[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Než jsem porodila první dítě, představovala jsme si sama sebe jako dokonalou mámu, milující, moudrou průvodkyni a rádkyni. Tím vším jsem se toužila stát pro svou malou holčičku. Připadalo mi, že jsem připravena naplnit svou roli po všech stránkách. Realita několika dalších let mě ale vyvedla z omylu. Nejdříve se narodila Hana, klidné, usměvavé, bezstarostné a věčně spokojené dítě, které se snadno samo zabavilo, chutnalo jí cokoli, co dostala k jídlu, a líbily se jí každé šatičky, které jsem jí oblékla, a účes, který jsem ráno vyrobila. Když jí byly tři roky, přišel na svět Davídek. Kluk. Pomoc. Bála jsem se dopředu, že to stoprocentně bude divoký, hlučný, nezvladatelný raubíř a už v duchu přemýšlela o tom, čím se obhájím, až u nás jednou zazvoní sociální pracovnice. Žila jsem v přesvědčení, že kluci jsou přeci tvrdším, záludnějším a drsnějším pohlavím a všechny tyto „pudy“ se v mém synovi zákonitě musí probudit,“ svěřuje se trojnásobná maminka Daniela.
Dva roky po Davídkovi se totiž narodil ještě Jeníček. „Dnes, o sedm let později, už vím, jak neomluvitelně jsem se spletla a uvěřila předsudkům. Moji chlapci mi ukázali, že s „testosteronovým“ pohlavím se užije spousta legrace, zábavy, dobrodružství, rovněž ale mazlení i jiných něžností. A „zabrat“ nám momentálně dává spíše prvorozená Hanka, se kterou už začíná cvičit puberta. Jak děti dozrávají, podstatně se totiž mění, což zjišťuji až během každodenního života s nimi. Takže už nevěřím žádným zaručeným moudrům a neposlouchám „varování“ okolí,“ dodává Daniela.
Rozdíly mezi muži a ženami jsou zřejmé, o tom nikdo nepochybuje, dokonce jsou jednou z největších životních záhad, kterou se snažíme dnes a denně rozlousknout. A debata o tom, zda jsou prostě a jednoduše geneticky dány, nebo vyplývají během vývoje jedince z určité „genderové zaujatosti“ a vlivem působení okolního prostředí v dětském věku, je aktuální už celá desetiletí a stále nemá jednoznačné řešení.
Nedávný výzkum amerických vědců přinesl závěry, že stejně jako existují anatomické rozdíly mezi pohlavími, existují rovněž zásadní odlišnosti ve fungování a chemických procesech v mozku, které ovlivňují naše chování. Některé z těchto rozdílů mohou být podle odborníků pouhými vývojovými stereotypy, jako například, že kluci jsou agresivnější a rozbíjejí všechno, na co sáhnou nebo že holčička se rozbrečí automaticky pokaždé, když se na ni jen křivě podíváte nebo jí cokoli vytknete. „Podobné stereotypy mají svůj základ v biologii. Průměrný ženský mozek vyniká lépe v oblastech, jako jsou empatie, soucítění a komunikace, zatímco ten mužský je lepší, pokud jde o systematické a analytické myšlení a také předvídání,“ uvádí britský psychopatolog Simon Baron-Cohen, PhD., který se studiu lidského mozku věnuje třicet let.
Co všechno prozradily v mezinárodních průzkumech matky o svých dcerách? Jak je to ve skutečnosti s jejich přecitlivělostí, schopností empatie, intuicí, urážlivostí a sklony k hádkám? Celá řada maminek uvedla, že jejich dcery jsou mnohem nevypočitatelnější a v chování i projevování citů méně stabilní než chlapci. Ti jdou údajně mnohem raději takzvaně s proudem, než aby na sebe jakkoli upoutávali pozornost. „Moje dcera je schopná se během deseti minut třikrát rozbrečet a zase rozesmát, nejlépe v době, kdy se má podávat večeře. Je jako nečekaná bouře, stejně tak se její nálady přeženou,“ prozradila Američanka Renee. „Každé ráno se u nás odehrává doslova drama. Pětiletá dcera se odmítá obléknout, umýt, nasnídat, ztropí scénu kvůli sukni i svetru, jídlo do ní musíme doslova nacpat, vyvádí kvůli modré sponce nebo pomačkanému tričku. Její starší bratr se nikdy nezajímal o nic víc, než aby se rychle vypravil, vdechnul snídani a mohl si jít po svém,“ říká Angličanka Lisa.
„Pokud se vám zdá vaše holčička bezproblémová, věřte, že klid a pohoda skončí úderem puberty. Ze dne na den se přetransformuje ze šťastné a sladké princezny a milující dcery na naprosto nemožnou, vzteklou a drzou teenagerku. Dospívání je u dívek totiž mnohem prudší,“ je přesvědčena Renata, maminka šestnáctileté Markéty a třináctiletého Aleše.
