[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
"Ani teď, když jsem sama máma, nemám vztek na své rodiče, že mě odložili do dětského domova. Jen to teď ještě o to víc nechápu," svěřila se modelka miss Veronika Kašáková v upřímném rozhovoru redaktorce Míše Láchové. Přestože si myslela, že už si ty nejhorší chvíle v životě vybrala, pár dní po narození prvního dítěte přišla velká rána. To by ale nebyla Veronika, aby se s ní nepoprala s grácií sobě vlastní! Když byly Veronice čtyři roky, máma ji nechala společně s bráškou v taxíku a už se pro ně nevrátila. Odtamtud pak putovali do dětského domova. Na pobyt v "děcáku" vzpomíná veskrze ráda, i přesto si až v dospělosti uvědomila spoustu věcí, které jako dítě viděla úplně jinak. A traumat, která v sobě musela zpracovat, nebylo zrovna málo… I proto si přála mít svůj dospělý život pevně v rukou, a štěstí v podobě partnera i krásného miminka na sebe nenechalo dlouho čekat. Velmi záhy ale zjistila, že její život asi nemá být z nějakého důvodu jednoduchý. Matyáškovi totiž jen pár dní po narození diagnostikovali vzácnou metabolickou vadu.
DIAGNÓZA: FENYLKETONURIE
Dokážete popsat pocity, které jste měla, když vám jen pár dní po porodu lékaři sdělili Matyáškovu diagnózu? Pamatuju si přesně i pocity, které jsem měla, ještě než nám tuhle diagnózu sdělili. Měla jsem nádherný porod a Matyáškova cesta na svět byla jedním z nejkrásnějších momentů v mém životě. Tahle vlna se táhla až do osudného telefonátu, kdy mi to bylo na chvíli ukradeno, ale já jsem si tu radost a to obrovské štěstí, které z něj mám, nenechala vzít. Byl to samozřejmě obrovský šok a něco, z čeho se člověk musí oklepat, a možná si i dovolit prožít sebeobviňování a vztek. To všechno přicházelo ve vlnách… Na ten telefonát z nemocnice ale nikdy nezapomenu. Zrovna jsme šli na první procházku a do toho volal lékař, že mají podezření na fenylketonurii neboli PKU (dědičná metabolická porucha, pozn. red.). Polilo mě horko z toho, že vůbec takový telefonát vedu já, ale byla jsem přesvědčená, že se spletli. Co následovalo poté? Okamžitě jsme se museli přesunout do nemocnice a tam jsme čekali do druhého dne na výsledky. Byla to nejdelší noc v mém životě, prosila jsem Boha, aby to nepotvrdili. Opak byl ale pravdou a mně se v tu chvíli zhroutil svět. Ale jinak než doposud. Nemůže se vám zhroutit úplně, protože tam je to miminko, které milujete a pro které musíte fungovat. Myslela jsem si, že jsem silná, ale silná jsem v tu chvíli nebyla. Pomáhaly mi i psycholožky. Ale ta bezmezná láska k němu se naopak zvětšovala, protože jsem okamžitě věděla, že je výjimečný a že je náš. A že s jeho tatínkem uděláme všechno, aby měl šťastný život. Ale ta zodpovědnost, kdy máte černé na bílém, že pokud nedodržíte striktní režim, hrozí vašemu děťátku těžká mentální retardace, to mě upřímně straší dodnes. Jak to vnímáte teď, s odstupem několika měsíců? Teď je mnohem víc těch krásnějších dní a mnohem méně těch, kdy to bolí, ale jsou. Byly zrovna nedávno, kdy jsme jeli na školení do nemocnice, kde nás připravovali na to, co přijde, až začneme s příkrmy, a zase mě to vystrašilo a zase jsem podléhala obrovskému vzteku, proč zrovna on, proč zrovna my. Doteď mi je líto, že ho nemůžu normálně kojit, ale nemůžu si to už připouštět. Když jsem s ním, tak to vůbec nevnímám, ale když se pak s někým bavím nebo si uvědomím, co mě čeká, trošku se mi sevře hrdlo. Nebo když si někde přečtu titulek, že mám nemocného syna, tak je mi z toho smutno. Váš chlapeček bude mít celý život striktní omezení v jídle. Ale díkybohu, život nestojí jen na jídle! I to mě uklidňuje. Taky vidím, že se rodí generace dětí, která nás má něco naučit. Možná nám má ukázat, že svět nemá být jen o tom jídle, že už nemáme ubližovat zvířatům jen pro naše požitkářství. Že nemáme umírat na obžerství. Vidím to jeho poslání a chci se oprostit od těch pozemských strachů, které mám. Máme je všichni, protože je máme naučené… A když se od toho oprostím, tak jsem klidná, podívám se do budoucna a vidím šťastného, zdravého a nádherného muže.
