[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Bylo hodně chvil, kdy jsem byla zoufalá (třeba když nám v půlce zimy zamrzla studna a nebyla voda na vaření natož na mytí), ale nyní, když vzpomínám na naší místy až roztomilou naivitu, cukají mi koutky a nemohu uvěřit, že jsem to byla já. Naštěstí jsme v našem případě kvůli opětovnému stěhování nepřišli o žádné úspory, ale pouze o iluze. Bohužel známe manželský pár, který taková naivita stála úspory a nakonec i manželství.
Už před svatbou jsme měli jasno, že odejdeme z Prahy a budeme bydlet ve staré myslivně po prarodičích (kde ani lišky nedávají dobrou noc, protože tam netrefí). Toužili jsme být blízko k přírodě a chtěli jsme, aby naše děti nevyrůstaly na sídlišti. Plán byl jednoduchý – byt v Praze budeme pronajímat a z pronájmu financovat opravy chalupy. Já budu v domácnosti (vždyť plánujeme minimálně 4 děti!) a manžel může překládat takřka kdekoliv (to ještě netušil, že bude kvůli protékající střeše dva měsíce překládat v bývalé stáji, nejsušší a nejklidnější místnosti v chalupě).
Místo abychom v době příprav pátrali po technických parametrech starého stavení, seděli jsme u internetu a knih a plánovali, co budeme pěstovat, jaká zvířata si pořídíme, jaká rasa psa bude na hlídání domu a oveček nejlepší a zároveň nepřátelštější k budoucímu potomstvu. Náš belgický ovčak Hugo se bohužel „bál vlastního pšouku“, miloval peřiny a štěkal, jen když jsem pekla lívance (bál se, že na něj zapomenu). Nedivte se naší naivitě, bylo nám kousek přes dvacet!
Stěhovali jsme se v létě. Všechno rostlo, kvetlo, zrálo a mně čerstvý vzduch svědčil tak, že jsem během jednoho měsíce neplánovaně otěhotněla. Těhotenství bylo bohužel kvůli určitým komplikacím rizikové a já nesměla dělat vůbec nic! Nic zvedat, pokládat, skládat, opravovat, přenášet… Což byla katastrofa, neboť jsem manuálně mnohem zručnější, než můj jemný choť.
Manžel bydlel od svých 6 let v Bruselu, ač byl prototyp kluka z velkoměsta, půvabný český venkov ho nadchnul. Do každé práce se vrhal po hlavě, s obrovskou chutí a neobyčejnou vytrvalostí. Například boudu pro psa (který stejně nakonec spal v domě, protože se bál nejen vlastního pšouku, ale i tmy) vyráběl 4 dny! No a podobně jako s boudou to bylo se vším – s opravou plotu, stodoly, koupelny, kamen, s malováním i sekáním dřeva. Naštěstí shodou náhod potkal Jindru (pomáhal mu domů po ošklivém pádu z kola).
Jindra je místní „figurka“, neuvěřitelně šikovný chlap nejasného věku a zdatný pijan, který nám začal chodit vypomáhat (a my pak řešili morální dilema, že „výplatou“ podporujeme jeho alkoholismus). S Jindrou byla ale občas potíž, když měl s ženou krizi, nechtěl domů, žena ho prý bije. Po pár dnech si pro něj jeho žena vždy přišla a ztropila scénu. Byla přesvědčená, že Jindra chodí za mnou. Korpulentní dáma pak postávala za plotem a křičela cosi napůl polsky (bydleli jsme u hranic). Každé slovo, včetně spojek a předložek, znělo neuvěřitelně vulgárně. Na druhé straně plotu pobíhal Hugo a nadšeně vrtěl ocáskem…
První zima začala romanticky, všude byl sníh a ticho. Srnky nám chodily až k plotu zahrady, manžel začal jezdit do vsi na lyžích, kamna fungovala skvěle a miminku se dařilo. Idyla vydržela 14 dní. Pak zamrzla studna a praktiky tři měsíce jsme byli bez vody. Manžel brzy odložil lyže (plné kanystry vody by se vozily špatně) a přesedl do auta.
Bez vody se žije špatně, zvlášť když jste těhotná. Jindrově ženě jsme tedy koupili bonboniéru, manžel jí vysvětlil, že se mnou čeká dítě a svérázná dáma svolila, že u nich můžeme brát vodu, než se vše nevyřeší. Jenže pak se rozbilo auto a manžel musel kvůli práci na týden odcestovat. Nebylo zbytí, rizikové těhotenství velelo nikam zbytečně necestovat, a tak jsem s Hugem skončila v teplém smrádku u Jindry a jeho „jemné“ chotě. Už po 1 dni jsem umírala touhou po naší zřícenině a zamrzlé vaně.
Maruška se narodila na začátku dubna, manžel měl tehdy hodně zakázek, já práce okolo miminka, a tak rychle padly plány na pořízení kuřátek, králíků a ovečky-živé sekačky. Políčko vlastních brambor, cibule, mrkve a další zeleniny zůstalo pouze namalované v plánech na papíře. Zasázela jsem jen rybíz, který Hugo stejně přesadil jinam. Navíc si Jindra zlomil nohu, takže jsme neměli ani pomocníka na práce kolem domu.
Najednou mě posedla palčivá touha po kamarádkách, pravém expressu s mlékem z kavárny, teplé koupelně, elektrické troubě, ústředním topení, teplé vodě bez omezení a po obchodu, který je 100 m od domu a má otevřeno do večera i o víkendech.
Stěhovali jsme se po létě. První dva měsíce jsem se cítila jako v nebi. Chalupu jsme samozřejmě neprodali, jezdíme na ni, milujeme jí, ale žít bychom tam už nechtěli a neuměli. Jsme prostě z města.
(Věra, 33 let, 1 dítě a jedno na cestě)