[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Protože naše nové auto – rodinná dodávka v extra prodloužené verzi – v době covidu pořád stálo, tak jsme si řekli, že nebudeme platit leasing, že koupíme nějaké ojeté. Partner Volkan našel něco, co mě doteď nepřestává překvapovat – mercedes v úpravě Binz, což je vlastně limuzína. Když s tím přišel, myslela jsem, že si dělá srandu. Vždyť to nemá vůbec žádný kufr a my v té době měli tři kočárky a čtyři plnohodnotné sedačky! Spory kolem auta se rozjely ad absurdum, jak už to tak v takových situacích bývá: Volkan končil argumenty typu „nerozumíš mi, nechápeš moje potřeby, nemůžu být tím, kým bych být chtěl“… Ustoupila jsem jen za podmínky, že budeme mít rakev a kouli. Takže máme. Nádhernou šestidveřovou limuzínu, která jezdí naprosto božsky, tudíž byl Volkan plně rehabilitován a já se mu hluboce omluvila. Nicméně je to samozřejmě úplný úlet. Kuriozita je, že já jsem oficiálně první vlastník, protože ji máme po jordánském králi, který pochopitelně nepotřeboval žádný techničák nebo značky.
Každý mi něco dal, ale každý úplně něco jiného. A v některých případech to byla i negativní zkušenost… Davida jsem rodila v pražském Podolí za pomoci porodní asistentky, která pro mě byla i dulou a kamarádkou gynekoložkou. Vlastně to bylo OK a nehodnotila bych to výrazně špatně, kdybych neměla zkušenost s domácím porodem u Iman, který byl úplně za odměnu. Uvědomila jsem si, jak strašně důležité je vnímat svoje tělo a dát mu důvěru. Atmosféra během domácího porodu byla tak jiná – obohacující a uklidňující. Co se týče dvojčat, tam jsem byla naprosto v rukou osudu. I když ve svých nejdivočejších snech jsem si domácí porod představovala i s nimi. Ve finále jsem ale porodila předčasně, rok a šest dní po Iman, takže jsem byla moc ráda za péči, které se mi v Podolí dostalo, moc za ni děkuju.
Ano, v rodině byla dvakrát dvojčata, a dokonce i čtyřčata, takže jsem tak trochu počítala s tím, že někdo z mojí generace si to vylosuje. Dokonce jsem si říkala, že bych dvojčata chtěla – nicméně jako první a ne jako poslední, což se mi tedy nepovedlo.
Rodila jsem ve třicátém třetím týdnu, sama jsem do posledního okamžiku nevěřila, že rodím. Vyrazili jsme z jižních Čech přímo od synova táboráku. Byl pátek večer a dostali jsme se do strašné zácpy. Můj partner je temperamentní Turek a v ten moment chytl nerva. Do toho se mi strašně chtělo na záchod, protože jak to v takových situacích bývá, tělo se chtělo vyprazdňovat. A on mi odmítl zastavit, že přece prý neporodím do záchodu někde na benzince! Jak jsme jeli odstavným pruhem vedle té zácpy, zastavila nás policie. Pak pochopili, že to opravdu není sranda, a vytáhli nás alespoň z té zácpy. Když jsme dorazili do Podolí, povídá mi pan recepční: „Co tady děláte?“ A já na to, že rodím a že potřebuju na záchod. A on že ale do záchodu se nerodí, to musíte do prvního patra… No vtipné to celé bylo.
Přesvědčovat jsem je nemusela, protože jsem přijela do Podolí už v momentě, kdy byl porod rozběhlý, což mi výrazně usnadnilo jakoukoliv diskusi na tohle téma. Bylo to neuvěřitelně překotné: v půl osmé mi praskla voda, během hodiny a půl jsme byli v Praze a já v deset hodin porodila Tea, o deset minut později Bena a za dalších deset minut placentu. Miminka mi odnesli, nebyla na tom nejlíp. S nimi odešel i Volkan a doktoři a já zůstala na porodním pokoji sama v tom oblečení, které ještě smrdělo od kouře z táboráku. Dostala jsem se do příšerného psychického stavu, šíleně jsem se rozbulela, protože jsem si najednou uvědomila, že mám sice čtyři děti, ale ani jedno u sebe. Slezla jsem z té porodní kozy a za kluky vlastně utekla. Proběhla jsem Podolím k inkubátorům, tam jsem byla už v jedenáct, koukali na mě jako na blázna, co tam takhle krátce po porodu dvojčat dělám...
Pět týdnů. Každý den jsem trávila šest hodin v Podolí. Ale musela jsem to nějak zvládat i proto, že jsem chtěla kluky kojit. Bylo pro mě důležité dát jim možnost stejné péče, jakou jsem dala dvěma předešlým dětem. Ta péče byla neuvěřitelně náročná i kvůli tomu, že jsem doma měla roční holčičku a syn David šel do první třídy.
