Některé ženy během sladkého očekávání kvetou a cítí se víc sexy, než kdykoliv předtím. Odvážnější budoucí maminky se dokonce nechají profesionálně fotit nahé ve finálním stadiu těhotenství.
Své bříško a nějaká ta kilča navíc hrdě vystavují na odiv celému světu. Najdou se ale i takové těhulky, pro které je vidina focení zlou noční můrou a zrcadlu se vyhýbají obloukem. Proč? Protože si připadají doslova jako ropuchy. Do jaké skupiny zapadáte vy?
Já to s mým sebevědomím měla jako na houpačce. Jednou ze mě sálala sebejistota a jindy zas naopak. A to mi můj manžel každý den několikrát opakoval, jak jsem krásná, že po mě stále bezmezně touží a moje desítky kilogramů navíc jsou mu fuk. V tom jsem měla docela štěstí, protože znám spoustu žen (včetně mé matky), které si v těhotenství od svého protějšku nejednou vyslechla větu: Doufám, že po porodu brzy zhubneš, jinak fakt nevim...
Hrošice, ropucha, slonice. Tato slova mě při pohledu do pěkně osvíceného zrcadla v koupelně napadala hodně často. Nejnižší sebevědomí jsem měla na konci prvního trimestru, kdy bříško nebylo ještě na pohled patrné a vypadala jsem, jako bych náhle přibrala deset kilo. Pamatuji si jeden děsivý moment ze zkušební kabinky. Ve všem oblečení, které jsem si vyzkoušela jsem vypadala příšerně. Připadala jsem si nafouklá a neforemná.
Tenkrát jsem se na místě sesunula k zemi s brekem a začala nadávat mojí nebohé kamarádce, která mi ochotně s nákupem pomáhala. Než jsem přijala fakt, že moje tělo prochází změnami, které fakt nezastavím, trvalo to celý měsíc. Do té doby jsem nechodila do společnosti a už mě ani nenapadlo se pěkně obléci. V mých očích to nemělo cenu.
Nejen moje tělo, ale i duše dostala co proto. Sebevědomí mi srazilo na bod mrazu i to, že mi dlouho nikdo nezalichotil. Zaskočilo mě také, že jsem unavená, méně výkonná v práci a neustále se na mě musí brát ohled. Když jsem kráčela ulicemi, zejména náctileté dívky si mě zkoumavě prohlížely jako pokusné zvířátko a z řad svých kamarádek jsem slýchla, že si neumí představit, že bych se JÁ dokázala postarat o ŽIVÉ dítě.
To všechno jsem v sobě hromadila až do chvíle, kdy mi to došlo. Mindráky jsem pustila k vodě a konečně si začala svůj výjimečný stav užívat. Nemá cenu bojovat se svým novým tělem ani ničím jiným. Změny, které se dějí mají svůj důvod a učí nás trpělivosti a připravují na změnu nejzásadnější, tedy narození miminka.
Nenechte se zdeptat tím, že vaše kolegyně z práce v těhotenství přibrala jen pár kilo a vy dvacet. Nebo že se za vámi pomalu ale jistě přestávají otáčet muži. S nikým se nesrovnávejte! Věřte, že po porodu se tomu všemu od srdce zasmějete, stejně jako já.
Vaše Adéla