[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jmenuji se Tomáš, je mi třiatřicet let, žiji v Praze a se svou o pět let mladší partnerkou Eliškou, očekáváme narození prvního potomka. Přítelkyně je už ve třetím měsíci těhotenství. Když jsem se tuto radostnou novinu dozvěděl, zahltil mě pocit obrovského štěstí a moc jsem se začal na miminko těšit.
S Eliškou se známe dva a půl roku, z toho poslední rok spolu žijeme ve společném velkém bytě na okraji města. V okolí je dostatek zeleně i možnosti sportovního vyžití, takže věřím, že dítě bude v dobrém prostředí. Vlastně jsme si tento byt kupovali už s tou vizí, že zde jednou budeme své děti vychovávat. Přáli bychom si potomky dva.
Přiznám se ale, že poslední dny mě přepadá jistá obava. Vím, že moje přítelkyně byla jako malá holka týraná a dokonce sexuálně obtěžovaná svým nevlastním otcem. Měla z toho svého času trauma, docházela pravidelně k psychologům.
Čtěte také: Za zavřenými dveřmi
Hned ze začátku našeho vztahu měla jisté psychické problémy, a to v podobě nezvladatelného hysterického pláče. Bála se, zcela zbytečně, že mě ztratí, že ji opustím, podvedu a že naše hezky začínající láska jednoho dne skončí. Bylo to hned po prvních měsících našeho vztahu.
Jak sama nyní s odstupem říká, byla v šoku z toho, že ji někdo miluje a má rád. Nic takového totiž ve svém životě ještě v takovéto míře neznala. Já jsem slušně vychovaný člověk a k ženám se chovám vždy s velkou úctou. A ona to, stručně řečeno, psychicky neunesla. Zhroutila se a skončila v rukou psychologů a psychiatrů. Zhruba po půl roce přestala brát léky a později přerušila i sezení u psychologa. Cítila se zdravá a psychicky v pořádku. A asi i byla.
Od té doby, co jsme spolu začali bydlet, se již žádné podobné záchvaty neobjevily a Eliška působí jako dospělá sebevědomá žena, která si je našim vztahem jistá. To mě velmi těší. Na druhou stranu vím, že porod a mateřství dokáže s ženskými hormony a potažmo s celou psychikou ženy, udělat také své. Bojím se, aby se její špatný psychický stav nevrátil. A pak mám přirozeně ještě tu obavu, aby v ní mateřství neprobudilo praktiky, na které byla zvyklá z vlastního dětství. Opravdu bych nerad byl svědkem toho, jak mé děti musí zažívat to samé, co prožívala jako malá holka ona. Sám sebe se s obavami ptám, zda bych tomu dokázal zabránit? A jak vlastně?
Samozřejmě, že první, co mě napadlo, bylo promluvit si o svých obavách s Eliškou. Rozhovor však skončil slzami. „Ty mi nevěříš, že dokážu být dobrá matka? Já bych nikdy nikomu neublížila, děti mám navíc ráda. To, co jsem prožívala já, bych nepřála nikomu. Jak si můžeš vůbec dovolit mi říkat, že bych byla něčeho takového schopná udělat našim dětem. Samozřejmě, že se nic takového nebude dít. Je mi smutno z toho, že tě to mohlo vůbec napadnout,“ reagovala Eliška.
Chápu, že její odpověď byla možná přehnaná, možná je přecitlivělá, jako ženy v těhotenství bývají. Já jí tou otázkou rozhodně ublížit nechtěl. Proto jsem se snažil vše urovnat a na toto téma se už nebavíme. Mé obavy ale zůstávají.
Radil jsem se s mojí dobrou kamarádkou, co by mi doporučila. Její rada, jakožto dvojnásobné matky, byla vcelku jednoduchá. Zkrátka mám počkat a nehrotit věci předem. „Je to tvoje partnerka, znáš ji několik let, něco jste spolu prožili. Teď spolu čekáte dítě, které jste plánovali. Tak jí přece musíš věřit, ne? Být tebou bych to v současné době rozhodně neřešila. Strašíš zbytečně, myslím si totiž, že naopak právě proto, co prožila, může být jako matka úplně dokonalá. Každá matka své dítě silně miluje a udělala by pro něj první poslední,“ poučila mě moje kamarádka. Rád bych věřil, že v tom má pravdu. Ale to mé obavy nevyléčí.
Máte někdo s podobným případem nějakou zkušenost? Pokud ano, budu vděčný za každou radu. Napište mi, prosím, třeba do diskuze pod článek. Děkuji.