Maminka.czČasopis Maminka

Veronika Arichteva: Mrzelo mě, že jsem rodila císařem, měla jsem pocit selhání. Plánují s manželem další miminko?

Michaela Láchová 16.  12.  2021
Jak prožívali i s manželem Biserem narození malého Luky? Proč byla Veronika skeptická k předporodním kurzům a jaké byly první měsíce s miminkem, když byl v celé zemi lockdown? O tom všem i o tom, zda plánují další miminko, se rozpovídali v prosincovém vydání časopisu Maminka.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Při pohledu na některé páry máte pocit, že k sobě padnou doslova jako dva dílky puzzle. Přesně tak je to i u Veroniky a Bisiho. To, že k sobě patří, věděli už v začátcích vztahu, a tak se před osmi lety zasnoubili po čtrnáctidenní známosti. A ta krásná energie, která mezi nimi stále je, se teď zrcadlí i v jejich neuvěřitelně roztomilém a neustále rozesmátém synovi. To ale neznamená, že se neumějí parádně špičkovat! Láskyplně, samozřejmě… 

Verčo, když jsme se viděly naposledy, byla jsi ve třetím trimestru těhotenství. V rozhovoru do Maminky jsi mi tehdy říkala, že nemáš vůbec žádná očekávání. Bylo to skutečně tak, nebo se to po narození Lukýska přece jen ukázalo, že sis něco malovala tak trošku jinak? Překvapilo tě mateřství? 

Překvapilo, ale spíš v dobrém. Největší vítr jsem měla z šestinedělí, protože jsem slyšela a četla spoustu příběhů o tom, jak je to náročný. Bylo to ale trošku jako s mým prvním tetováním. Když jsem na něj šla, byla jsem připravená na neuvěřitelnou bolest, a nakonec to pro mě bylo díky tomu skoro jako procházka růžovou zahradou. Ne že by teda šestinedělí bylo úplně easy, ale ten strach byl horší. 

Byli jste v začátcích doma společně všichni tři? 

Ano, a myslím, že jsme to skvěle zvládli právě i díky tomu, že byl Bisi doma. Kdybych byla sama, snášela bych to asi hůř. Naštěstí Luka se narodil jako spokojené miminko a doteď je. Takže mi to ulehčili oba moji kluci. Bylo to jedno z nejkrásnějších období, hodně intenzivní. Náš život se najednou úplně změnil. 

Bisi, souhlasíš? Proč koulíš očima? 

Bylo to hodně nových věcí, to je fakt. Ale víš co, já se vždycky trochu směju tomu, jak „prvomaminky“ říkají, že je něco nejkrásnější a nejvíc, přičítám to hormonům. Jasně, že vás to naplňuje úplně jinak než nás chlapy, tak je tam hodně těch „nej“, ať už je to nejlepší, nejhorší, nejintenzivnější… Možná je to jen můj cynismus nebo fakt, že už to mám jednou za sebou (Bisi má z prvního vztahu syna Tea, pozn. red.) tak jsem asi pragmatičtější, co se rodičovství týče. Ale je pravda, že když klukům něco je, jsem z toho taky ve stresu. A když obejmu Tea nebo vezmu Luku do náruče, velmi rychle se moje racionalita ztrácí a emoce jdou ven (smích). 

VIDEO: Kterou scénou se Veronika loučila se seriálem Slunečná?

Verčo, měla jsi v Bisim jako ve zkušenějším rodiči tak trošku berličku? 

VERONIKA: Určitě. Samozřejmě by byl rozdíl, kdyby to bylo pro oba první dítě. Ze začátku třeba koupal jen Bisi, protože já jsem se trošku bála, ale zase na druhou stranu já jsem byla ta, kdo si načetl knížky. BISER: Ty já jsem, pravda, nečetl předtím ani teď. VERONIKA: Takže ne všechno, co Bisi ví a dělá, je pro mě alfa omega (smích). Knížky beru jako inspiraci, ale vždycky se řídím hlavně intuicí. A pak čučím do googlu. 

