[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Lucie, jak jste prožívala těhotenství? Měla jste nějaké tušení, že nepůjde vše podle plánu?
Už od prvotrimestrálního screeningu bylo patrné, že v těhotenství něco neběží podle plánu. Měla jsem málo plodové vody, miminko se opožďovalo růstem, postupem času byly zjevné špatné průtoky pupečníkem. Na četných kontrolách bylo zjevné, že se problém spíš prohlubuje, než lepší. A že pokud se miminko narodí, bude to určitě předčasně.
To vás muselo tedy pořádně vyděsit...
Šlo o mé druhé těhotenství, stále jsem se ale těšila na své první miminko. Můj obvodní gynekolog těhotenství nedával šanci a už ani nechtěl přebírat lékařské zprávy ze specializovaných pracovišť. Nezbylo než opustit gynekologa a hledat pomoc. Lékaři volili vyčkávací metodu. Čekalo se až do doby, než se při ultrazvuku objevily nulové průtoky, ve 26. tt. Tehdy jsem byla odeslána ke gynekologovi pro žádanku do perinatologického centra. S žádankou jsem si vytelefonovala termín návštěvy u Apolináře, kde mě po vyšetření rovnou přijali.
To jste byla zhruba v kterém týdnu těhotenství?
Bylo to 27+0. Po vyšetření mě okamžitě přijali na oddělení. Miminko mělo odhad půl kila. Jela jsem si domů pro věci a plakala. Nevěděla jsem, zda strachy, nebo úlevou, že má konečně někdo zájem mou situaci řešit. Při prvním rozhovoru s lékaři jsem se dozvěděla, že odteď se mé těhotenství počítá na dny. Zda se miminko dožije porodu, není jisté.
Váš příběh má ale naštěstí dobrý konec!
Ano, naštěstí dožilo! 28+0 ho ze mě vylovili. Vážil 420 gramů, měřil 28 centimetrů a "mňoukl" na pozdrav.
Co pro vás po porodu bylo nejnáročnější?
Po porodu byl jednoznačně nejnáročnější nedostatek informací. První zprávy se ke mně donesly až po půlnoci, tedy přibližně dvanáct hodin od porodu. Druhý den informační vakuum pokračovalo. Věděla jsem, že za synem mohu jít, ale po císaři se mi hrozně motala hlava. Patro nahoru a přejít křídlo bych bez pomoci nezvládla.
Takže jste opět musela cítit lehkou beznaděj. Jak jste si nakonec poradila?
S pláčem jsem volala mé milé kolegyni, zda by mohla přijet a za synem mě dovézt na vozíku. Přijela. Druhý den, okolo třetí odpoledne, se mi konečně podařilo vidět své miminko. Ačkoliv jsem věděla, jak je maličký, představit jsem si to nedokázala. Hlava se mi z toho celého motala ještě o fous více.
Kolik času jste v nemocnici s miminkem strávili?
První dny jsem za synem docházela co dvě hodiny, v souladu s jeho krmným režimem. Od první návštěvy jsem ho směla přebalovat, měřit mu teplotu a stříkačkou mu velmi opatrně vpravovat sondou do žaludku odstříkané mlíčko.
Kolik mlíčka vypije takhle malé miminko?
Prvně jsem ho krmila dávkami o objemu 1 ml. Dodnes si pamatuji, jak se mi třásly ruce. Doporučený čas pro přesun mléka ze stříkačky do žaludku byl 10 minut. Ale já vůbec netušila, jak moc je třeba zatlačit na píst.
Začátky musely být opravdu náročné...
První dny jsem na oddělení docházela celkem mechanicky. Obstarat, odstříkat, došoupat se na oddělení a za půl hoďky zase zpět. Pátý den, když byl syn stabilní a lékaři už s ním byli seznámení, dovolili nám první klokánkování. Přesně v té chvíli jsem odložila brnění strachu a začala se cítit jako máma. Od té doby jsem klokánkovala, kdykoliv to bylo možné. V nemocnici jsem byla každý den, vyjma jednoho, svatebního.
Jak dlouho jste nakonec byli v nemocnici?