Byla to strašná jízda! Kluky jsem kojila skoro sedmnáct měsíců. A minimálně v prvních třech čtvrtinách roku nebyli dostatečně silní, každé kojení se protahovalo na hodinu a půl. Před kojením jsem je musela oba svléknout, zvážit, obléknout, pak se přikládali, znova svlékli a vážili… A protože nevytáhli dostatek, museli se dokrmovat speciální stravou. Teď různě zvraceli, takže se museli zas dokrmovat znovu po tom, co se zvážili. A protože jsem měla moc mléka, musela jsem odstříkávat, což trvalo další půlhodinu. A za hodinu a půl se jelo nanovo… Musím říct, že si ty dva roky skoro nepamatuju, fakt jsem si hrábla na dno.
Máme babičku, první tři roky jsme měli postupně dvě skvělé chůvy, které chodily na pár hodin týdně. Velká výhoda byla, že partner pracoval z domova, takže se mohl zapojit víc. Obrovsky ho obdivuju, že byl schopný to takhle dlouhodobě zvládat. Nicméně pořád vedl a vede firmu se šedesáti zaměstnanci přes WhatsApp, což fakt není ideální. Navíc jsme teď koupili podíl v úžasném italském bistru, takže teď by se pomoc doma zase hodila.
Teo má problém s nožičkama – má je ploché a má vpáčené paty. Ale nemyslím si, že je to důsledek předčasného porodu, prostě to tak je. Já mám taky nohy do X. U Bena se, myslím, předčasný porod propsal trochu víc, měl problémy s plícemi a dnes trpí na respirační choroby. V momentě, kdy začne rýma, většinou mu spadne na průdušky a začne kašlat. Paradox je, že je fyzicky velmi zdatný, snad se už narodil s břišáky, má od přírody nádhernou vypracovanou figuru.
Už to bohužel – nebo možná naštěstí – nejde, jsem v menopauze – máme brzkou menopauzu v rodině. Takže další dítě už se asi neodehraje. Ale je mi to líto i proto, že už nikdy nezažiju být těhotná, porod, kojení…
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Lejla Abbasova | moderator (@lejla_abbasova_official)
Příspěvek sdílený Lejla Abbasova | moderator (@lejla_abbasova_official)
Ráno to máme rozdělené: já celou smečku vzbudím a pak přebírám roli svačinářky, děti totiž chodí do lesní školky, takže tam nemají svačiny. Připravuju všem snídaně a svačiny plus jeden den i obědy – nejméně deset jídel každý den. Volkan se je mezitím snaží probrat, pomoct jim s oblékáním a kontroluje, aby se dostatečně najedly. Pak řešíme oblečení adekvátně počasí. Jsou totiž většinu času venku, navíc je celoročně vozím v nákladním kole, takže taková ta ranní rozespalost v teplíčku auta nehrozí. Obzvlášť v zimě, protože jedeme 10 až 20 minut, to podle toho, kde má školka sraz. Já aspoň šlapu, ale oni sedí. Jsou hodně otužilí, hlavně nejstarší David, z něj úplně umírám, je schopný chodit v mraze jen v mikině. Obecně bývalo ranní oblékání peklo, v zimě pak horor, ale jak už jsou děti starší, zlepšuje se to, už se tolik nezasekávají jako dřív. Ale rána jsou podle mě méně náročná než večery. Ráno mám přece jenom ještě sílu, večer už mi energie dochází.
Doufám, že to tak není jenom u nás, ale já mám pocit, že děti večer vytáhnou všechny zbytky své energie z paty, z ucha, z posledního vlasu a stane se z nich naprosto neovladatelná smečka. Začnou lítat, honit se, pošťuchovat se, mlátit se, házet věcmi, odmítají jít spát.
Střídáme se. Jeden ukládá ty malé a druhý ukládá Davida. Je mu sice už dvanáct let, ale je to jeden z mála koncentrovaných časů, které u toho puberťáka ještě máme. Buď spolu čteme, nebo si povídáme co a jak, nejen o škole. Teď jsem do toho přidala, že se cíleně koukáme na sociální sítě, internet, ukládáme videa, u kterých mám pocit, že by ho mohla zajímat, nebo u kterých chci, aby je David viděl. Mladším dětem pouštíme pohádky. Čteme přes den, přiznám se, že večer už nemám sílu řešit, že každý chce jinou knížku a komu jsem četla víc a komu míň. Zůstáváme u všech, dokud neusnou.
Od letošního října je to už naštěstí lepší. Ještě nedávno jsem tomu večernímu jevu u nás říkala „Václavák“: úderem jedenácté se děti začaly postupně budit a chodit k nám. Vždycky přišlo jedno dítě, odvedli jsme ho zpátky a lehli si tam s ním. Můj partner je schopný usnout kdekoliv, já bohužel ne, takže jsem čekala, až usnou, a odešla jsem. V tu chvíli přišlo jiné dítě, takže jsem ho odvedla, zase jsem si s ním lehla a čekala, až usne. A pak další a další… I kdybych chtěla sebevíc, my se prostě všichni do jedné postele nevejdeme. Takže takhle probíhalo Noční korzo, Václavák. Jo, divoké to bývalo. Říkali jsme tomu služby: ten, kdo ukládal, měl službu přes noc, a pokud neměl druhý den práci, mohl se během dopoledne dospat.
