Veronika Sovadina Kašáková o pobytu v dětském domově i boji s nemocí syna Matyáše. O výchově nevím vůbec nic!

Veroniko, co ve vás vyvolává slovo MÁMA?

Obrovskou vlnu nejkrásnějších, nejhlubších a doposud nepoznaných pocitů a emocí. Taky zodpovědnost, zkušenost, ale i strach… Mateřství je obrovská nádoba strhující lásky, která je pro mě naprosto nekonečná.

VIDEO: VERONIKA SOVADINA KAŠÁKOVÁ: DÍKY VŠEM ŽENÁM, KTERÉ JSOU MAMINKAMI

Není tajemstvím, že rodičů jste si s bratrem Karlem příliš neužili, protože jste pobývali v dětském domově. Vzpomenete si ještě na své úplně první dojmy z pobytu tam?

Jsou už velmi zkreslené, jakoby v mlze. Pamatuju si, že když nás tam s bratrem přivezli, plakala jsem. Byly mi čtyři, byla jsem v neznámém prostředí, nikdo nám toho moc neřekl. Kam jdeme, proč tam jdeme, jak dlouho tam budeme… Ani to, kde je máma a co s ní bude a jestli ji ještě někdy uvidíme. Byla to velká neznámá a zároveň velký strach. Ale celkem brzy jsem se uklidnila. Byl tam totiž dostatek všeho, co jsme do té doby neznali. Řád, klid, režim, jídlo, teplo…

Pomáhalo vám alespoň to, že jste tam měla bratra a na tu velkou neznámou jste tak byli dva?

Rozhodně. Brácha byl pro mě rodič, vychovatel, táta a kamarád v jedné osobě. Byl pro mě jediná opravdová rodina, kterou jsem měla. Celý život mi kryje záda.

Čemu jste se v dětském domově naučila? 

Neznali jsme nic, co většina dětí ve fungující rodině. To opečovávání, mámu, tátu, babičku, kteří by nám dávali veškerou pozornost a snažili se o rozvíjení našeho potenciálu, o naše zájmy. Byli jsme samorosti, kteří se mohli opřít jen jeden o druhého. Sice kolikrát nestabilně a s velkými obavami, ale zase jsme byli vybaveni nástroji k tomu, abychom takzvaně přežili. Ostré lokty, houževnatost a ambice nám nechyběly.

S nadsázkou říkám, že takové děti jsou schopné zastavit i válku. Jsou silné, lépe se ve světě orientují, ale zároveň potřebují štěstí, protože pokud jim do cesty přijde nějaká nepříznivá situace, může je to naopak semlít. Někdy z toho kruhu vede těžká cesta ven, protože jsou odkázané jen na sebe. Obviňují samy sebe a nenajde se nikdo, kdo by jim tuto nepravdu vyvrátil. Je proto velmi důležité, s kým se po odchodu z dětského domova na cestě životem potkají a jak moc se nechají ovlivnit.

Těmto lidem se snaží pomáhat i Nadační fond Veroniky Kašákové, který jste založila a který má za osm let existence velmi dobré jméno. Kolik úsilí vás stála pomoc mladým, kteří opouštějí brány dětského domova a čeká je nový život?

Přiznám se, že v začátcích jsem neměla pocit nějakého úsilí. Prostě jsem měla záměr pomoct těmto dětem a cestu z dětského domova jim alespoň trochu ulehčit. Dát jim naději, být pro ně hezkým příkladem toho, že život venku je fajn. A že když já měla štěstí na lidi a kvalitní „průvodce“ životem, že to samé můžou zažít i oni. V nadačním fondu jsme proto vytvořili databázi kompetentních lidí, kteří můžou být dětem nápomocní.

Ruku na srdce, nadačních fondů je u nás řada. Co bylo tím největším hnacím motorem pro to, abyste vydrželi a dostali se tam, kde jste teď?

Výsledky, které jsme začali mít, zpětná vazba i různé životní příběhy s dobrým koncem. Rozhovory s psychology a psychiatry mě utvrzují v tom, že to děláme správně. A musím zmínit i odpovědnost vůči partnerům a dárcům, kteří nás podporují. K práci, které se naplno věnuji, cítím nejen velkou odpovědnost, ale především pokoru.

Jak se vám daří pracovní povinnosti skloubit s těmi mateřskými?

