[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když byl můj syn na hřišti nováčkem, pokaždé jsem trnula hrůzou, že ho nějaké starší dítě převálcuje a obere ho o všechny jeho lopatičky a bábovičky, které sotva uměl používat. Tenkrát jsem nejednou zasáhla, i když bylo Edovi vše úplně fuk, Jen koukal jako puk a v klidu si nechal vše vzít. Burcovala jsem ho, aby se nedal a nenechal si všechno líbit. Přece nebudu mít ze syna flegmatického bublu, ne?
Uplynulo pár měsíců a Edík je na hřišti jako doma a jeho chování je teď suverénní, nakonec jsem se tedy dočkala. Donedávna si hrál, občas si s nějakým jiným dítětem vyměňoval hračky a celý akt se obešel bez konfliktů. Tedy až na výjimky… Asi před měsícem se rozhodl, že sem tam nějakého kámoše oloupí. Měla jsem tedy nervy v kýblu.
Jelikož děti nerozlišují, jestli jsou kyblíčky a lopatičky, které se povalují na pískovišti jejich nebo cizí, dochází často k lítým bojům. I když pokaždé nosím s sebou tašku plnou pískového náčiní, syna většinou nejvíc zajímají cizí a ostatní děti to mají stejně. Ze začátku jsem hned přiskočila a zkoušela děti uklidnit a nabízela jsem jim jiné předměty. Bylo to vždy úplně zbytečné a děti nakonec většinou popadl hysterický záchvat. Několikrát jsem musela Edu prostě naložit do kočáru a odvézt domů.
Nakonec jsem usoudila, že už se do dětských sporů míchat nebudu. Také se musí naučit fungovat v kolektivu a prosadit se. Čím dřív začnou, tím líp pro ně. Vlítnu jim do toho, jen když se situace opravdu začne vyhrocovat. S tímto přístupem jsem v praxi zjistila, že se děti bez dospěláckého zásahu chvíli přetahují a pak si v klídku jde každý po svém - buď s trofejí, nebo prostě bez ní… Takový je život. A nervy mám zase v pořádku!
Vaše Adéla