[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Rozhodně své dítě nepodceňujte. Moc dobře si pamatuje, kdy mu jaký zákaz či lumpárna prošla. Bohužel, jsem odjakživa měkota a tak mnohdy povolím, jen abych vyhověla sobě nebo někomu jinému. Jenže u dítěte to není nejlepší vlastnost.
Málokdo umí odolat prosebnému a urputnému dětskému pohledu (či neustávajícímu řevu). Pokud jde ale o zásadní výchovné kroky, musíme v sobě vše zatvrdit a vydržet. Nemyslete si, že když povolíte jen jednou jedinkrát, obejde se to bez následků.
U nás se jeden čas hodně řešila televize. Říkali jsme si s manželem, že pár dílů krtka na DVD našemu synovi neuškodí, a když jsme si potřebovali orazit, pustili jsme mu ho. Za velmi krátkou dobu se z dívání na televizi stala posedlost a tak jsme museli vše radikálně utnout. Stálo nás to hodně úsilí, abychom tento návyk odbourali. Až jednou, když jsem byla hodně unavená a nebylo mi dobře, Edík stál u televize a zase šíleně řval, že chce vidět Krtka. Už jsem to neustála a vytáhla ho.
Tímto krokem jsem úplně zadupala do země všechnu důslednost, kterou jsem v sobě vydolovala. Od té doby Eda moc dobře ví, že když se bude stavět na hlavu a ječet, prostě mu to projde, i když se už udržím a nepovolím. Jednou to prostě vyšlo…
V důslednosti musí být jednotná celá rodina. Nemělo by se stávat, že vy dítěti něco zakážete, ale u babičky či tety má to samé dovoleno. Je tedy nutné uzavřít se všemi pakt. Je to ale moc těžké, zvlášť když jde právě o prarodiče, kteří z principu svá vnoučátka rozmazlují. Nedávno jsem třeba zjistila, že moje máma dává přes můj výslovný zákaz Edovi před den dudlík. Že prý se zbytečně trápí… Vyřešila jsem to tak, že už mu k babičce žádný dudlík nebalím. Nechci, aby můj syn chodil ještě ve dvou letech s dudlíkem v puse. A takových příkladů jsou desítky…
Přeji pevné nervy a vůli!
Vaše Adéla