Děti se samy ptají, jak to, že babička měla manžela, který byl černý. Jak to, že já jsem černá a ony vypadají naprosto evropsky. Akorát jedno z dvojčat je tmavší – a ten si to hýčká, že vypadá trošku jako máma. Ale je to pro ně spíš exotika, oni sami si nedokážou představit, co ta Afrika znamená. Jiný vztah k tomu má samozřejmě David, protože v Africe několikrát byl, jak na projektech mého nadačního fondu Asante Kenya, tak v Súdánu za dědou. Do slumů a dalších riskantních prostředí jsem se ho samozřejmě neodvážila vzít. Od té doby, co spolupracuju s neziskovou organizací RedTribe, která pomáhá na hranicích Keni a Tanzanie, jsem ráda využila té možnosti brát Davida s sebou. Odmalička jsem ho vedla k tomu, aby když já letím do Afriky, si vytřídil svoje hračky, že je dám dětem, které nemají tu možnost je mít. Bylo neskutečně silné, když je poprvé tamním dětem dal sám! Teď už to vnímá jako samozřejmost. A doufám, že zbytek smečky taky.
Relativně často, asi jednou za půl roku. Jde to jenom díky tomu, že mám neuvěřitelného partnera a strašně fajn mámu, jsou ochotní se hodně zapojit do péče o čtyři děti, která je fakt náročná, když já z provozu vypadnu.
Měla jsem fungovat čistě jako reportérka celého závodu. Nicméně těsně před závodem jsem se dozvěděla, že bych měla spravovat i sociální sítě, respektive dělat instagramové příběhy. Což pro mě byla teda naprostá novinka. Nejsem úplně ten typ, byla jsem z toho taková zaskočená. Nicméně to alespoň byl způsob, jak se s Instagramem přece jenom trošku víc skamarádit.
Olga se mi ozvala s tím, že ji oslovili, zda by se East African Safari Rally Classic chtěla zúčastnit. Ptala se, jestli je to dobrý nápad, protože v té době bude mít roční holčičku a protože ji bude chtít ještě kojit. Poslala mi itinerář a já jsem řekla, že si myslím, že je to bezpečné, protože Keňa je velmi turistická a stabilní. A ze srandy jsem říkala: „Hele, kdybys náhodou chtěla někoho, kdo ti tam bude fungovat jako podržtaška, tak já se děsně ráda zúčastním.“
Olga chtěla závod pojmout stejně jako svou předešlou účast na Dakaru, tedy polepit auto motivačními hesly. Tentokrát se ale vztahovala k faktu, že jsme tři mámy, které mají osm dětí. Vybíraly jsme hesla a citáty od světově uznávaných osobností, které působí na poli porodnictví a ženských témat. No u některých citátů mi přišlo, že by mohly působit nepatřičně z úst bílých žen brázdících Afriku. Že by obecně bylo přijatelnější a příhodnější, kdybychom v místě podpořily nějaký projekt. Holky se toho chytly. Shodou okolností jsme s Asante Kenya právě dostavěli porodní křídlo RedTribe Clinic, ale už jsme neměli peníze na jeho vybavení.
Ano, jsem za to nesmírně vděčná. Díky ní jsme vybavili porodní křídlo, především pro vertikální porod, a dopravili jsme tam jednu z našich nejlepších porodních asistentek Veroniku Štěchovskou, která tam společně s Lily (Khousnoutdinovou – pozn. red.) dovezla od Center porodní asistence Litoměřice a Bulovka nástrojové vybavení pro rizikové porody vedené v takto specifických podmínkách. Společně vedly úspěšný workshop právě na téma vertikálních porodů pro místní porodní báby – a ty se opravdu zajímaly, doptávaly se a těší se na další návštěvu Lily a Veroniky. Ta by měla proběhnout v srpnu, snad i společně s lékařem gynekologem, pokud se nám podaří získat nějaké příruční sono. Mám neskutečnou radost, ze se na místo za velmi dramatických okolností dopravilo vyšetřovací lůžko Gracie od společnosti Linet. Získala jsem ho od nich už asi před rokem a stále nemělo využití. Tak teď ho díky sbírce Porodní rally klinika má a já jsem šťastná jak blecha.
Ne, to je prostě jedna místnost. Moc rádi bychom ale měli oddělenou vyšetřovací a porodní místnost. A v ideálním případě i ještě „doležovací“, kde si ženy po porodu můžou odfrknout a strávit třeba den nebo dva podle toho, jak je potřeba. Takže plány máme a doufáme, že nám pořád bude přáno a lidi budou přispívat. Přičemž ještě nutno podotknout, že Lily a její Nadační fond Propolis33 násobí každou korunu zlatým řezem, čímž vlastně částku navýší o třetinu. To znamená, že čím víc lidé přispějí, tím víc peněz přispěje i Propolis.