Ve 22. týdnu těhotenství jsem šla na kontrolní „velký“ UZ. Moc jsem se těšila, až mojí malou holčičku uvidím 3D, navíc už jsem pociťovala pohyby. Pan doktor mi kroužil po břiše a pak přišla otázka, po které mě polil pot: „U vás v rodině nebo u otce dítěte má, nebo měl někdo rozštěp?“ Nikdo! Nechápala jsem se, proč se mě na to pan doktor ptá. Řekl mi, že u mojí holčičky je patrný. Chvíli jsem nedokázala vnímat svět, hlavou mi běželo strašně moc myšlenek. Ale zhluboka jsem se nadechla, abych vnímala dobře doktora. Ihned mi odebral plodovou vodu a vzali mi krev. Poté jsem byla odeslána na UZ srdíčka.
Tři dny jsem čekala na výsledky plodové vody, měli mi zavolat kolem druhé hodiny odpoledne. Překvapivě jsem se ani nebála, věřila jsem, že bude vše v pořádku. Když zazvonil telefon a pan doktor mě ujistil, že je vše v pořádku, že rozštěp není vázán s další vadou, byla jsem šťastná. O rozštěpech jsem toho moc nevěděla, ale věděla jsem, že dnes se operace provádí po narození a na dětech není prakticky nic vidět.
Do porodu jsem měla 17 týdnů a po celou dobu jsem hledala informace, komunikovala na různých fórech, až jsem našla cestu k Haně Broulíkové, zakladatelce www.zanovymusmevem.cz. To ona byla můj anděl strážný, poskytla mi mnoho informací ze svých zkušeností a nějaké fotografie. Do porodnice jsem odjížděla se vším seznámená a smířená.
Nastoupila jsem týden před termínem. Ležela jsem v Motolské porodnici. Prvních 13 dní jsem strávila na rizikovém oddělení, kde jsem měla možnost seznámit se s maminkami, které trápily různé obtíže. Oproti některým jsem rozštěp považovala za banalitu. Jelikož se Laurince v bříšku líbilo natolik, že ani po termínu nepřicházely žádné kontrakce ani nic nenasvědčovalo tomu, že by měl přijít v nejbližších dnech porod, byla mi dána vyvolávací injekce.
Laurinka se narodila 3. 12. 2009. Byl to nejkrásnější den v mém životě. Když Laurinku přinesly omytou, abych si jí mohla poprvé pochovat, byla jsem nejšťastnější člověk. To, že měla rozštěp, navíc ještě i rozštěp čelisti, mi bylo jedno, protože to byla moje dcera a já ji brala takovou, jaká je. Dalším štěstím pro mě bylo, že se bez problémů přisála k prsu, takže jsme mohly začít s kojením.
Druhý den jsem dostala veškeré informace ohledně operace. Bylo příjemné, že jsem se nemusela o nic starat, vše zařídila dětská doktorka, která zavolala panu doktorovi Borskému a o všem mě přišla informovat, já tedy měla dostatek času na to se s Laurinkou začít seznamovat a učit se o ní starat. Měly jsme na to celý týden.
V pátek 11. 12. 2009 přišel den D. Za pouhý týden, co jsem ji měla, jsem si na ni zvykla a brala jsem ji takovou jaká je, i rozštěp mi přišel normální. Když si pro Laurinku přišli, brečela jsem jako želva. Odvezli mi ji kolem osmé ráno, ještě před tím jsem mluvila s panem doktorem Borským, který si Laurinku nafotil a stručně mě informoval o průběhu operace.
Kolem poledne pro mě přišla dětská doktorka a odvedla mě za Laurinkou. Díky Hance jsem věděla, jaký pohled mě čeká, takže jsem vše nesla statečně. Mohla jsem si svoji krásnou holčičku pochovat a pomazlit se s ní. Pak jsem za ní docházela do doby, než mě uvolnili z oddělení šestinedělí. Co ale čert nechtěl, objevily se u mě komplikace po porodu, takže jsem se k Laurince dostala až na poslední noc. Operace se provádí vždy v pátek a v neděli přišel pan doktor, aby sundal náplasti a zkontroloval stehy a také mi ukázal, jak o rozštěp správně pečovat. Nebojte se ničeho, není to složité, po pár výměnách trubiček se z vás stanou profesionálové. Motolskou nemocnici jsme opouštěli 16. 12. 2009 jako kompletní rodina.
Z Laurinky už je kus ženský, to, že je po operaci rozštěpu, nepozná prakticky nikdo a i ti, co o tom ví, se musí dlouze zadívat. Ještě nás čeká operace čelisti, která se bude provádět kolem osmého roku, až porostou druhé zoubky.
Všem nastávajícím maminkám rozštěpáčků přeju hodně štěstí a síly. Naši děti se od ostatních liší kosmetickou vadou, na druhou stranu je to pro nás výzva, protože máme mnohem větší šanci vychovat z našich dětí osobnosti a od mala je učit prioritám v jejich životě a tím krása rozhodně není.
Dále bych ráda tímto poděkovala všem, kteří se o nás tak báječně starali, protože i díky nim byl pobyt pro nás příjemnější, velké díky patří lékařům a sestřičkám jak na rizikovém oddělení, tak i na oddělení šestinedělí 2. Děkujeme.
Dáša a Laurinka
www.zanovymusmevem.cz