Vědci už nějakou dobu vědí, že levá mozková hemisféra ovládá řeč a jazyk, odpovídá tedy za schopnost komunikace. V 80. letech minulého století přišel uznávaný neurolog Norman Geschwind s domněnkou, že čím více se během těhotenství dostává k plodu pohlavního hormonu testosteronu, tím rychleji se vyvíjí pravá hemisféra mozku, zatímco ta levá o poznání pomaleji. Což může být důvodem, proč holčičky (v jejichž organismu se sice také nachází testosteron, ovšem v mnohem nižší koncentraci než u chlapců) častěji dříve mluví a během celého dětství jsou mnohem aktivnější a „rychlejší“ než jejich vrstevníci mužského pohlaví. „Dívky jsou výřečnější a verbálně zdatnější, takže okamžitě víte, co si myslí, po čem touží nebo se chystají udělat. Nevýhoda? Navečer vás občas už pěkně bolí hlava,“ usmívá se Jarka, která má doma šestiletou dceru a devítiletého syna.
Pokud jde o agresivní sklony, projevují se u obou pohlaví. U chlapců vykazují častěji „fyzickou“ podobu (perou se, bojují), zatímco v případě dívek jsou poněkud „jemnější“ (ve své podstatě ale mnohem brutálnější), ve formě pomlouvání, drbů, jedovatých poznámek, hádek a rozbrojů, slovní šikany až sociálního vyloučení „oběti“ z kolektivu.
Všimli jste si, že kluci okamžitě přemění jakoukoli činnost nebo úkol na soutěž, hru, závod? Zbožňují, když můžou soupeřit nebo zápasit. S kýmkoli a v čemkoliv. A vždy chtějí vyhrát, porazit soupeře. Samozřejmě, výchova chlapců s sebou přináší řadu dalších a dosud nepoznaných výzev, zejména pro maminky, kterým je zkrátka bližší a srozumitelnější ženský způsob myšlení a nahlížení na svět.
Co maminky synů řeší nejčastěji? Nezřídka bojují s obecně propagovanými stereotypy, jako že každý kluk miluje boj, hned se pere, je příliš hlučný, rozjívený, neposlouchá povely, všechno mu dlouho trvá a s ničím si příliš neláme hlavu. Navíc do omrzení bourá s auťáky, omlacuje nábytek, ničí čerstvě vymalované stěny a týrá nevinná zvířátka. „Dveře od myčky používá jako trampolínu, neohroženě skáče z okna kuchyně ven na chodník, strká křečka do sušičky, divoce tančí na konferenčním stolku, s pistolkou v ruce míří na naše plazící se batole, svou sestřičku a vůbec, mám někdy pocit, že kam šlápne, tam sedm let tráva neporoste,“ stěžuje si Věra, maminka roční Sáry a pětiletého Toníka.
Je vědecky potvrzeno, že hormon testosteron způsobuje „drsnější“ způsob myšlení, nedostatek empatie a agresivnější, „fyzičtější nebo, chcete-li, přírodnější“ chování, než kterým disponují ženy. Někteří chlapci začnou mluvit velmi brzy, jiní si s ovládnutím mluveného slova dají na čas, studie ale ukazují, že obecně je rozvoj verbálních dovedností a schopnosti komunikace zpomalen ve srovnání s dívkami.
Typické rysy chování chlapce se mohou projevit i u dívek a platí to samozřejmě také obráceně. Není nutně každá holčička úzkostná a éterická bytost, na kterou se nesmí zvýšit hlas, aniž by začala fňukat, stejně tak jako zdaleka ne každý chlapec je natolik temperamentní, aby vyhledával souboje a šarvátky, lezl po stromech a hrál si v jednom kuse na vojáky. Míra temperamentu vašich potomků je navíc částečně ovlivněna vaším vlastním. Pokud nejraději ze všeho sami sedíte v klidu a tichu někde v koutě a nehýříte zrovna velkou aktivitou nebo výřečností, těžko můžete „aktivní“ chování očekávat od svých dětí. A naopak. Neposedíte, jste pořád v letu, mluvíte od rána do večera, hlasitě se smějete? Dítko vaše jednání a „náturu“ rychle převezme za své vlastní. Jedním z hlavních klíčů úspěšného rodičovství je proto pracovat nejen s potomkem (brát ohled na jeho dispozice, schopnosti, povahové rysy), ale zejména sám se sebou, ovládat své negativní stránky a zaměřovat se na ty pozitivní, hodné následování, a ty maximálně rozvíjet. Což je hodně náročný úkol. Mnohem těžší než přemýšlet nad moudry, co by měly nebo neměly dělat vaše děti, až už jsou jakéhokoli pohlaví.
Dcera jí řekla: Až budu větší, chci být klukem, mami!