 

MRZELO MĚ, ŽE PŘI PORODU DOŠLO NA CÍSAŘE, PŘÁLA JSEM SI RODIT PŘIROZENĚ. JEŠTĚ DOMA MĚ PROVÁZELY POCITY SELHÁNÍ.

 

Co se vám první vybaví ze vzpomínek na porod? 

BISER: Asi to nekonečný čekání. VERONIKA: Prosím? (smích) Ty jsi čekal, já rodila! BISER: Já jsem pořád čekal, co bude, to bylo samé „ještě chvíli, ještě chvíli…“ VERONIKA: To je, jako když čekáš na záběr na natáčení. (smích) Já mám upřímně celý porod v takové mlze. Byla jsem v porodnici víc než deset hodin, než došlo na císaře. Od nějaké doby jsem měla pořád zavřené oči, asi jsem potřebovala být jen sama v sobě. 

Přála sis přirozený porod, je to tak? 

VERONIKA: Přála. Ale ačkoli jsem měla strašně silný kontrakce, což mi potvrdil i můj porodník Luboš Hašlík, který říkal, že jsou jak z kulometu, tak se malýmu prostě nechtělo ven. Porod nepostupoval a já jsem byla už dost vyčerpaná, i když jsem měla v sobě asi všechny drogy světa, které nemocnice nabízela. (smích) Jak jsem před porodem byla skeptická k všemožným kurzům a říkala jsem, že hypnoporod není nic pro mě, že žádné takové kurzy nechci, tak musím zpětně přiznat, že možná kdybych k tomu přistupovala tak, že vítám nějaký nový život, možná by to bylo jinak. A možná taky ne. Ale je pravda, že mě hodně mrzelo, že došlo na císaře. Měla jsem pocit, že jsem to nedokázala. Začala jsem o sobě pochybovat. Můj porodník mě ale ujistil, že to bylo správné rozhodnutí. 

BISER: Verča se dlouho císaři bránila, já jsem jí ho navrhoval už dřív, protože už to v jednu chvíli nevypadalo dobře. Byla vyčerpaná a já jsem si nedokázal představit, že teď má zvládnout ještě tu nejtěžší část, která se ale pořád vzdalovala, jak se malému nechtělo dolů. 

Máte zdravé a krásné miminko, a to je nejdůležitější. Ale pocity, o kterých jsi mluvila, má po akutním císaři spousta maminek. Jak dlouho tě provázely a co ti pomohlo se s tím vyrovnat? 

VERONIKA: Nejvíc jsem to prožívala asi v porodnici. Shodou okolností jsem na JIP ležela s jednou maminkou, která už měla druhé dítě a druhého císaře, a ta mi říkala: „Snažte se co nejdřív začít fungovat, hned, jak to půjde, vstát a chodit, protože rekonvalescence je pak rychlejší.“ Takže už pár hodin po císaři jsem se líčila a myla si hlavu, vybalila ty loďáky, než přišla sestřička s tím, že si mám okamžitě lehnout, že musím odpočívat. Ale já jsem se opravdu cítila dobře, byla jsem plná euforie a měla jsem pocit, že zvládnu všechno. Takže děkuju zpětně téhle mamince, která ležela vedle mě na JIP, protože to mi moc pomohlo. Abych se ale vrátila ke svým pocitům… Provázely mě v porodnici a ještě i po návratu domů. Zmizelo to asi ve chvíli, kdy jsme o tom s Bisim znova mluvili, zpětně jsme to probrali a ujistili jsme se, že to bylo dobré rozhodnutí. Říkala jsem si, že to tak mělo být, a ty pocity a výčitky pomalu odcházely. 

Leichtová, Doležalová nebo Arichteva. Které slavné maminky zazářily na tanečním parketu v historii StarDance?

Odešly úplně? 