SDÍLENÍ JE TEN NEJLEPŠÍ LÉK
Přemýšlela jste nad tím, jestli odhalit to, co aktuálně prožíváte, na sociálních sítích? Určitě jsem přemýšlela, jestli je to něco, co chci sdílet. Bavili jsme se o tom i s Matyáškovým tatínkem a pak jsme se shodli, že je Matyášek náš život, a pokud bych skrývala, kým je, bylo by to pokrytectví. Já jsem tu nemoc do té doby neznala a díky tomu, že jsem to zveřejnila, jsem zjistila, kolik omezení, a to nejenom ve stravě, je i u jiných diagnóz. Strašně mi pomohlo si psát s maminkami, které mají dětičky s PKU. Nikdo vám totiž neporozumí víc než někdo, kdo to má podobně. Každý vás polituje, řeknou, že je jim to líto, ale žijí si dál své životy. Tady cítíte opravdové sesterství. Jak se liší váš denní režim od toho běžného s miminkem, který je sám o sobě náročný? Teď už je to lepší, i když nás čekají novinky s příkrmy… Po hospitalizaci v nemocnici jsme museli okamžitě najet na striktní režim, který ale zároveň vyhovuje téměř každému miminku. Matyášek od svých deseti dnů věděl, kdy se má jíst, kdy pak bude spinkat, a nehladověl, takže neměl důvod plakat. V té nemocnici se to ladilo. Doma musím všechno zapisovat a každý týden to konzultujeme s nemocnicí. Nikdy jsem třeba nemohla nechat miminko spát, jak dlouho chtělo, i když někdo doporučuje, že se vzbudí, až bude mít hlad. Já jsem se nemohla dostat do bodu, že bude mít hlad. Takže jsem ho po třech hodinách vždycky vzbudila, zvážila na váze, to musím doteď. A po krmení další vážení. Mám přesně dané, kolik může vypít mateřského mléka, takže když jsme pak kojili ke konci dne a měl to už vyčerpané, tak jsem ho musela často od prsa dávat pryč. Jak se při kojení odhaduje, kdy už je čas miminko odstavit? Špatně. Navíc mě bolelo, že mu to prso musím vzít, že pláče a já ho nemůžu hned přiložit, že ho tam místo toho hlady někde vážím. Ze začátku, když byl maličkej, jsem to hodně proplakala. Pak jsem začala odhadovat, kolik toho za jaký časový interval vypije, přesto to nikdy nebylo přesné, tak jsem každý týden trnula, jaké budou výsledky krve. Teď už má lahvičku s preparátem, takže pije snáz, s prsem se tak docela pral. Tak jsme začali dávat ještě jednu láhev, umělé mléko, což jsem taky obrečela, ale zároveň jsem viděla, že nemá hlad. A zůstali jsme na kojení v noci, kdy vstanu, zvážím ho a nakojím. Do toho mám tabulky, kam to musím všechno zapisovat, počítat, každou neděli mu vzít krev, kterou pošlu do laboratoře a oni mi napíšou, jestli se ta tolerance zvýšila, zmenšila a jaké jsou hlídané hladiny.
