[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jedním slovem: dospívá. Toto období se sice nazývá Terrible Twos, ale můžete ho začít pozorovat již mnohem dříve, než kolem dvou let. Batole, které mělo do této doby jediný cíl: dělat mamince a tatínkovi radost, začíná objevovat vlastní vůli a dělat vlastní rozhodnutí. To, že jsou tak často v přímém rozporu s těmi vašimi, není od vašeho dítěte zlomyslnost, nýbrž jen logický důsledek vzniklé situace. Aby dítě mohlo učinit vlastní rozhodnutí, musí se nevyhnutelně postavit do opozice k tomu vašemu. To je jeden aspekt. Druhým je fakt, že dvouleté dítě ještě plně nechápe, že k tomu, aby mohlo jít ven, si musí obout boty. Ví jen, že chce jít ven a objevovat širý svět a vy se ho snažíte obouváním zdržet.
Samozřejmě, děti se musí učit, že si věci navzájem půjčují, že když jsou na návštěvě, nemůžou si hračky svého kamaráda jen tak vzít, že v obchodě nemůžou dostat všechno. Toto asi jako všichni slušní a zodpovědní rodiče vštěpujeme svým ratolestím už od malička. Jenže pak přijdou situace (a nemějte obavy, ony přijdou), kdy jde všechno vaše výchovné působení do háje a dítě prostě MUSÍ mít to lízátko, co měla před chvíli v puse Mařenka. MUSÍ dojet s náklaďákem kamaráda Filípka až ven před dům. MUSÍ mít ty barevné sušenky v obchodě. Rodič má samozřejmě tendenci tento akutní problém dítěte podceňovat, nechápat či se od něj (naivně) snažit odvést pozornost. Každý asi na svém dítěti poznáme, kdy obyčejná zvědavost či zalíbení přeroste v něco mnohem závažnějšího. Pokud si nejste jistí, házení s sebou po podlaze, srdceryvný pláč, křik, slzy a dupot jsou spolehlivé příznaky. V takových chvílích, když nezabere vysvětlování, slibování, ani odvádění pozornosti, musíte zafungovat jako správný psycholog.
Ve chvíli největšího neštěstí a ublížení, kdy vaše dítě pláče, vzteká se a mermomocí se něčeho dožaduje, vaše role jako milujícího a chápavého rodiče je prostě ji s dítětem prožít. Nesnažte se mu vysvětlit, jak je jeho počínání pošetilé, protože vězte, že v očích dítěte jeho problém rozhodně pošetilý není. Nesnažte se mu ani říkat, aby přestalo, protože tím mu vlastně sdělujete, že absolutně nerozumíte jeho pocitům. Nesnažte se ani odvést jeho pozornost, protože za a) už není malé, aby na to skočilo, a za b) tím jen potvrzujete krutou skutečnost, že zatímco ono je tak strašně nešťastné, vy závažnost jeho ukřivdění totálně podceňujete.
Místo toho se vžijte do jeho situace a prožijte ji s ním. Dejte svému dítěti najevo, že sdílíte jeho roztrpčení, a že i když není ve vašich silách mu pomoci (lízátko si vzala zpátky Mařenka, náklaďák zůstal u Filípka v pokoji, regál se sušenkami už jsme minuli), jste tu pro něj, abyste ho politovali a ukázali mu, jak moc vás jeho neštěstí mrzí. Efekt je dvojí. Jednak to, že u vás najde pochopení, dá vašemu dítěti kýžený pocit jistoty a důvěru, kterou ke svému rodiči potřebuje cítit každé dítě. A taky tím, že mu umožníte naplno prožít daný okamžik a nebudete se snažit potlačit jeho emoce, pomůžete mu posunout se od něj zase dál. Neboli do pěti minut na něj zapomenout.
Ano, opravdu. V sobotu jsme byli s manželem, dvojčaty a malým Péťou v kočárku na oslavách Masopustu. Alinka po cestě tam v autě usnula, takže jsme ji, když jsme vystoupili, nesli nejdřív v náručí. Po chvíli se Alex probudila, ve velmi dobré náladě, ale odmítala ťapat. Po další chvíli nám došla trpělivost (já tlačila kočár, manžel s vyhozenými zády držel za ruku ještě druhé dvojče). Postavili jsme Alinku na zem a za jejího úpěnlivého nářku, slz, křiku a pláče jsem ji na bobku dvě minuty konejšila a říkala ji, jak mě to mrzí, jak ji nemůžu vzít, protože mě strašně bolí ruka a tatínka taky, ale jak chápu, že je to velký neštěstí a vůbec hloupá situace. A pak se stal zázrak. Alinka jako mávnutím kouzelného proutku přestala, zaměřila svůj zrak na králíkárnu a odtáhla mě podívat se na králíčky. A do konce dne ťapala bez jediné výčitky. Aleluja.