Snažím se najít balanc, což se teď docela daří. Dva tři dny v týdnu se věnuju pouze práci. Matyášek chodí do školky a potom bývá s tatínkem nebo babičkou. Zbytek dnů jsem doma, dopoledne pracuji z domova, odpoledne jsem naplno maminkou. Zatím mi to takto vyhovuje. Uvidíme do budoucna.

Už jste Matyáškovi řekla, že pomáháte dětem, které nemají mámu a tátu? Navštívil už nějaký dětský domov?

Co se narodil, tak se mnou bývá v dětském domově minimálně jednou za měsíc, někdy i častěji. Kousek od místa, kde bydlíme, je dětský domov, kde jsem pobývala, tam jezdíme rádi. O dětech, které vyrůstají bez maminky nebo tatínka, jsem mu řekla, ale nevím, zda si to ve svém věku dokáže už představit. Někdy na ty děti žárlí, nebo naopak se s nimi tak moc ztotožní, že ho nemůžu dostat domů. Děti si s ním rády hrají, strašně ráda to pozoruju. Moje bývalá vychovatelka říká, že když na něj kouká, vidí v něm mě, když jsem tam tehdy přijela…

Když se Matyášek narodil, byla mu diagnostikovaná fenylketonurie. Kvůli této poruše metabolismu musí děti dodržovat přísnou dietu. Když byl miminko, asi to bylo relativně jednodušší, ale jak mu vysvětlujete a budete vysvětlovat, že si kolu nebo čokoládu, jako ostatní vrstevníci, dát zkrátka nemůže?

Za ty tři roky, co je na světě, si pořád zvykáme, že tohle prostě je a bude náš život. Ta zkušenost není ještě tak velká, abych mohla dělat nějaké závěry. Matyášek po rodičích naštěstí nezdědil velký apetit, takže to není tak náročné. Není typ ochutnávacího dítěte, které by rádo experimentovalo, protože nemá rád změny. V rámci diety je tohle jednodušší, protože v podstatě jí jen čtyři jídla pořád dokola. Jenže zase se v tom jídelníčku tolik nerozvíjí. Má to svá pro i proti. Už teď je ale naučený, že se vždycky přijde zeptat: Maminko, můžu? A já se snažím mimo domov hledat alternativy toho, co má rád a co smí. Samozřejmě že někdy nevychytám podobnou oplatku nebo buřta, ale jak říkám, zatím tím proplouváme celkem dobře především díky tomu, že není tak velký jedlík.

Ta neustálá konfrontace, co smí, a co ne, musí být stresující jak pro vás, tak i pro něj, ne?

Víte, čím víc lidí se mě na to ptá, tím těžší je pro mě o tom mluvit. Fenylketonurie je velmi vzácná metabolická vada, se kterou se pojí hodně lékařských faktů. Nemám zkušenost, abych to mohla popsat. Nechci říkat nepřesné informace, zároveň tuto nemoc nechci zlehčovat. Chceme našeho syna vychovat plnohodnotně. Přináší to však občas spoustu zdravotních i sociálních omezení. Ale my to zvládneme.

Tak obraťme list na veselejší kapitolu. Co Matyáška nejvíc baví?

Jakýkoli sport a pohyb. Je to kluk, který rád lumpačí, zároveň si ale rád hraje třeba s Igráčky. Teď u nás kromě divadla a knížek jedou také Mimoni a Spiderman. Matyášek si rád hraje i na rodinu a pomáhá tatínkovi na zahradě.
 

Co jste si díky němu uvědomila?

Že o výchově dětí nevím vůbec nic. A to i přesto, že jsem vystudovala předškolní a školní pedagogiku a vyrostla v dětském domově. Mateřství je pro mě neuvěřitelná dávka vzdělanosti. Syna vychovávám v obrovském pochopení, lásce a respektu. Být v roli pokaždé chápajícího a soucitného rodiče je někdy náročné, protože i máma a táta bývají hladoví, unavení a vyčerpaní. Proto je důležité být v duševní rovnováze, a o to se snažím moc. Protože děti od nás jen odkoukávají, pozorují a zrcadlí. Chtěla bych být tou nejlepší verzí sama sebe a takovou mámou být i Matyáškovi.

Slavné maminky

Herečka Pavla Vitázková v upřímné zpovědi o vážné nemoci své dcery: Barunka byla na pokraji smrti, osvěta je nutnost!