[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Autor Malého prince, spisovatel Antoine de Saint-Exupéry, řekl: "Proměňte svůj život v sen a své sny ve skutečnost." Jak moudré. Měl sice na mysli sny, kterých máme za život celou řadu, těch, o kterých sníme v bdělém stavu. Ale podstata je neměnná. Ať už sníme nad úžasnou dovolenou nebo se nám o ní zdá v noci, vědomí a podvědomí jsou si v těchto případech rovny.
Sny, které se nám zdají během spánku, vycházejí právě z našeho podvědomí, z vnějších i vnitřních podnětů a vzpomínek, které máme za stavu bdělého.
Také se vám už několikrát zdál sen, ve kterém jste se snažili utíkat před nějakým tím monstrem nebo rozzuřenou šelmou, ale nešlo to? "Rozpojení" komunikace mozku a zbytku těla, které nereaguje, je normální "snový" jev. Protože kdyby tělo reagovalo tak jako za bdělého stavu, jak by asi vypadalo naše noční řádění po temném pokoji s monstrem v zádech, že...
Pro mnohé osvícené osobnosti své doby byly sny něčím fascinujícím. Zajímali se o ně Sigmund Freud i Carl Gustav Jung, jedni z nejvýznamnějších psychologů 20. století.
Autorka knihy Cestou domů – sny jako průvodce na cestě k sebepoznání a celistvosti Olga Plíčková (https://olgaplickova.cz/) se psychologií snů a hlubinnou psychologií zabývá 20 let. Zajímá ji to, co se ve snech ukrývá, co je možno s pomocí snů odhalit, a také to, že právě sny mohou být spolehlivým vedením pro člověka v dnešní nejisté době. Co jsou noční můry? Jak mluvit s dětmi o snech a jak je "rozšifrovat"? A jak na ty své z doby svého dětství vzpomíná ona sama?
Ano, některé sny si pamatuji dodnes. Jsou to ty děsivé: jak mě honí medvěd, snažím se utéct, napínám všechny síly, ale nemohu se hnout z místa, medvěd je blíž a blíž, tolik se snažím, strach se mění v děs a děs v hrůzu, která mě nakonec vzbudí. Také si pamatuji sny o dracích, se kterými jsem bojovala. Nebo se před nimi skrývala. Je více než pravděpodobné, že se mi toho zdálo mnohem víc a ne jen takto děsivého, tato ukázka je nicméně typická v tom smyslu, že my lidé si obecně pamatujeme ty sny, které na nás měly největší emocionální dopad – a to bývají většinou právě ty děsivé.
„Teď nevím, jestli jsem člověk, kterému se zdá, že je motýlem, nebo motýl, kterému se zdá, že je člověkem…“ Mistr Čuang-ć (čínský filosof, přelom 4. a 3. století př. n. l.). Aneb já osobně jsem velmi opatrná v tom, co definujeme jako „realitu“, koneckonců se zdá, že o její povaze víme poměrně málo, jak ukazuje např. množství fascinujících poznatků, které přináší současný vědecký výzkum v oblasti psychedelik a změněných stavů vědomí.
Zároveň si představuju, že v této otázce jde hlavně o tu druhou část: od kdy můžeme očekávat, že nám dítě uvěří, že v koupelně nenajde toho kostlivce, o kterém se mu zdálo... Je to velmi individuální, dá se říct, že abstraktní myšlení (tedy umět si představit i věci, které jsou odlišné od mého prožívání, zkušenosti, na které si nemohu „sáhnout“) se vyvíjí až v období dospívání. To už dítě umí pochopit, že některé věci nejdou pochopit – ale zase je to období, kdy už rodiče nejsou důvěryhodnou autoritou, a navíc dospívající už má na práci a k řešení jiné starosti než kostlivce v koupelně.
Zejména děti citlivé, s velkou představivostí, budou mít sklon pamatovat si své sny, zejména ty děsivé, a věřit jim. Lékem je budování vztahu založeného na důvěře mezi rodičem a dítětem. Tak sice dítě neztratí přesvědčení, že v koupelně kostlivec zcela jistě je (to, že není vidět, dělá celou situaci spíše děsivější, než aby to vedlo k úlevě), ale doprovázeno rodičem, kterému důvěřuje, je ochotno do koupelny i tak jít.
Dále je možné posilovat vlastní kompetence dítěte tak, že se zkoumá, jak by se s kostlivcem dalo skamarádit nebo případně, která hračka by mohla na kostlivce vyzrát v případě, že se jedná o kostlivce nepřátelsky naladěného. Toto je možné očekávat od dětí předškolního věku, tedy od tří do šesti let.
Špatné sny jsou součástí našeho života. Není možné před nimi děti úplně ochránit, stejně jako jim nemůžeme zajistit zcela bezproblémový život...
