Maminka.czŠkolák

Veďte děti k samostatnosti, pomůže jim to v budoucnu

Jak vést děti k samostatnosti? Odmalička a cíleně! Jen na to v dnešních podmínkách musíme jinak, než jak to bývalo za našeho dětství.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Většina z nás ty časy ještě pamatuje: V první třídě jsme spolu s aktovkou dostali klíč na krk a s ním i důvěru rodičů, že cestou nezabloudíme, nevezmeme si čokoládu od cizích pánů, zvládneme se sami nasvačit, nejlépe si i udělat úkoly, a v půl sedmé budeme doma na večeři.

Přesně v půl sedmé! Běda, když jsme se zpozdili, a co na tom, že nikdo z nás neměl hodinky, takže kolemjdoucí automaticky zvedali zápěstí k očím, ještě než někdo z dětské party oddrmolil obligátní: „Dobrý den, prosím vás, nevíte, kolik je hodin?“ Tahle „poslední svobodná generace“ má dnes děti a s nimi i velké a neznámé dilema. Ano, kroutíme hlavou nad rodiči, kteří vozí na kroužky ještě i dvanáctileté pubescenty, jenže když dojde na nás a pouštění dětí zpod ochranných křídel, je nám najednou úzko.

Kdy je vlastně ten správný čas?

A jak samostatnost dávkovat, abychom děti nezatěžovali ani přílišnou starostlivostí, ale ani zodpovědností, na kterou ještě nejsou zralé? „Hodně záleží na dítěti,“ soudí pětatřicetiletá Soňa. „Staršího syna pouštím do školy samotného až teď, v primě gymnázia, zatímco mladší, druhák, to v pohodě zvládne už teď.

Čím méně musíme zasahovat, tím lépe. Ať si vyřídí své věci samo.

 


Sice se hůř učí, je dyslektik, ale je mnohem praktičtější než jeho brácha, věčně zasněný malý intelektuál,“ směje se. Sama mám dvojčata ve druhé třídě a samy chodí domů zatím jen asi čtyři děti, které to mají ze školy kousíček. Žijeme v Praze a člověk sice věří svým dětem, ale už ne každému nervóznímu řidiči v odpolední špičce.

„Obecně se dnes samostatnost posouvá do pozdějšího věku,“ konstatuje dětská psycholožka Jarmila Klégrová z Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4. „Já jsem jezdila v sedmi letech tramvají z Vršovic do Dejvic na nápravný zpěv, z něj na klavír na Karlovo náměstí a pak jsem se zase jinou tramvají vracela domů.

Maminka mi ukázala, do které mám kde nastoupit, a když jsem se spletla a brečela, vždycky mi někdo poradil. Tehdy totiž panoval obecný dohled dospělých, a děti je poslouchaly.“ Ano, větší dohled, protože děti si běžně hrávaly venku, ulice jim byly hřištěm. Jenže to už dnes neplatí. „Samostatnost dětí je celospolečenská věc, souvisí s řadou faktorů,“ potvrzuje odbornice.

Nechte děti na pokoji

Proč je tak důležité vést potomky k samostatnosti? „Nejdřív aby si mohli sami hrát, později proto, abychom je mohli jednou vypustit do života,“ říká doktorka Klégrová. „Zodpovědnost je jednou z podstatných věcí, které budou potřebovat. Nejde jen o to, něco umět a vědět, ale taky se k tomu dokázat postavit, mít vnitřní jistotu, že to zvládnou.“

Kdy začít? Už batole nechávejte po chvilkách samo, ať se zabaví i bez neustálé asistence a přísunu podnětů. „Děti si přirozeně hrají se vším, co najdou; čím víc hraček, tím méně invence. Dítě pak jen těká od jedné k druhé. Zatímco když ho ,vyhodíte‘ na zahradu a ono si tam najde klacky a kamínky, nutí ho to ke tvořivosti víc než drahé hračky, které sice hezky blikají nebo zvoní, ale nic jiného neumějí. Vnukovi je rok a půl, a když mu dám tři vařečky a piksly od Nutrilonu, hraje si s tím celé dopoledne. Nemusíme děti pořád cíleně rozvíjet!“

Organizaci času dobře zvládají ty děti, které se věnují nějakému sportu.

 


Jarmila Klégrová doporučuje nechat děti na pokoji i na hřišti či pískovišti a zasáhnout jen v případě ubližování. Berte to jako první sociální trénink. „Někteří rodiče okolo dítěte pořád krouží, odtud termín helicopter parents,“ připomíná psycholožka. Přitom přehnanou péčí a nonstop dozorem paradoxně brzdíte dítko v rozvoji a znevýhodňujete ho, byť s nejlepším úmyslem. „Rodiče málo hledí na to, co je teď, a vychovávají dítě pro budoucnost, dospělost. Jenže pro to, aby jednou uspěly, je důležitá právě tvořivost!“ A k jejímu rozvíjení je třeba čas. Volný čas, který musí dítko naplnit samo.