Dohromady jsme v nemocnici byli 3 a půl měsíce. Prvních 9 dní po porodu jsem směla být hospitalizována, dlouhé mezidobí jsem dojížděla a k synovi mě přijali 14 dní před propuštěním, abychom se spolu sžili a naučili se krmit. A jídlo nám tedy moc nešlo :)
Propadla jste i temným myšlenkám, že to nemusí skončit dobře?
Temné myšlenky jsem měla zejména před porodem, tolik jsem si přála, aby už byl na světě. Když nám "mňoukl" na pozdrav, vnímala jsem už spíš vršky horské dráhy. Pravda je, že prvních 14 dní jsem byla v jakémsi sebeobranném režimu autopilota. Myslím, že dost temna přišlo paradoxně až po propuštění a opakovaných hospitalizacích. Člověk si vše představoval růžově. Pobyt doma, postýlka, kočárek, rodina. A ono to zase tak růžové nebylo.
Co vám nejvíce v tomto období pomáhalo na psychiku?
Mám báječného manžela a skvělé přátele. Tedy rozhodně ti.
Bylo naopak něco, co vám na optimismu ze strany okolí moc nepřidávalo?
Bylo náročné mluvit o tom, co se ve mně děje a neděje, neb nebyl, kdo by tomu rozuměl. A slyšet na vše univerzální „on to dožene“ nebylo to, co jsem potřebovala. Je skvělé, že dnes fungují různé facebookové skupiny. Přímo v porodnici maminkám s psychikou pomáhá Centrum provázení. A psychoterapeuty první linie jsou sestry a sanitářky na oddělení, fungují báječně.
Sama jste předsedkyní spolku Apolinářská nedonošeňátka – věnovala jste se této problematice už před tím, než jste měla sama osobní zkušenost, nebo vás to naopak profesně nasměrovalo tímto směrem?
Apolinářská nedonošeňátka nejsou profesí, nýbrž koníčkem. Jde o volnočasovou aktivitu, jejímuž provozu se věnujeme po večerech. Když děti ulehnou. Provozní náklady hradíme z vlastních kapes.
Dočetla jsem se, že spolek jste založila společně s dalšími třemi maminkami, kterým se děti narodily předčasně.
Ano, projekt vznikl na základě neutuchajícího vděku apolinářským lékařům. Jestli je něco nevyčíslitelné, je to život vlastního dítěte. U Apolináře nejenže zachránili život našim nedonošeným dětem, ale i těm donošeným pomohli zůstat v břiše co nejdéle.
Váš cíl a zaměření tedy byly celkem jasné!
My jsme chtěli pomáhat přímo neonatologii. Vrátit lékařům a sestrám jejich péči, dopřát maminkám a miminkům co nejlepší podmínky na té dlouhé a náročné cestě. A zprvu i ošetřit ta místa péče, která nám přišla nedostatečná. Zrovna tohle šlo samo. Zahájili jsme spolupráci s lékaři a sestrami a zjistili jsme, že jejich cíle jsou stejné jako ty naše. Primární je pro ně zdravé miminko a spokojení rodiče.
Zmiňovala jste, že Apolinářská nedonošeňátka nejsou profesí, ale koníčkem. Čím se tedy živíte?
Dříve jsem pracovala v malé IT firmě a notebook odkládala den před porodem. Něco před druhými narozeninami mého třetího dítka jsem dostala báječnou nabídku práce v kanceláři Dětské skupiny. Mezi kupou dětí tak úřaduji už přes rok.
Prostory ambulance a čekárny Neonatologického oddělení Porodnice Apolinář v Praze prošly nedávno rekonstrukcí. Co na tuto změnu říkáte? Máte už zpětnou vazbu od maminek, jak ony samy nové prostředí hodnotí?
Proměna se povedla nádherně. Vše je ve svěžím designu a výborné kvalitě. Nábytek je dělaný na míru. Veselé a hravé doplňky, sluníčkový nátěr stěn. Ze staré omšelé místnosti se stalo místo, kam je radost přijít s malým hrdinou. Maminky si prostory a jejich proměnu chválí. Líbí se jim velice. Ocenily nové prostory pro rehabilitace, zároveň také to, že bylo při rekonstrukci myšleno na starší sourozence, kteří dělají miminkům doprovod.