VÁŽÍM, MĚŘÍM, ZAPISUJU… Co se týče vaší stravy, taky se vzhledem ke kojení musíte hlídat? To se neřeší, já tudíž jím všechno. Každý človíček s PKU má nějakou toleranci bílkovin, respektive fenylalaninu. Je to mnohem méně než my, jako dospěláci máme asi 1000 gramů fenylalaninu a on má 200. Ale zase je potřeba, aby to do sebe dostal, aby se vyvíjely kosti a zuby. Takže se stále hledá ten poměr, správná hladina toho, aby snědl to, co může, a pak se to už nahrazuje speciálními potravinami. A tak to bude i se stravou později, nebude se už vážit on, budeme vážit jídlo. I to, co nesní, aby se mu to doplnilo napříště. Když to jde všechno dobře, tak jsou ty děti zdravé, protože mají všeho maximum, vitaminy mají v preparátech a nic jim nechybí. Jak velké změny nastanou s prvními příkrmy? Příprava stravy u dětí s PKU je dost složitá, i proto jsme absolvovali speciální školení. Říkala jsem si, že se tam jedu uklidnit, a spíš mě to zase vystrašilo. Těch informací je opravdu hodně… Když jsme se tuhle diagnózu dozvěděli, nastavila jsem se tak, že nebudu nic řešit zbytečně dopředu, protože si chci miminko užít. I ostatní maminky mi radily, že takhle malinký bude Matyášek jen chvilku, ať si ho užívám. Nějaké příkrmy jsem tak úplně vypnula. Teď už se k nim blížíme, takže zase začínám být trošku nervózní, ale věřím, že se všechno kolem toho naučíme. U přípravy jídla musíte umět dobře trojčlenku, protože každá potravina má nějaký objem a vy z toho musíte spočítat ty gramy, které má dovolené, a z toho, kolik je v bílkovině fenylalaninu. Všechno si to musíte vypočítat a taky uvařit, protože mu nikde nic nekoupíte. Takhle to bude do jeho tří let a já si možná za tři roky trošku oddechnu, protože se mu už vyvine mozek a nebude hrozit mentální retardace, což je to nejfatálnější, co se může stát. Ale to se nestane! Přesně tak. Přesto je to stejně neustálý vnitřní tlak. Jsme jen lidi a chybu udělat můžeme, ale tohle může být chyba, kterou si pak prostě vyčítáte víc než jakoukoli jinou. Jeden den jsem překojila sto mililitrů, což je pro malý žaludek miminka hodně. Pak jsem seděla a brečela, že jsem mu ublížila… Chvílemi to bylo opravdu strašný. Teď nám ale dovolili jet i na dovolenou, to jsem moc ráda, protože si myslím, že nám to celé rodině hodně psychicky pomůže. Řekla bych, že zodpovědnější mámu Matyášek ani mít nemůže. Myslím, že by se takhle chovala každá máma. Je to spíš o rodičích než o dětech. Prostě tady dostanete nějakou nálož navíc. Člověk se nesmí moc trápit tím, jak by co mohlo být. Naše paní doktorka nám při odchodu z nemocnice říkala: "Dieta se musí přizpůsobit vám, ne vy dietě." Ale je to občas strašně těžký, vím, že musí jíst, ale každý někdy nemá hlad, třeba ve velkém vedru. Bojím se, že až mu porostou zuby, nebude třeba chtít jíst, protože on nemůže nejíst. Takže se modlím každý večer k Pánu Bohu, abychom to, co už jsme dostali do vínku, bylo to nejtěžší a nic horšího už nepřišlo. Věřím, že to tak bude! Za tu dobu, co je Matyášek na světě, vás, jak jste se zmínila, naučil žít víc tady a teď. Je ještě něco dalšího? No jéje! Konečně přišel někdo, kvůli komu se zamýšlím sama nad vlastní stravou. Jsem vychovávaná na jídelní stravě v dětském domově. Omáčka, knedlíky, buchty, pečivo. Díkybohu za nějaké geny, že vypadám, jak vypadám, ale já jsem fakt jedlík a nejím zrovna zdravě. A podobně to má i Matyáškův tatínek. Matyáš je tím pádem v tomhle úžasná motivace. Může totiž spoustu zeleniny, spoustu ovoce, de facto jen to plus nějaká speciální jídla. Takže k nám určitě přišel, abychom se v tomhle směru nad sebou zamysleli… Poslední dva roky jsem měla pocit, že mám velmi hezký a klidný život. Tak jsem si říkala, že Matyášek přišel, aby mi ten mozek nezakrněl a abych nezlenivěla. Matika mi ve škole moc nešla, vaření taky ne, a teď to všechno musím řešit. (smích) A taky opravdu začínám být pyšná na to, že moje dítě nebude jíst maso, protože to má obrovský dopad na planetu… Moje kamarádka je veganka, a když vidím, jak jí to prospívá a jak vypadá skvěle, tak jsem si říkala, že snad nebudu nikdy pyšnější, než že mám dítě, které, byť ne úplně z vlastního rozhodnutí, půjde touhle cestou. Díky téhle generaci dětí si určitě máme něco uvědomit.