Pořád to v sobě trošku mám. Jsem náturou člověk, který nerad prohrává, i když tady se samozřejmě nedá mluvit o prohře, protože přesně, jak jsi řekla, narodilo se mi zdravé dítě, a to je to nejdůležitější… Ale mám pocit, že ve společnosti je teď velký nátlak na to, že všechny by ideálně měly rodit přirozeně. Dokonce na Instagramu jedna maminka reagovala na císaře tak, že jsem se málo snažila, že ona rodila taky čtyřkilové dítě přirozeně a rodila ho tři dny. To mi fakt moc nepomohlo. Asi ve mně ten pocit pořád trošku je, a proto doufám, že když budeme mít druhé miminko, budu se snažit o to, abych ho porodila přirozeně. 

BISER: Mámy, obzvlášť ty na Instagramu, si občas umějí navzájem naložit! Hrozně rády se konfrontují s každou svou zkušeností, kterou berou za samozřejmost. Jako by ty věci nemohly být i jinak. VERONIKA: Jsem sice máma začátečnice, ale nechápu, proč jsou na sebe mámy takhle zlý. Proč si říkat, který porod byl horší, kdo porodil a kdo vlastně neporodil? To by se podle mě nemělo řešit. Všechny jsme mámy a měly bychom si spíš pomáhat. 

Pro svého chlapečka jste vybrali netradiční jméno. Shodli jste se na něm hned? 

BISER: Řešili jsme to docela dlouho a hledali, co by se k našemu příjmení hodilo. Mně se nejdřív líbilo jméno Christo, ale nepřišli jsme na to, jak by se dalo zdrobňovat, tak to přes Veroniku neprošlo. Pak jsem někde vytáhl jméno Luka, které není přímo bulharské, ale pochází ze západní části Balkánu. A to tam spadlo hned. Mám za to, že by to mělo sednout na první dobrou, a to se i stalo. Takže je Luka Christo. VERONIKA: Já jsem byla pro, Luka Christo se mi líbilo hned. A říkala jsem si, že je to genderově vyvážený, že kdyby se náhodou v životě rozhodl jít jinou cestou, tak Luka může být i holčičí jméno. 

Kdyby k tomu fakt došlo, byla bys s tím v pohodě? 

VERONIKA: Samozřejmě. Asi by to bylo v počátku těžký, protože každý tak nějak počítá s klasickým modelem. Ale beru to tak, že každý člověk je jiný a je osobnost, a když se nás syn bude cítit líp jako někdo jiný a bude štastný, tak budu i já jako jeho maminka. 

 

DÍKY LOCKDOWNU JSME MĚLI KLIDNÉ ŠESTINEDĚLÍ. ŽÁDNÉ ZÁSTUPY NÁVŠTĚV V PORODNICI ANI DOMA, JEN MY TŘI SPOLU.

 

Jak jste se po návratu z porodnice doma společně sžívali? 

BISER: První měsíce Luka dobře spal, byl hrozně hodný. Tak jsme byli taky v klidu. Ale je pravda, že bylo období lockdownu, i já zůstával radši doma, dál od všech a od všeho, abych ho neohrožoval. Širší rodina ho viděla poměrně pozdě a v rouškách. To bylo zvláštní a nezvyklé. VERONIKA: Myslím, že ač je ta dnešní „covidí doba“ strašná a náročná, tak zrovna tohle mi vyhovovalo. Do porodnice nikdo nemohl a pár dní na to být s dítětem sama bylo fajn. Když jsme přijeli z porodnice, nehrnuly se zástupy návštěv, měli jsme tak možnost se aklimatizovat. BISER: To je pravda, byli jsme pořád spolu a šťastní z Luky. A myslím, že se to i odrazilo na atmosféře dál. Možná je Luka kliďas i proto, že u nás se nikdy nekřičelo se nekřičí. Řešíme všechno v klidu. On křičí, jen když má hlad. Asi bude po tobě, Verčo! 

Jak se po narození Luky proměnil váš vztah se starším synem Tedýskem? 