Chápu. Moje osobní i zprostředkovaná zkušenost je, že spíše než uklidňovat dítě větami „to byl jen sen“ je lepší s ním sny probírat. Jak je vnímá? Co si z nich bere? Co mu připomínají? Nebo, pokud o to nestojí či neumí ještě takto analyzovat, pomáhat mu nalézat zdroje. Tedy například to, který plyšák nebo plastový rytíř může být v posteli s dítětem a může mu pomoct po probuzení najít klid? Šlo by si před spaním představit, že si tohoto oblíbeného plyšáka nebo jinou hračku beru do snů s sebou?
I tak se pochopitelně stane, že se noční můry budou zdát dál. Není možné před tím děti úplně ochránit, stejně jako jim nemůžeme zajistit zcela bezproblémový život. To je náročné vstřebat, bezmoc je jedním z nejtěžších pocitů. Zároveň je velký rozdíl mezi tím, zda se dítě trápí samo, nebo zda cítí oporu v nás a ví, že může kdykoliv přijít a bude vyslechnuto a pochopeno. Těžké sny tak mohou být velkou příležitostí takový vztah mezi dítětem a rodičem posilovat.
Protože nevíme, co sny jsou, nevíme ani, co jsou noční můry. Moje zkušenost je, že je to cosi naléhavého, co se dožaduje naší pozornosti, protože je vyžadováno naše zapojení. Z legrace je někdy nazývám dopisy s modrým pruhem: dokud je nevyzvednete, tak budou chodit pořád dokola. Z hlediska jungiánské (analytické) psychologie se děti pohybují více na pomezí kolektivního a osobního nevědomí než dospělí, a tedy k nim z této oblasti může leccos proniknout, co jsme my dospělí úspěšně potlačili. Klidné a vstřícné přijetí rodičem je podle mě dobrou první pomocí.
Jako dítě jsem při prožívání domnělé nebo skutečné nespravedlnosti trpěla velkými záchvaty vzteku, kdy jsem cítila touhu své oponenty, rozumějte rodiče, zabít.
Psychologie je roztříštěná na jednotlivé větve, neexistuje shoda v tom, co sny jsou a jakou roli hrají v našem vývoji. Závisí také na orientaci konkrétního psychologa, na kterého se obrátíte. Psychologie C. G. Junga považuje sny za průvodce v našem celoživotním vývoji – tzv. individuaci. Z tohoto pohledu by určitě šlo dětské sny zkoumat, nejsem si ale vědoma toho, že by to někdy systematicky dělal.
Každý psycholog ale zpozorní, když se dítěti zdají třeba brutální, krvavé sny plné násilí. Děti jsou vnímavé jako houby, hranice mezi realitou-snem a představou je u nich velmi propustná – noční můry tedy určitě znamenají, že dítě těžce něco prožívá a toto „něco“ může stejně tak snadno pocházet jak z jejich vnitřního světa, tak z jejich vnějšího světa. A tady zase zpozorním já, protože už vidím vyděšené maminky, jejichž dítěti se zdají noční můry, jak pátrají po příčinách v sobě, ve školce, ve škole, v rodině a všude vidí nebezpečí. Pointa je, podle mě, opět v tom, že bychom měli dětské sny brát velmi vážně a zároveň se nesnažit dosáhnout toho, že se dítěti budou zdát jen krásné a blažené sny.
Jestli mě něco i po čtvrtstoletí práce se sny umí překvapit, je to rozmanitost snů. A náš sklon je sny vykládat, jako by to bylo úplně jasné: vašemu dítěti se zdá, že ho honí tygr, protože má konflikt s učitelkou. Může to tak být a nemusí. To je na snech to krásné, že nás zvou do tajemného světa „za zrcadlem“, kde není jasné vůbec nic, a o to je to kouzelnější. Tato nejasnost je nicméně pro naši mysl náročná, naše mysl se jí bojí. Celá jedna větev psychologie (Gestalt) je postavena na naší potřebě „dokončovat tvary“ – tvořit z nejednoznačnosti jednoznačnost, z nejasnosti jasnost.
Spíše než se snažit dítěti nebo za dítě sen vyložit ve smyslu „ukazuje to, že věci jsou tak a tak“ bych ho spíše vzala jako příležitost k hlubokému důvěrnému rozhovoru: jak se dítě cítí, co vnímá, nejen ve snu, ale i v představách nebo v realitě… To lze samozřejmě se školním dítětem, ne s vyděšeným předškolákem. Tady bych opět nabízela zejména svou účast, podporu, přítomnost, případně vlastní zkušenost se sny.
Výklad snů je opravdu velmi individuální záležitost, proto bych nerada, aby byl následující příklad použit k nějakému zobecňování. Jako dítěti se mi hodně zdálo o tom, že mě pronásleduje něco strašného – většinou to byl medvěd, někdy drak, jindy kostlivec, společného měli to, že byli obří. Nikdo se mnou sny neprobíral, mohu se jen dohadovat, na co bychom přišli. Když vezmu v potaz kontext, ve kterém jsem vyrůstala, což byla klasická „česká“ výchova zaměřená na materiální zabezpečení ve stylu "sněz tu polévku!, už máš hotové úkoly?, jak to, že si ještě čteš?...", kde téměř zcela chybí společné sdílení a rozhovory o vnitřním světě, představuji si, že jsem mohla být většinu času zcela zahlcená vnějšími podněty. Je dost možné, že ve mně rostl pocit malinkého dítěte v obrovském a ne vždy přátelském světě, které je na všechno samo a začíná se bát, že to nezvládne. Že samo nepřežije.