PODPORA PARTNERA JE ZÁSADNÍ
Těžké životní zkoušky jsou i velkým zásahem do partnerského vztahu. Jak to změnilo ten váš? Nás to celé s partnerem ještě víc stmelilo. Jestli někomu vděčím za to, že jsem se v nemocnici nezhroutila, tak je to nejenom Matyáš, ale i jeho tatínek. Myslím si, že stejně jako já prožíval strašná muka, protože je to jeho vysněný syn a strašně si ho přál, ale přede mnou se tak držel! To je ale skvělé zjištění, protože, co si budeme povídat, někdy to partneři jednoduše neustojí a některé maminky pak zůstávají s dětmi samy. Je to tak a je to hrozně smutný. Ale to, co předvedl Milan (Sovadina, partner Veroniky, pozn. red.) v tom nejtěžším týdnu, to bylo úžasný. Je strašně silný, Matyáš pro něj absolutně není nemocný a odmítá se o něm bavit na nějaké vlně lítosti. Povzbuzuje mě, že to zvládneme a budeme cestovat… Myslela jsem si, že se teď tři roky nehnu z domova, ale ve spoustě zemí umí kontrolovat krev tak, jak my potřebujeme. Nevezmeme mu přece to, pro co si nás vybral, a to, kým jsme byli předtím.
DĚTSKÝ DOMOV BYL PRO MĚ VYSVOBOZENÍ
Vyrostla jste v dětském domově, na který ale vzpomínáte veskrze hezky. Co vám v dětství nejvíc chybělo? Když neznáte to, co vám chybí, nedá se to moc popsat. Asi mi chyběla máma, ale jaký to je ji mít, to úplně nevím, protože když jsem ji měla, bylo to na nic. Co se narodil Matyáš, a jsem máma čtyři měsíce, tak už to zcela chápu. Je to strašně smutný, jestli každé z těch dětí v domově přichází o to, co je mezi mnou a mým synem. O to, že vás někdo horoucně a neuvěřitelně miluje. Tenhle vztah mi chyběl. Je velmi zajímavé pozorovat, čeho všeho se dopouštíte neláskou, ale i přílišnou láskou na straně druhé. Jak fatální dopady to má, když vás nikdo nemiluje. A kolikrát jsem si říkala: "Kým bych byla, kdyby mě takhle někdo miloval!" Vyrostl ze mě, doufám, slušný a hodný člověk, ale mám za sebou spoustu práce na sobě samotné. Ne všichni z dětských domovů touhle cestou jdou. A naše společnost se nemůže divit, že ty děti opravdu končí špatně. Nejenže jejich duše je prázdná, ony se nezajímají o to, že to, jak žijí vně, pochází zvnitřka… Já jsem velmi šťastná, že nás Matyáš má, protože já můžu ovlivnit to, že bude sebevědomý, i když chápu, že má nějaké geny a povahu, se kterou se narodí. Tuhle sílu mateřské lásky si asi člověk opravdu uvědomí, až když má vlastní děti. Neumocnilo to třeba ve vás i vztek k vaší mámě, která vás opustila? Je zajímavé sledovat, že jak jsem se velmi dlouho snažila zpracovávat své dětství, tak jsem se sama sebe v těhotenství ptala: "Schválně, až budu své miminko držet v náručí, jestli se ve mně probudí vztek na mé rodiče." Vůbec nic takového ale nepřišlo, ne ve smyslu, že bych se zlobila. Přišlo to ve smyslu, že to z hloubi duše nechápu. Absolutně nechápu nikoho, kdo to malý bezbranný děťátko dokáže opustit. Nebo mu nedej bože ubližuje! To prostě nepochopím. Po narození Matyáška byly tyhle otazníky ještě silnější. Ale nezlobím se na ně, protože si myslím, že jsem to zpracovala předtím. Moje teta z domova mi nedávno říkala: "Zajímavý, jak ta tvoje matka těch svých pět dětí odložila a neměla žádné mateřské pudy, a ty jsi takhle extrémně na mateřství naladěná." Přesně to mi celou dobu běží hlavou. Ale já si myslím, že i moje máma byla hodný člověk, jen ji prostě taky nikdo nemiloval. Všechno je o výchově a vztahu s rodiči. Podstata mých biologických rodičů, myslím, byla dobrá, a proto i my s bráchou jsme dobří lidé. Jen se k nim prostě nechovaly správně ty jejich rodiny. Na nás působilo dobře prostředí dětského domova. Ale třeba kdyby mě někdo v dětství miloval tak, jako miluju já Matyáše, třeba by ze mě byla superžena! (smích) Jaká myslíte, že byste byla? Protože si neumím představit, co by vám mělo chybět! Jste nádherná, srdečná a neuvěřitelně milá a vlídná žena, která rozhodně nevypadá na to, že by jí jakákoli láska v dětství chyběla. To je milý. Ale dlouho to tak nebylo. Spousta démonů, které máme v sobě, se odkrývá postupně v mezilidských vztazích, hodně v těch partnerských. Mám za sebou historii chlapů, kteří mě mlátili, a když vidím svoje fotky před patnácti lety, to byla úplně jiná žena. Je zajímavé se k tomu vracet, pracuju i s pohledy na sebe samotnou, co mi to říká, třeba i to, když vezmu do ruky svou první knížku, kterou jsem psala před pár lety (Zpověď – Z děcáku až na přehlídková mola, pozn. red.). To, co jsme byli, co jsme a co budeme, jsou zkrátka tři rozdílné věci. Já jsem toho jasným důkazem. Zdaleka jsem dřív nevyzařovala to, co ze mě možná cítíte teď.