BISER: Tedy se hrozně na brášku těšil, ale je v pubertě, takže pro něj Luka není moc parťák. Chvíli s ním vydrží, ale moc dlouho ho to nebaví. Ale co se týká společné atmosféry, když jsme všichni spolu, je to super. VERONIKA: Je logický, že když měl Tedýsek dvanáct let tátu pro sebe a teď se o něj dělí s Lukou, musí to s ním něco dělat. Ale Tedy je citlivý, chytrý a vnímavý kluk a zvládá to skvěle, i když to není vždycky ideální a pocity asi měl a má různé. 

Veronika Arichteva má syna Luka Christa. Dvě nohy, dvě ruce a boží nos!

Ještě v těhotenství jsi zmínila, že budeš asi přísná máma. Můžeš být vůbec na takhle roztomilé dítě, jako je Luka, přísná? 

VERONIKA: Je to těžký! Snažím se, učím se, napomínám ho a vysvětluju důvody, protože jsem se v jedné knížce dočetla, že bych měla odmala. Podle mě ví úplný prd, ale dělám to. (smích) Občas je to srandovní, jak mě zrcadlí, třeba když zvedá prstíček a dělá „tytyty“. Pak si říkám: „Veruno, tohle nedělej, to vypadá fakt dementně. (smích) Každopádně se snažíme o nějaký režim a o to, nastavit mu hranice, aby věděl, že nás nesmí bouchat, jak to děti v tomhle období dělají… BISER: Ale dává i hodně pusinky! Je vidět, že nasává atmosféru, kterou doma máme. Jen teda nechápu, kde vzal to bouchání. (smích) 

Shodnete se na výchovných cílech a metodách? Nesrážíte se někdy? 

BISER: Asi přirozeně někdy jo, ale žádné velké třenice o výchově nemáme. VERONIKA: No tak moment. Já jsem jednou, když ještě Luka nebyl ani v plánu, řekla, že nepřežiju, jestli moje dítě bude jíst a u toho koukat na tablet. Tak se o to snažím. Už jsem ustoupila v tom, že jsem narvala Lukovi tablet do auta, protože když s ním řídím sama, jsem víc v klidu. Takže když teď sedáme do auta a Luka už ukazuje na místo na tablet, tak si říkám „OK, tady jsem prohrála“. Ale tablet u jídla fakt nechci. A do toho mi manžel hází vidle, protože když vidí, že Luka nechce jíst, šoupne mu pohádku a on pak všechno sní. BISER: Já to ale dělám fakt jen výjimečně! Když má roupy a nechce se mu v židličce sedět, tak ji prostě někdy otočím proti televizi, on zpozorní a sní všechno. (smích) 

Při focení ses ale, Bisi, zmínil, že se ti u staršího syna vymkl z rodičovských rukou obsah, který sleduje na Netflixu, respektive jeho objev seriálového hitu Hra na oliheň, který je plný zabíjení. Co tomuhle současnému fenoménu, který sleduje spousta relativně malých dětí, říkáš? 

BISER: Když jsme zjistili, že na to kouká, vyděsilo nás to. Zpátky to vzít nejde, prostě se to stalo. Myslím, že občas dnešní děti nestíháme, jsou hrozně rychlé. Je to asi přes generace vždycky stejný, my jsme se taky potýkali s nepochopením rodičů a i oni svých rodičů. Společnost je pořád otevřenější. I když základní hodnoty zůstávají, jsme vychovávaní jinak a logicky máme mezigenerační momenty, kdy nejsme schopní pobrat to, co dělají naše děti. Někdy si člověk říká, kam to ještě půjde dál. VERONIKA: Já ti jen chci říct, že jediná oliheň, kterou Luka někdy uvidí, bude ta na talíři. 

Veru, držím pěsti. Taky jsem si myslela, že toho u svých dětí uchráním víc… 

BISER: Já mám obecně k mnoha věcem liberálnější přístup, Verča je trošku konzervativnější, co se týká výchovy a volnosti. Víme, že moje hranice jsou dál, takže je to často Verča, která reaguje dřív. Máme to tak nastavené. Já jsem asi větší flegmatik, mám jinou životní zkušenost. Verča je temperamentní. Každý jsme prostě jiný, ale důležité je, že uznáváme stejné hodnoty. 

