[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jenže se velmi lehce plánuje a hůře praktikuje přímo doma. Děti mají snad vrozenou bordel mánii! Můj dvouletý syn má neuvěřitelný dar udělat během dvou minut z uklizeného bytu království hraček a všech krámů, které má právě v oblibě. Neustále něco přenáší, vyndává ze šuplíků, odnáší boty, strká nakousaná jablka do knihovny mezi knížky… Své krabice na hračky zásadně celé vysypává na zem, místo aby si z nich vzal jen jednu konkrétní věc. A největší peklo jsou dřevěné kostky! Je jich šílené množství a jsou všude: nejen na zemi, ale také na záchodě, v lednici a mezi čistým povlečením. Někdy se musím smát, když něco takového objevím.
Je sice fajn, že si Edík tak pěkně hraje, ale každý večer mě do nedávna čekaly galeje. Minimálně půl hodiny mi zabral povrchový úklid všech těch autíček a spol. Pěkný „opruz“. Pořád jsem si říkala: kéž by si to dítě už uklízelo samo. A krátce po jeho druhých narozeninách jsem ho začala drezírovat. To je totiž přesně ten věk, kdy jsou děti samostatného úklidu schopné. Nečekala jsem zázraky, ale kupodivu se Eda chytil rychle. Úklid jsem pojala jako hru, jakýsi úkol, který syn musí každý den splnit ještě před večeří. Stále jsem mu opakovala, kam co patří a pak ho z toho zkoušela. Za každé správně umístěné auto či plyšáka jsem ho nesmírně chválila a začalo to fungovat. Po pár týdnech jsem už nemusela asistovat, Eda už věděl automaticky kam co dát. Dokonce dostal mini sadu na uklízení: dětský kyblík, mop a koště. Teď mi pomáhá „jako“ při běžném úklidu a je moc rád, že dělá něco dospěláckého. Jak výchovné!
Edíkovo uklízení má ale i své stinné stránky, protože moc dobře monitoruje, kde co v bytě leží. Když například dám vázu na jiné místo, hned ji vrátí na to původní. Má prostě rád svůj vlastní pořádek:-)!