ZRCADLENÍ VE VZTAZÍCH
Můžete dnes říct, že jste svým rodičům odpustila? Zajímavé je, že děti v dětských domovech nemají pocit, že by měly rodičům něco odpouštět. Pozoruju to i teď, když do nějakého domova za dětmi jedu. Ony se děti v domovech na své rodiče nezlobí, ony na ně prostě jen pořád čekají. Ty děti je milují, což je nevysvětlitelné. Vezměte si, že když se na své dítě občas zlobíte, za minutu vás přijde obejmout a miluje vás stejně, protože jste jeho máma. A tak to je i s dětmi z dětských domovů. Jsou tam odložené, ale denně koukají z okna. Mám kamarádku, které její máma pořád říkala, že je hnusná. Pořád opakovala: "Proč já mám tak hnusný dítě…" A to dítě se nastavilo tak, že odpovídalo: "Mně je líto, maminko, že máš tak hnusný dítě…" Ty děti to mají prostě jinak. Prozření tedy přichází většinou až v dospělosti, je to tak? Jasně. Pak třeba můžou přijít nějaké výčitky vůči tomu, jak moc se na nich rodiče podepsali. Ale já jsem vědomě necítila, že bych měla mámě něco odpustit. Párkrát, když jsem šla do nějakých terapií nebo hlubší meditace, jsem ale cítila, že v mých vztazích s muži i třeba se ženami v práci nebo ve škole se mi zrcadlí nějaká nevyřešená linie. Poprvé až v dospělosti jsem si řekla: "Dovol si se zlobit, vždyť tě dali do děcáku!" Jednou jsem se dokonce při rituálech s jednou čarodějnicí vyvztekala a dovolila jsem si to. Bylo to ve mně hodně zavřené. Tehdy jsem křičela, brečela, nadávala, byla jsem sprostá… Dávala jsem to ze sebe a bylo toho ve mně míň a míň. Nedělala jsem to pro mámu ani pro tátu, dělala jsem to pro sebe. Cítila jsem najednou, že jsem lehčí a že se ty vztahy kolem mě zlepšovaly. Ujasnila jste si zpětně i to, proč jste přitahovala právě násilnické partnery? Myslím, že to, s kým jste, je vaše vizitka. Nemůžete mít nikoho jiného než toho, kdo s vámi nějakým způsobem rezonuje. Andrea Homolová, úžasná česká spisovatelka, tomu říká morfické pole. A přestože jsem na své partnery nadávala, měli jsme něco společného, něco, co vibrovalo. A když jsme se změnili, tak se to posunulo... Nedávno se mi vybavil moment, kdy jsem před osmi lety potkala svého partnera. Byla jsem z něj strašně unesená a říkala jsem své terapeutce, jak je úžasné, že je normální, chodí do práce a je finančně gramotný, protože mí partneři neměli peníze a okrádali mě i z toho mála, co jsem měla. Takže jsem byla unesená i z toho normálna, že jsem potkala inteligentního muže, který má práci, společenské postavení. A ona mi řekla, že to není náhoda, že je to moje práce. Že já jsem se musela natolik změnit, že jsem ho přitáhla, už jsem nebyla ve vztahu ta oběť a nepřitahovala tyrana. Nebyl to nějaký aha moment, ta moje změna přicházela postupně a kontinuálně. I s mým současným partnerem jsme prošli obrovskou cestu, i on měl v sobě spoustu věcí nezpracovaných. Troufám si říct, že neznám nikoho, kdo má v sobě zpracované úplně všechno. Přesně tak. Než jsem Milana potkala, říkala jsem si, že chci vědomého muže. Ale stejně to bylo o tom, že to odmakáme spolu, ne o tom, že je někdo lepší, nebo horší. Výsledkem je náš úžasný syn a já vnímám jako obrovský dar všechno, co jsme s partnerem společně zvládli.
