosti, únavy a nespokojenosti. Všechno se počítá. Všechno je v pořádku.
Co kdybychom jednou s našimi dětmi dělaly to, co dělat chceme, a ne to, co si myslíme, že bychom měly? Co kdybychom se jen tak válely a mazlily a nedělaly nic, když máme zrovna den blbec? Našim dětem je úplně jedno, jak moc „dobře“ si počínáme.
Protože i když děláme chyby, nikdy nepřestaneme milovat celým srdcem. A to je nakonec to jediné, co se počítá.
10 zásad dobrého rodiče