Asi tak... Část našeho mozku máme vývojově společnou s vyššími savci. Tato část je zodpovědná za emoce a instinkty. Druhý možný výklad mých snů, s přihlédnutím k mému silně emocionálnímu založení, by byl, že se cítím ohrožena svým prožíváním, které je „obří a honí mě“. Jako dítě jsem při prožívání domnělé nebo skutečné nespravedlnosti trpěla velkými záchvaty vzteku, kdy jsem cítila touhu své oponenty, rozumějte rodiče, zabít. To muselo být pro třeba šestileté dítě zcela závislé na oněch oponentech hodně děsivé a snadno se to mohlo promítnout do mých nočních můr, kde moje nezpracovaná emoce honila mé vyděšené vědomé já...
Člověka rozhodně ovlivňuje dění kolem něj. Autorka knihy o snech Tajemství dvou partnerů Jana Heffernanová uváděla vysvětlující příklad: dva lidé spí za chladné noci u otevřeného okna, oběma sklouzne pokrývka z postele na zem. Jednomu se zdá, že je nahý ve sněhu, a druhému, že je zavřený v lednici. Jinými slovy, jejich duše shodný podnět zimy oděla do odlišných symbolických obrazů. Tedy fakt, že se vám zdá o apokalypse á la hollywoodský trhák, je škoda svést jen na zhlédnutí takového filmu nebo ukázky z něj. Jungiánská psychologie pracuje s termínem kolektivní nevědomí, jenž popisuje místo, odkud sny přicházejí.
Dovolím si vysvětlit tento pojem oblíbeným obrazem penicilinové plísně: když na plíseň koukáte shora, vidíte mnoho vzájemně oddělených jednotlivých hlaviček. Podíváte-li se ze strany, jsou patrné hlavičky a podhoubí spojené nožičkami; a když se podíváte zespodu, uvidíte neoddělitelně propletenou změť vláken podhoubí. Zespoda žádné individuální a oddělené hlavičky neexistují. Hlavičky plísně reprezentují individuální vědomí, nožičky jsou individuální podvědomí a podhoubí reprezentuje kolektivní nevědomí. Je to oblast, kde jsme my všichni lidé propojeni – čímž se dá elegantně vysvětlit, proč někdo může například ve snu vidět a zažívat věci, kterým nebyl v bdělém životě nikdy vystaven. Jak přesně to funguje, to se ještě musí prozkoumat, současná psychedelická renesance mi ale dává naději, že se toho možná dožiju.
A zdá-li se vám o konci světa často, rozhodně je to zpráva o nějakém vašem pocitu nebo rozpoložení, které se může, ale nemusí týkat světa jako celku – a může být přesně o těch věcech, které zmiňujete: strach z konce života, jakákoli úzkost, ale také to může znamenat cokoli jiného.
Uvedu příklad. Před zhruba sedmi lety se mi zdál sen, že se se svou, tehdy dvouletou, dcerou koupu v moři a ona se utopí. Vzbudila jsem se s děsem a snu věnovala pečlivou pozornost. Objevila jsem mnoho potravy pro další zamýšlení se a práci se sebou: sílu svého strachu o dítě a způsoby, jak ho zpracovávat (ve snu jsem nedělala nic nebezpečného, a přesto se dítě utopilo), aby mě zbytečně nesvazoval, další rovinu práce s bezmocí (není v mé mateřské moci zabránit, aby se dítěti stalo něco zlého, ať se snažím, jak chci), další rovinu práce se smrtí (ano, může se stát, že dcera zemře, není v mé moci tomu 100% zabránit).
To byly více méně obsahy snu blízké realitě – týkaly se mě, mé dcery a dění ve snu tak, jak se odehrál. Také jsem ale sen vyložila symbolicky: dítě bylo obrazem mé kreativity, moře symbolem pro nevědomí, koupání na mělčině pak bojácností. Tak jsem si mohla uvědomit, že můj tehdejší přístup k vlastní kreativitě (bojácnost, zůstávání "při břehu") může velmi snadno vést k tomu, že se moje tvořivost vrátí tam, odkud přišla – do hlubin nevědomí. A já o ni přijdu. To mě vyburcovalo k akci: založila jsem on-line projekt Sny – náš vnitřní kompas, začala pořádat workshopy práce se sny, začala o snech psát. Potíž se symbolickým výkladem snu je, že ho za vás nikdo neudělá – jen vy víte, co pro vás znamená dítě, moře...
Celosvětová studie ukazuje význam snění pro kreativitu
Řada LEGO® DREAMZzz™ byla vyvinuta společností LEGO Group na základě globálního výzkumu s více než 23 000 dětmi ve věku 6–12 let z 29 různých zemí. Studie se zabývala dětskou představivostí, psychologií snů a jejich významem pro zpracovávání emocí, řešení problémů a zároveň i významem hry pro kreativní rozvoj.