MŮJ NADAČNÍ FOND Vy jste založila nadační fond, který pomáhá dětem z dětských domovů, třeba v těch nejtěžších okamžicích, kdy jej opouštějí. Jak konkrétně? Je toho hodně, s čím se snažíme pomáhat. Psychická stránka dětí z dětských domovů je učebnicový materiál. Některé děti jsou odebrány biologické rodině ku prospěchu. A to byl i můj případ. Ale i když se to stane takhle, stejně se to musí zpracovat, protože je to pořád obrovský zásah do toho malého srdíčka i tělíčka. Je potřeba s dětmi z domovů začít pracovat na těch traumatech co nejdřív, často je nutná velká lékařská a terapeutická pomoc. Myslím, že by ale ve spoustě případů stačilo, kdyby to některé děti mohly mít jako já, a to, že by měly k sobě terapeuta, který by je ale nediagnostikoval a byl jim hlavně přítelem. Prostě jsem měla vztah s někým, kdo mě poslouchal a kdo se dobře ptal. Je to samozřejmě strašně individuální a nemůžu říct, že to, co pomohlo mně, pomůže i ostatním dětem, ale snažila jsem se tenhle model aplikovat i v dětských domovech. Mladý člověk, který odchází z domova a kterého čeká náročná zkouška, má pak k sobě člověka, kterého zná už z dřívějška a doprovází ho i v tom odchodu i poté. Dozorujeme tedy jeho začlenění a hospodaření v životě mimo domov, a to ne ve vztahu doktor-pacient, ale ve smyslu "já jsem přítel a chci ti pomoct". Byla bych ráda, abychom nikoho nemuseli kvůli financím odmítat a mohli to dopřát všem dětem, které to potřebují, protože máme krásné zpětné reakce. Nadační fond jste založila na základě svých osobních zkušeností. Přemýšlela jste i o tom, že byste rozšířila svou činnost o pomoc pro rodiny s dětmi s PKU? Určitě, napadlo mě to okamžitě. Myslím samozřejmě hlavně na maminky samoživitelky, protože speciální potraviny pro děti s fenylketonurií jsou opravdu drahé. Nadační fond pro děti s PKU tady je, takže jsem je kontaktovala. Mají zmáknutou strategii i podporu tak, jak to má být, takže bychom se rádi zapojili i my, třeba finančně podpořili nějakou konkrétní maminku, protože těch, které naši pomoc potřebují, je bohužel hodně. Co byste vzkázala maminkám, které mají, ať už z jakýchkoli důvodů, náročnější život s dětmi? Víte co, já tu otázku trošku upravím, protože nerada dávám rady. Takže co bych poradila sama sobě? Já bych poradila Veronice Kašákové, aby přes svůj vlastní strach neomezovala svoje dítě. Protože tím mu může víc ublížit než pomoct. Moc mi pomohla slova naší paní doktorky: "Všechno, co vás potká, přizpůsobte vám…" Vidím to i v PKU komunitě, kde se teď pohybujeme, že občas někteří rodiče vychovávají své dítě jako ve skleníku, a naopak jsou tu i ti, kteří to neřeší vůbec. Já si myslím, že by tam měl být nějaký balanc. A to vlastně platí i pro rodiče dětí, které třeba ani žádný zvláštní režim nemají. Přesně tak. My jsme měli v děcáku hodně přísný režim, tabulky a hodnocení. A já jsem říkala, že tohle fakt nebudu svým dětem dělat. Takže teď mám dítě, kterému musím vést všemožné tabulky od jeho deseti dnů a musím hlídat v podstatě každý jeho krok. Ale řekla jsem si: "A dost! Nemůžeš být úzkostná matka, protože tím svému dítěti určitě nepomůžeš." Takže mám další námět pro svého terapeuta. (smích) Já se zkrátka očividně ve svém životě z nějakého důvodu nemám nudit!