Maminka.czDěti a mateřství

Vaše Adéla: Moje dítě loudí!

Adéla Vedralová 4.  1.  2011
Papání dětí je někdy pěkné drama. Zvlášť když se jim do dobrůtky na talíři moc nechce. Maminky s tímto problémem často závidí těm, kterým mimi pěkně zbufne vše, co vidí. Jenže i to může být někdy pěkně náročné...

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Apetit našeho 16 měsíčního broučka je v současné době nezměrný. Bohužel mu poslední dobou nestačila docela slušná porce, co má na talířku. U oběda se mlsně poohlížel kolem sebe, jestli ostatní náhodou nejedí něco lepšího.

Za vším hledejte babču!

Pokaždé, když přijedeme k mojí babičce na návštěvu, s radostí si při pohledu na mého nenasytného syna pochvaluje: "Ten váš Edík si pěkně dává do nosu, radost pohledět! Jako Otesánek. To není jako s tebou, nedalo se do tebe nacpat vůbec nic!"Srdečně mu nabízela vše, na co si ukázal a když jsem chtěla zasáhnout, odpálkovala mě. Prý malému nic nedopřeji! Mohla jsem si panty ušoupat, když jsem jí odporovala argumenty, že je to nevýchovné, že nesmí sladké a slané...

Čtěte také: Zavádění příkrmů je fuška...

Pokaždé, když jsem se nedívala, šoupla Edovi do pusinky v lepším případě kus buchty. A tak se můj syn naučil skvěle loudit. Jeho psí pohled by mu při pohledu na kus žvance mohl závidět kdejaký baset. Jakmile rozeznal jen nepatrnou vizuální odlišnost svého a našeho jídla, začalo peklo.

Okamžitě odsunul svůj talíř a za pokřikování urputného "neneneneneeeeeee!" natahoval ručičky a hodlal se zmocnit mojí porce. Pomalu jsem se začala stávat otrokyní tajného pojídání oběda, když syn usnul, abych ho zbytečně nedráždila. Ale to přece nešlo dělat do nekonečna. Co s tím? Zkuste batoleti vysvětlit, že mu nesmíte dát slané a tučné jídlo, jako karbanátek nebo uherák...

"Tady pomůže opravdu jen a jen důslednost a železné nervy, prostě musíš párkrát vydržet a dělat slepou a hluchou. Dítě jednoho dne pochopí, že nic jiného nedostane, i kdyby to bylo až po sté. A také omezte návštěvy u rizikových osob," poradila mi kamarádka, která si prošla něčím podobným dokonce dvakrát.

Tak jsem se obrnila a usedla s tím mým hladovcem opět k jednomu stolu. Na jeho gesta a řev jsem se snažila nereagovat. Bylo to fakt šílené. Najedla jsem se a trpělivě čekala, až Eda sní svou porci. Někdy to trvalo i 40 minut, než se umoudřil a pochopil, že když nesní to, co má před sebou, bude mít hlad.

Už po týdnu jsem viděla změnu. Sice se stále poohlížel, ale neřval. Hurá. Po dalším týdnu už si hleděl svého a žádné divadýlko se nekonalo. Teď ještě zbývá zpacifikovat babičku... Ale to bude asi o dost náročnější úkol!

Vaše Adéla

Čtěte také: Zavádění příkrmů je fuška...

Témata: Děti, Vaš, Lou, Karbanátek, Otesánek, Uherák