 

 MYSLÍM, ŽE JE NAČASE VRÁTIT SE TROŠKU VÍC I DO PARTNERSKÝCH KOLEJÍ. KDYBY JEL OBČAS LUKA S BATŮŽKEM NA NOC K BABIČCE, BYLO BY TO FAJN.

 

 Vzpomeneš si, Veru, na první setkání s Bisim? 

VERONIKA: Seznámili jsme se během natáčení seriálu Vyprávěj, který Bisi režíroval. Vznikaly takové hezké chvíle, kdy se vzájemně díváš do očí o vteřinu déle, kdy toho druhýho vyhledáváš očima… A pak už to bylo hrozně rychlý! 

To každopádně, protože po dvoutýdenní známosti následovala žádost o ruku… 

BISER: Bylo vidět, že ta energie zafungovala, proudila mezi námi neuvěřitelným způsobem. 

Když má Verča nějakou milostnou scénu a nemusíš ji zrovna režírovat, dělá to s tebou něco? Nebo jsi schopný na to koukat jen čistě profesionálně? 

BISER: Tuhle profesi mám v krvi, vyrůstal jsem v tom, a Verča to má podobně. Díky tomu to nevnímám osobně, mám to odstřižené. Vím, jak to při natáčení je, znám zákulisí. Ale je pravda, že mnohokrát vztahy v práci přerůstají. (smích) VERONIKA: Kdybys mě víc obsazoval, máš nad tím větší dohled. BISER: Mně je i líto, že teď nebyla úplně příležitost. Verča je jako herečka hrozně poctivá, roli si vždycky pečlivě nastuduje a připraví se na ni, a mě docela mrzí, že jsem teď pro ni neměl nějakou hezkou příležitost. Rád bych jí ji dal. VERONIKA: Ale já teď nemám na natáčení čas! (smích) 

 Tohle číslo Maminky je zaměřené na sny a fantazii. Povězte mi, mají rodiče po narození dítěte na něco takového prostor? Jaký je aktuálně váš největší sen? 

BISER: Naším snem je vyspat se celou noc. Představuju si to tak, že se Luka vzbudí v deset dopoledne a nachystá nám snídani. (smích) VERONIKA: Já mám ještě jeden sen, a to, že bych chtěla dát Luku čas od času na noc na hlídání mojí mámě. Asi by bylo už načase, abychom se s Bisim vrátili trošku do partnerských kolejí. Myslím, že to je dobrý i pro Luku. Kdyby takhle jel občas s batůžkem k babičce, bylo by to fajn. (smích) BISER: A co se týče našeho dalšího snu, tak tím je určitě i realizace domu, který jsme si nedávno koupili. Snažíme se ho dát postupně dohromady. Chtěli jsme dům s duší, je to i v souladu s tím, jak sami žijeme a co chceme. Je to nádherná stavba, na které je krok za krokem vidět práce mistrů, a my se snažíme hodnotu toho, že to někdo vybudoval, respektovat a pokračovat v ní. VERONIKA: A taky tam budou hezký fotky na Instagram. (smích) 

Právě na Instagramu jste vtipně oznámili i těhotenství s Lukou, na fotku, kde bylo bodíčko s nápisem „Bude prdel“, nelze zapomenout. A tak se teď musím zeptat: Kdy bude dvojnásobná prdel? 

BISER: Nevíme kdy, ale chtěli bychom, aby byla. VERONIKA: Je to v plánu. Trošku si odfrknu, zajdu si jednou dvakrát do baru, na nějaký večeře, a pak bychom se do toho pustili, abych věděla, že zase minimálně na dva roky budu mít se vším utrum. 

Témata: Časopis Maminka, Rozhovor, Slavné maminky, Miminko, Instagram, Drogy, natáčení, Netflix, tetování, Veronika, procházka, Veronika Arichteva, Bis, Balkán, Tempera, Google, Mela, Natáčení seriálu, Lukov, Stavba, Smích, Lukýska, Konzerva, Manžel, Christo