[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsem podruhé otěhotněla, oživily se mi hodně nepříjemné vzpomínky na první porod a chtěla jsem ten druhý prožít líp. Bylo mi jasné, že musím zpracovat trauma z prvního porodu. Sháněla jsem informace a našla kurz hypnoporodu – kurz jemného zrození a hlavně knížku Lucie Groverové s názvem Aby porod nebolel.
Zaujalo mě to, že autorka – maminka pěti dětí – porodila první dítě v porodnici a další čtyři děti sama doma, přičemž ty poslední dvě bez bolesti, což je normální a zdravý porod. Konečně mi někdo potvrdil, že to, co jsem prožila v porodnici, nebylo v pořádku!
Dozvěděla jsem se, jak je tělo na porod připravené, že když se žena nestresuje a je naladěná na porod, ví přirozeně, co má dělat, cítí tlak, ale ne nesnesitelnou bolest. Po mé vlastní zkušenosti už tomu věřím. Pochopila jsem, že porod je v hlavě. A že těhotenství může být cesta, jak pracovat na sobě, a změnit tak blížící se porod. Vše je jen v mých rukou.
Vojtíšek byl vymodlené dítě po čtyřech nevydařených těhotenstvích. Bála jsem se o něj, bála jsem se nemocnice, nedokázala jsem ten strach zvládnout a stres oddaloval porod.
12 dní po termínu, který mi naordinovali, hrozba z vyvolávání, další stres. Rozhodla jsem se, že si nechám porod raději vyvolat akupunkturou. Jenže jehličky na mě zapůsobily tak, že první porodní fáze trvala sotva pár minut a hned přišly strašně silné a velmi časté kontrakce, ale porod nepostupoval.
Přestože u mě byl jen manžel a moje domluvená porodní asistentka, byl to pekelný zážitek. Tehdy jsem chtěla mít porod bez epidurálu i nástřihu, ale po té zkušenosti bych byla pro jakýkoli způsob, který by rodičkám v podobné situaci ulevil od bolesti.
Když se Vojtík konečně narodil, byl natolik vyčerpaný, že první dva týdny jen spal, skoro nejedl. Pak ale přišly bezesné noci a plačtivé dny a tak to běželo celý rok. Dodnes je Vojtík neklidný a nespokojený.
Během těhotenství s Rozárkou jsem se pomocí afirmací a dalších příjemných věcí připravovala na okamžik zrození a snažila se zůstat v klidu i v den, kdy jsem cítila nejasné první kontrakce.
Večer jsem uložila Vojtíka a sledovala, jak budou pokračovat. Byla jsem s porodní asistentkou domluvená, že až budou časté a pravidelné, zavolám jí a společně vyrazíme do porodnice, abych tam nebyla zbytečně dlouho předem.
Jenže v noci se nic zásadního nestalo a s rozedněním dokonce přestaly stahy úplně. Takže jsme si ještě dopoledne vyrazili s manželem a Vojtíkem na procházku, uvařili si oběd a šli si odpočinout.
Nespala jsem dlouho, když mě vzbudily docela silné, ale nepravidelné kontrakce. Napustila jsem si vanu, zapálila aromalampu, poslouchala afirmace, odpočívala a ladila se na porod. Asi po dvou hodinách se intenzita zvýšila, cítila jsem velký tlak, šla jsem na záchod a manžel volal asistentku s tím, že vyrazíme, jenže k tomu už nedošlo.
Najednou šlo všechno strašně rychle a do deseti minut byla malá venku. Manželovi vyklouzla do dlaní. Otřela jsem jí nosánek, byla bdělá, naprosto v pohodě, hned se na půl hodiny přisála. Já byla překvapená a šťastná. Když dorazila porodní asistentka, prohlédla ji, pomohla mi porodit placentu a já se cítila fit.
Protože následoval víkend, přišla se na malou podívat i následující dny a v pondělí jsme navštívili pediatra a oběhli matriku i zdravotní pojišťovnu. Vím, že se obvykle druhé dítě rodí snáz, ale jsem přesvědčená, že kdybych se zase nechala zablokovat vlastním strachem, neprožila bych zdravý porod a Rozárka by zřejmě nebyla tak pohodové a šikovné miminko.
Na porod často a ráda vzpomínám, ten pocit naprostého klidu, pohody a bezpečí bych chtěla zažívat každý den. Že je vše, jak má být. A ač se právě událo něco úžasného, zároveň je to i ta nejprostší věc na světě. Jsem přece žena a je pro mne přirozené přivést na svět dítě stejně jako uvařit své rodině dobré jídlo (jen si to mnohem více užiju).