Vyřídit si svoje věci

S nástupem do školky se dítě pozvolna osamostatňuje už jen tím, že najednou tráví větší část dne bez rodičů. V každodenním „provozu“ se navíc přirozeně učí samo řešit nejrůznější situace.

„Už v tomto věku se děti učí zařizovat si základní věci, třeba vysvětlit paní učitelce, že něco zapomněly. Ze zkušeností vím, že se většinou umějí ozvat,“ říká Jarmila Klégrová. A samozřejmě už se hygienicky ošetří, obléknou a obují, byť ještě s dopomocí a kontrolou. Už předškoláka můžete také zapojit do chodu domácnosti: může sklízet prádlo nebo vám ho podávat na věšení, odnést si ho do skříně; otřít stůl a připravit příbory, odnést prázdný talíř, o úklidu hraček nemluvě.

Další významný krok k samostatnosti představuje první třída. Zatímco někteří rodiče dlouho vše vyřizují za své školáky, jiní razí přístup: ‚Je to na tobě, starej se!‘ Čím méně musíte zasahovat, tím lépe,“ soudí Jarmila Klégrová.

ANKETA: Od kdy má být dítě samostatné?  

„Když dítě zapomene přezůvky nebo čip na oběd, je to přesně ta situace, kdy se o sebe má postarat samo. Třeba si vzít cvičky, které má v šatně na tělocvik, a druhý den je tam vrátit. Poprvé děti často nezvládnou ,problém‘ vyřešit optimálně, ale stačí poradit jim propříště. S úzkostnými dětmi se to musí natrénovat, u nich samostatnost nastupuje později. Často však mají oporu v praktickém, průbojnějším kamarádovi.“

Hlídat si čas

Je to jako u dospělých: někdo s časem umí zacházet, jinému to jde ztuha. Svým způsobem je to talent… Povědomí o čase je dobré ukotvovat už u předškoláků; s nástupem domácích úkolů se to bude sakra hodit. „Nejdřív jsem synovi, to mu byly čtyři, nastavovala kuchyňskou minutku, a když zazvonila, věděl, že končí hraní a jde se do vany,“ vzpomíná šestatřicetiletá Andrea, maminka druháka.

„Kupodivu to bral jako fakt a s dřívějším škemráním a vztekáním byl konec. Ta úleva! V první třídě jsem Kubovi dala do pokojíčku budík a ukázala mu, kdy začínají večerní pohádky. Jestli je chce stihnout, musí mít do té doby všechno hotové. Samozřejmě jsem na něj trochu dohlídla, ale dnes už si to víceméně ohlídá sám.“ Podle doktorky Klégrové je to ideální model. „Je na rodičích, aby svoje děti lehce popohnali a umožnili jim splnit, co chtějí,“ upozorňuje a dodává, že organizaci času většinou dobře zvládají děti, které se věnují sportu.

Malé velké sebevědomí
Předškolák: 3 až 3,5 roku

Malé velké sebevědomí


Ten je totiž nutí využít doslova každou minutu. Další způsoby, jak trénovat samostatnost? Nechte děti spolurozhodovat o tom, kam se pojede na výlet, co budou dělat odpoledne nebo o víkendu. Anebo vymyslet program po mladšího sourozence či kamaráda.

„Vyzkouší si, že to není tak snadné, ale pokud děti jeho plán přijmou, získá tím určitou osobní prestiž, vědomí, že je zvládne pohlídat a zaujmout,“ vysvětluje psycholožka. U starších hlídáte zase jiné věci: kde jsou, jak daleko jdou, jestli je na ně spolehnutí. Díky mobilům máte větší možnost kontroly, ale zase je to starost navíc.

„Vlastně je to moderní obdoba klíčů na krku,“ usmívá se Jarmila Klégrová. Nikde mobil neztratit, mít ho pořád nabitý, myslet na to, že se musíte hlásit… uf! Na druhé straně, nic se nemá uspěchat. „Je lehké říct rodičům, aby pustili svou dceru nebo svého syna samotné. Jenže co když se něco stane? A ono se může stát, protože žádné nebezpečí úplně neodhadnete,“ říká paní doktorka na rovinu.

„Tlačit na rodiče tedy moc nelze, a taky proč? V principu nejde ani tak o to, jestli dítě dojede samo do školy ve druhé, nebo páté třídě, ale o to, aby se dovedlo rozhodovat a samo se zabavit. To je pro samostatnost nejdůležitější.“ Pupeční šňůru uvolňujme postupně. Pokud sama cítíte, že už byste dítě měla „pustit“, ale je to pro vás těžké, zkuste to otevřeně probrat s partnerem. „Klidnější rodič by měl toho úzkostného trochu zpracovat, podpořit a uklidnit,“ říká Jarmila Klégrová. „Některé maminky se potřebují víc ujistit, že to dítě bez nich zvládne, takže ho z dálky sledují, ale dávají si pozor, aby je nevidělo. I to je možnost…“

Ještě na mě pošlou sociálku!

A ono je pochopitelné, že se dnes o děti bojíme. Provoz je větší, auta rychlejší, a hlavně: máme méně potomků a stáváme se rodiči později. „Za mé éry jsme měly poslední dítě před třicítkou, dnes je to před čtyřicítkou, a ani to se leckdy nestihne,“ nabízí psycholožka srovnání.

„Děti jsou tím pádem vzácnější, takže se rodičům nedivím, že si je hlídají. Jenže ty, které jsou moc hlídané, se nenaučí hlídat samy.“ Jistě, kdybyste měla pět dětí, uvolňujete je snadněji, protože se už potřebujete starat o mladší. „V poslední době přibývá rodin se třemi dětmi a vidím, že ty jsou víc vedeny k samostatnosti. Nic jiného jim ani nezbývá,“ podotýká Jarmila Klégrová.

Jsou však i další faktory, které nás rodiče znejisťují a drží zpátky: jedna věc je poslat malého školáka pro rohlíky do konzumu, kde paní prodavačka děti zná a ráda pomůže, a druhá vypustit ho do supermarketu. „Nebezpečí je dnes víc a prostředí je k dětem obecně nepřátelštější. To samostatnost posunuje na později, kdy jsou vyspělejší, řekněme ve čtvrté či páté třídě,“ soudí psycholožka.

Vést děti k samostatnosti samozřejmě vždycky znamená, že je pouštíme do rizika. A to je vyšší, pokud dítě do školy dojíždí a poté se přesouvá na kroužky. „Dřív všechny děti chodily do nejbližší školy a domů chodily s kamarády, celá parta. Nebezpečí pak bylo mnohem menší,“ pokračuje dětská psycholožka.

Ani kroužků nebývalo tolik. Na druhé straně není pravda, že by přibývalo pedofilů; jen se ony smutné případy více medializují. „Pro malé děti jsou některá rizika skutečně větší, než bývala, a naši potomci musejí být odolnější a vyspělejší, aby mohli být vypuštěni do světa. Takže samostatnost ano, ale v mantinelech, které se postupně posunují. Dítě vchází do světa a jeho obzor se rozšiřuje, ale měli bychom to mít pod kontrolou. To, jak dalece mu můžete dát zodpovědnost, řešíme dlouho. Kdy ho pustit na party, kdy ke kamarádce na noc…“ usmívá se Jarmila Klégrová.

Hodně rozhoduje také životní situace. Když nemáte auto a k babičce je to sto kilometrů, prostě dítě jednoho dne posadíte do autobusu a poprosíte řidiče, ať ho vysadí v Horní Dolní. Pokud jste sama s dítětem, asi mu „dáte důvěru“ dřív než vaše vdaná kamarádka, která má dvě hlídací babičky. Na druhé straně existuje tlak okolí. Vy byste třeba i nechala sedmiletou dcerku, ať si tu půlhodinku mezi hudební naukou a sborem na chodbě třeba kreslí, a mezitím skočila pro syna do školky, jenže co by na to řekli lidé? Ještě na vás pošlou sociálku!

„Obecně se dnes děti doprovázejí víc, takže nás ovlivňuje i společenská představa o tom, jak je to správně,“ přikyvuje odbornice. „To, jak pěstovat samostatnost, tedy nezáleží jen na tom, jaké je dítě a rodinné podmínky, ale i na společenské situaci: jak je dítě ve společnosti hodnoceno a jak jsou hodnocena rizika.“

Víkendová oáza volnosti

Přesto stále existují „oázy volnosti“. „V Praze se bojím pouštět děti kamkoli samotné, ale o víkendu na chalupě lítají s kamarády bůhvíkde a běžně o nich dvě tři hodiny nevím. A to jsme v údolí, takže bez signálu,“ vypráví pětatřicetiletá Kristýna.

„Dětí od šesti do deseti let je tam celá partička. Běhají po osadě v chumlu, hrají si, skáčou na trampolíně... Když mají žízeň nebo hlad, vždycky jim někdo dá sušenky nebo šťávu, je to tak trochu komunitní život. Je zvláštní, že tam se o děti nebojím!“

Podobně to často funguje i na vesnicích, kde se děti místních přirozeně mísí s víkendovými kamarády. Odřená kolena ani zašpiněné oblečení se neřeší a děti večer přiběhnou domů s očima rozzářenýma ze všech těch dobrodružství. A to je přesně ono: Když jim dáme důvěru, cítí se velké, a k tomu přece patří dávat na sebe i kamarády pozor a být zodpovědný. A to jste přesně chtěla, no ne?

Témata: Děti, Časopis Maminka, Předškolák, Rodina, Školák, Batole, Chování a vztahy, Základní škola, Mateřská škola, Sam, První třída, Bábovka, Mazlíček, Dilema, Velké sebevědomí, Základní věc, Dopomoc, Domácí povinnost, Nejrůznější situace, Dyslektik, Karlovo náměstí, Pedofil, Tlak okolí, Prázdný talíř, Starostlivost